O povídce do Písmáka

Chtěl jsem dnes napsat povídku. Co povídku, literární bombu, zázrak, který tak osloví davy že se Písmákovi zhroutí server a jednou provždy bude zrušena možnost přidání kritik, protože vše pochvalné už bude řečeno a po mně již nebude co říct. Vyloženě jsem se těšil na chvíli, kdy Flo zdrceně zahodí tužku a své literární ambice a vydá se na cestu lemovanou sportovními úspěchy. V předtuše tak skvělé budoucnosti jsem se s vrhnul ke klávesnici. Mé nadšení trochu zbrzdil fakt, že jsem ji musel nejprve nechat hodinu vysušit v troubě, neboť mi na ni vybublalo šampaňské které jsem si otevřel na oslavu. Celou tu dobu, co jsem střídavě otáčel knoflíkem sporáku doleva a doprava a s hrůzou sledoval tavící se klávesy, jsem myslel na první opravdu pochvalnou kritiku od Kandelábra, po níž už tak dlouho prahnu. Bude ale zároveň i poslední. Ve světle mého díla jen opravdoví ztracenci ve světě literárním budou očekávat něco jiného než slova pohrdání a posměchu. Trošku mne mrzí případ mladého nadějného autora Ivanola, co ten bude dělat? Mám ho kluka docela rád, až mi k stáru vyjde chvíle mezi dvěma drinky na mém havajském sídle, z nostalgie si nechám předčítat jeho milá raná dílka. Kouřící klávesnici jsem na poslední chvíli vyrval ze spáru smrti. Naštěstí zdaleka ne všechny klávesy se úplně roztekly a tak může nastat okamžik stvoření superdíla. Jen si musím při psaní dát pozor na důrazné údery, aby se mi nelepily klávesy na prsty, zejména Q, § a něco jako .jako …...HIF; je to možné, že to jde takhle špatně přečíst? Ve sladkém vědomí, že lehce překonám i velkého Merleho v počtu obdržených kritik, samozřejmě jen a jen kladných, jsem se zhluboka zahleděl do temné černi monitoru. To mi lehce naznačilo, že někde není něco v pořádku. Zahleděl jsem se ještě soustředěněji a v poslední chvíli před neodvratným pádem mé zdravé mysli do propasti beznaděje a bezvědomí jsem, současně provádějíc pravotočivý půlobrat za účelem zmocnění se tetovací jehly na polici za mnou, abych stačil zanést dílo století alespoň na holou kůži, koutkem levého oka, což je podivné, neboť to mám od přírody slabší, zaregistroval zhasnutou ledku na panelu monitoru. Levá ruka se vymrštila vpřed a všech pět prstů se pokusilo zmáčknout spínací knoflík za účelem napojení se na mezinárodně propojenou elektrifikační síť. Vzhledem k stále probíhajícímu půlobratu vpravo jsem si levou ruku sice totálně vykloubil v zápěstí, ale v té chvíli mi nic na světě nemohlo zastřít rozzářivší se obrazovku a mé oči s úlevou vstřebaly první dávku vražedného širokospektrálního elektromagnetického záření. Vytvaroval jsem si klávesnici do ergonomického tvaru vzhledem k deformaci zápěstí a slavnostně se nadechl. Tak teď, teď o mě svět uslyší. Udeřil jsem do kláves. Některé s nich jsem si musel zase s prstů seškrábat, abych si také mohl pustil počítač. Během přihlašovací sekvence jsem zasnil nad UFO a jejím přístupem k literatuře. Ten se jistě teď změní, o tom není sporu. Třeba se vrhne na entomologii. Po čtvrtém restartu mi konečně naskočily moje milovaná wokna. Musím se Bilíka zeptat jak to jde udělat napoprvé, abych neztrácel tolik času. I když je pravda, že účelně využitého. Došel jsem si totiž mezitím dvakrát na záchod a ze sklepa přinesl uhlí. Trpělivě jsem se proklikal chybovými hláškami až do wordu - hmmm, tak dneska žádná nová. Trochu mne to zklamalo, samé známé výstrahy. Je to prostě šunka to moje písidlo s prastarým PII, co bych chtěl víc. Hlavně že chodí. K mému zděšení jsem náhle zjistil, že mi někdo odčaroval z klávesnice několik písmen i s příslušnými klávesami. Sice ne příliš důležitých, ale zejména v závěru jsem některé z nich hodlal využít. Ale co, stejně nemám žádné české fonty. V mé korejské verzi wordu z druhé ruky jsem je prostě nenašel. Asi na ně zapomněli. Nevadí. Slavu ziskam i bez hacku a carek. Hlavně, že zůstaly mezery. Naposled jsem se zvlhlým pohledem rozhlédl po pokoji. Můj pokojíčku, dlouho tě už obývat nebudu. Zamilovaná vyhlídka na protější otlučenou zeď světlíku mi sice bude chybět, ale pohled na slunce zapadající nad góldn gejt vydoluje také něco romantiky kdesi z pod hroší kůže zbohatlého písmáckého autora. Pro štěstí jsem ještě zvedl a zatočil židlí. Tak a jdeme na to.

O tři hodiny později jsem nacpal zbytky klávesnice do drtiče odpadků. Po vší té dřině mne vůbec nic kloudného nenapadlo. Prostě vůbec nic.

P.S.

Milí písmáci. Než si našetřím na novou klávesnici, máte alespoň chvíli na vaše psaní. Ale jen chvíli, dnes jsem v bance uložil prvních dvacet korun.