Stojím..

Jen několik let,
jsi trpěl tenhle svět.
Pak jsi to už nedal
a mně jsi tady nechal.
Vzpomínám na chvíle krásný,
kdy nám bylo všechno jasný.
V opojení trávy,
naší křehký slávy,
padali jsme vzhůru,
padali jsme do nebe
a já přitom myslela
jen a jen na Tebe.
Takhle jsem to nechtěla,
odešel jsi brzy.
Teď už si jen utírám
na tváři slzy.

Stojím tu na rozcestí,
nevím kam se dát.
Proč jsou lidi, sakra, zlí?
Za život se mušíš rvát.

Jedna cesta bez překážek,
mimořádně krásná.
Stačí jeden pohyb
a volba je jasná.
Budoucnost je nádherná,
lítáš jako anděl.
Ještě chvíli nech mě snít,
kam jsi se to poděl?

Druhá cesta trnitá,
všude samý kámen.
Kdo se touhle cestou vydá,
přeju štěstí, ámen.
Je to cesta života,
hnusná a špinavá.
Jen silný člověk
se tudy vydává.

Stále stojím na rozcestí,
zmatek v hlavě mám
vracím se zpátky,
musíš tam být sám.