Black rose

...

Velká slza z očí dětských po líčkách stéká
a žena mladá černý šat obléká.
Kytici prostou drobnou do ruk bere,
vzdech z hrdla náhle se jí dere,
když na černé stuze zlatým písmem psané
slzavě vidí VZPOMÍNÁME

Postava jiná - hrůzná, temná
do pokoje vchází,
vdova mladá křehká
naň se neohlíží rty její zoufale jen se táží:
Proč? Proč vzala´s mi ho,
do zemí jiných odvedla...
a nás tu nechala?

Odpust, prosím, já toto nevybrala,
jen práci svou jsem konala.
to bratr starší můj - Osud - vám to do vínku dal,
když pero do ruky bral a řádky života muže tvého psal...

Opěrku židle dívka křečovitě svírá
a pohled z okna kams do dáli,
za obzor dnešních dní,zarytě upírá

Nepochopíš - říká druhá - vím,
přesto, odpust rodině mé, prosím...
A dívka zas v pokoji sama stojí,
jen na stole růže černá bolest duše hojí

..........................................

A jak čas věky věků běží a běží,
trnité výhonky mladé na hrobě raší

A jak běží dál a dál,
růžový keř v upomínku se tu vzal.

Jen jedna věc pocestné zaráží,
ty květy černé jeho, na něž od cesty se práší...

---