Nesvatba

Z týhle básně na mě čouhá poezie děsu, kerej můžu tušit podvědomě, ale když ji opakovaně čtu, myslím, že vím proč. Děsivě působí konflikt odcizení současnýho civilního jazyka s romantikou Erbenovy epiky a myslím, že probíhá v autorově duši, asi ne docela bezbolestně. Někdo se může zasmát týhle básni jako podařný parodii, ale pokud jako parodie psána nebyla, vyzařuje z ní opravdově prožívaná úzkost a smutek. Možná to ale vnímám jenom ve svým splínu.

Nepřestáváš mě udivovat...:)

Nepřestáváš mě udivovat...:)

Nepřestáváš mě udivovat...:)

Poezie si chodí sama kudy chce a neptá se autora, zda ji považuje :o)

Protože moc dobře vím, že označovat tohle za poezii nebo báseň by bylo značně přehnané... Jak jsem řekla (a ostatně tohle jsi částečně konstatoval taky) lyrika není moje parketa. Mám jiný způsob, jak projevovat a uvolňovat pocity. A protože jsem si vědoma nevalné kvality tohoto výtvoru, přistupuji tak němu... O parodii v žádném případě nešlo, tomuhle stylu se taky nevěnuju :)

Proč tomu říkáš pseudobásnička, beru ho jako výtvor míněný vážně, jak - to už je jíná věc. Nebo jak jsi to myslela? Jako parodii?

O žádnou stylizaci Erbena jít nemělo, pokud to tak vypadá, pak jsem to udělala naprosto nevědomky. Přiznávám, že nejsi první, kdo mi to říká, ale v tom případě chudák Erben, že ve mně nějak vyprovokoval vůli tohle napsat... Jinak, dýchá se mi dobře, díky za optání... jestli ono to nebude tím, že nejsem v žádném krytu...:)

Nevím, jestli tě ke všem těm závěrům o mně vede tady to "dílko" co sis nahoře přečetl, ale pokud ano, pak jsem v něm dokázala neskutečně dobře lhát nebo jsi se chytil špaqtné stopy. To, jak jsi mě popsal, je totiž prakticky protiklad toho, jaká jsem. Se svou sebedůvěrou jsem spokojená, necítím se zadušená vlastními pocity a nepotřebuji se schovávat za žádný "kolektivisticky přihlouplý úvahy"... A - asi mi to po téměř jedenácti hodinách ve škole už moc nemyslí - jak vlastně tvůj komentář sousvisí s touhle mojí pseudobásničkou?

A není archaicky dusně romantická stylizace Erbena taky tak trochu neproniknutelný kryt, podobně jako ony sváteční úvahy v uns-formě? Jak se ti v něm dejchá?

Naučit se přijmout kritiku je teprve začátek a především by ses nemusela pouštět do nemilosrdně odsuzující kritiky jiných děl jenom proto, žes jí nepochopila. Teprve pak hledej odvahu a trpělivost k získání sebedůvěry. Myslím, že se bojíš být osobní a nejjistěji se cítíš ve stylu kolektivních úvah, jako bývají někdy v rádiu a v televizi taková ta nedělní zamyšlení nad tím, o čem není pochyb a za co nás přece nikdo neodsoudí... Když pak dojde na lyriku, jako teď, zjístíš, že jsi zapikolovaná jak v železobetonu a všechny pocity, které Tě uvnitř dusí, nemohou ven. Zakaž si plurál 1. osoby (kolektivisticky přihlouplý úvahy, za který se jenom schováváš) a mluv za sebe ale ne jako rádio.

ja se klidne podelim .- podle me je to.. desny

Děkuji za názor, člověk musí umět přijímat i nepříjemnou kritiku