Dřív to bylo jiný

V této roční době někdy necítí nohy na zemi. Vlastně jenom prvních pár dní. Pátek, sobota, neděle... A potom ještě kousek, a pak ještě. Dohromady to dává... Jak kdy. Řekněme šest kousků. A víc ani chlup. Nerada o tom mluví, nerada na to myslí. Je to tak vždycky, protože člověk se bojí, že by se to stalo o to skutečnější. A pak, když se probudí, potrestá se. Neříká si to, ale ví o tom. Potrestá se takovým tím formálním způsobem. A pak to dodrží a nemá z toho žádnou radost, protože cítí, že to vůbec nepomohlo. A taky to, že už zase ztrácí nad sebou kontrolu.

Mohlo to ustat, ale neustalo. Mohlo to skončit, ale neskončilo. Mohla říct... Ne, nemohla. Někdy si myslí, že jí to došlo, ale nedošlo jí vůbec nic. Protože on někde stojí a čeká na ni, čeká, že přijde a on všechno vysvětlí. To o tom pátku, o tý sobotě. A o těch dalších šesti úlomcích jejich životů. Jenže ona se choulí někde v koutě a už nikdy nepřijde. Už nikdy jí nepodá červený jablko, protože ve skutečnosti už se k sobě nepřiblíží. Občas ji to mrzí. I to že si nevšimnul, že vždy, když ji něco trápí, zaleze na nejtemnější místo v bytě a tam se skulí do klubíčka. A nebrečí. Brečí před ním a před světem. Ale tam nepláče nikdy. Tedy ne tak, že se to dá poznat. Pláče uvnitř sebe, duše se jí chvěje údivem, a pak vytrysknou slzy a kolují v žilách, dokud se nesmísí s krví. Jenže už nikdy je nedostanete pryč z těla. Hromadí se tam. A to všechno jí je teď líto.

Někdy si představuje... Něco. A to ji překvapuje, nikdy si na to nevzpomene v tu pravou chvíli, ale teď o tom ví a to ji děsí. A proto se klouže a snaží se na nic nemyslet. A na všechno. Plahočili se tak daleko. A teď se vrátí a nic tím nezískali. Ani jeden. Kdyby to dopadlo lépe, nikdy by neskončili spolu.

Choulí se a on sedí vedle ní a říká spoustu nesmyslných slov. Vzpomněla si na tu hru, kterou hráli kdysi v ozdravovně, a která spočívá v tom, že se napíše na společný papír spousta slovo, na které si kdo vzpomene. A pak se to čte nahlas a každý v tom vidí to, co vidět chce, takže to vlastně nemá žádný osvobozující účinek. Stejně jako teď. Hladí ji po vlasech a mluví. Kdyby šeptal, bylo by to asi trochu romantický, ale on mluví nahlas, jako teď já. Tak před dvěma roky, když byla ještě malá, si hrozně přála někdy prožít takovou tu typickou scénu z filmů, kdy smyčce hrajou na plný pecky, v pozadí rudej západ slunce, a ten někdo pochopí všechno. Nikdo neví, co vlastně, ale všichni souhlasně přikyvují a tečou jim slzy... Znáte to. Ale časem zjistila, že každá tahle scéna ztrácí na působivosti, když se dostane z plátna na povrch. I kdyby byl západ slunce sebekřilkavější, hudba sebepůsobivější, nikdy už to není ono. Protože západ slunce nezničí smutek ani vzpomínky.

Kope kolem sebe. A potom pouští svoje myšlenky na stůl, svazuje je do úhledných svazků a suší na topení. V zimě si z nich dělá silný čaj, kterým se budí ze spánku až po usnutí. Chtěla by spát a už se neprobudit. Ne smrt, proboha, to ne. Jenom... Anonymita. Naprosté osvobození od cizích myšlenek, názorů, od formálních rozhovorů a ještě formálnějších polibků. Propuštění z pout, kterým se říká svoboda. Protože i svoboda strašně svazuje. Zůstala by jen ona...a její sny. A kdyby nechtěla, ani sny by už nebyly.

Pořád něco slepovat. Člověk je od toho umazaný a nejde to hned tak smít. A stejně se pozná, že to tak být nemá. A je to falešné a neumpřímné. A špatné. Jenže dřív to bylo jiný. Dřív uměli společně z notový osnovy plést šálu a rukavice. Teď budou spolu, ale zato na hony vzdálení.