Portrét

Níže uvedený úryvek je z Gogolovy povídky Portrét. Příspěvek je pak mnou dopracované pokračování, šlo o úkol pro naši výbornou paní profesorku češtiny. „Měsíční svit zvyšoval bělost prostěradla a malířovi se zdálo, že strašlivé oči začínají prosvítat plátnem. Se strachem se tam zadíval, aby se přesvědčil, že je to nesmysl. Ale vždyť – už je to tak, přece ho neklame zrak : prostěradlo je pryč, portrét je celý odhalen a oči si nevšímají ničeho, co je kolem, a zavrtávají se přímo do něho. Srdce se v něm zastavilo. Teď se stařec pohnul a najednou se oběma rukama vzepřel o rám, pak se nadzvedl na rukou, vysunul obě nohy a vyskočil ven. Štěrbinou v zástěně bylo vidět už jen prázdný rám. V pokoji se ozvaly kroky a blížily se k zástěně. Nebohému malíři začalo srdce bušit jako zvon. Strachem zatajil dech...“

V malíři se mísilo několik nepříjemných pocitů. Představoval si, jak asi chutná smrt, jak moc to bude bolet, jak... Tolik pesimismu najednou v sobě ještě nikdy neměl.
Upřeně se díval do starcových nepříjemně tmavých očí. Nebyla rozeznatelná duhovka od panenky, jak tmavé byly. Malíř ho svým pohledem div nezhypnotizoval. Chtěl vidět pohled člověka, který ho zřejmě v nejbližší chvíli zabije. Vraha, kterého si sám namaloval.
Hrozivý stařec se přibližoval. Malíř nepřestával zírat do jeho očí. S každým starcovým krokem vzrůstaly malířovy obavy o holý život.
Náhle, když byl stařec již na necelé dva kroky od malíře, se starcova tvář zkřivila do hrozivého úšklebku, malíř v něm ale našel záblesky úsměvu. Ano, stařec se smál. Nepřítomně se posadil vedle schouleného malíře na kanape. Malíř od starce stále očekával útok. Ten ale jakoby nebyl při smyslech, jakoby se mu vybyly baterie a on se nemohl pohnout. Jen čas od času zamrkal.
Malíř se zklidnil, předpokládal, že se mu všechno jen zdá a že se ráno probudí a v rámu uvidí zase svůj obraz černookého starce.
Rozhodl se jít spát. Pomalu a pozadu, aby předešel starcovu útoku, se odebral do postele.

Malíř se probudil s lehce ironickým úsměvem na tváři. ‚V tom snu jsem byl tak neuvěřitelně pošetilý. Jak by asi mohly obživnout obrazy‘, říkal si sám pro sebe, kroutě hlavou.
Chvíli jen tak posedával na posteli, až mu pohled sklouzl na místo, kde bývávalo kanape. Nebylo tam. Malíř několikrát zamrkal, dokonce se i štípl, aby se ujistil, že bdí.
Pomyslil si však, že kanape někam mohl odnést jeho učeň a tak se opět uklidnil.
Najednou pocítil známý pocit hladu. S námahou se tedy zvedl z vyhřáté postele a rozešel se směrem dolů, do kuchyně.
Po tom, co posnídal, se rozhodl, že půjde dokreslit obraz starce, jehož žhnoucí oči měl stále před sebou.
Jaké ale bylo jeho překvapení, když místo obrazu spatřil jen prázdný rám. Chvíli zůstal stát jako opařený. Věděl, že se děje něco zlého, hodně zlého.
Co nejrychleji to jen šlo se oblékl a zamířil k Olinovi, svému nejbližšímu příteli.
Stručně mu vypověděl vše co se událo za poslední noc a žádal o radu.
„Víš,“ začal Olin. „Dnes nejsi první, kdo za mnou přišel s takovou, řekněme překvapivou, zprávou.“
Malíř nerozuměl. Za vše mluvily jeho vyděšené vykulené a zmatené oči. Nechápal nic. „Jak to myslíš? Kdo ještě tu byl? Co ti pověděl? Také se mu probudil obraz?“ vychrlil jen zlomek otázek, kterého v tomto momentu napadaly.
„Kdyby jen to,“ mávl rukou Olin. „Zmizela mu úplně všechna plátna. Našel jen několik desítek rámů, ovšem bez pláten.“
V tom se malíř ulekl. Uvědomil si, že kdyby se mu přihodilo něco takového, přišel by o své celoživotní dílo, o veškeré zakázky které měl zadané, přišel by o všechno. Rozloučil se s Olinem a běžel domů co jen mu síly stačily, aby si pohlídal své obrazy a nákresy.

Bylo však pozdě.
Domů se navrátil celý udýchaný a roztřesený. Nebyl s to si ani představit, jaké následky by měla ztráta jeho díla.
Div že nesprintoval do sklepa. Našel však jen několik prázdných rámů, prázdných papírů, prázdných pláten. Veškeré postavy na nich, veškerá zvířata, všechno zmizelo.
Malíř si položil zásadní otázku. Kam se poděly všechny mé malby?

V tom okamžiku vyšla stará paní Kropáčková na druhé straně ulice ven.
S malířem se znala již dlouhá léta a on jí vždy rád a ochotně ukazoval všechny své obrazy, které ona potom vždy s chutí obdivovala.
Znala obsah každého obrazu, věděla co znamená každá čára.
Trhla sebou, když viděla věrnou kopii Luciana, malířova nedokresleného hrdiny, který měl být zachycen na obraze, jak vysvobodil nějakou dívku. Lucian dokonce neměl ruku, stejně tak jako tomu bylo na malířově skice.
Pomyslela si, že jde jen o hloupý žert a dále se tím nezaobírala.
Pokračovala ve své pravidelné procházce ulicí.
Po cestě přemýšlela a hleděla do země. Potom zvedla hlavu a zděšením vyjekla. Po ulici se pohybovalo plno takových nedodělaných a i dodělaných osob, očividně namalovaných, jelikož to po celé ulici páchlo temperou.
Potom se k ní přiblížil stařec, který neměl vybarvený obličej, a udělal „baf“.
A od toho okamžiku o sobě stařenka nevěděla. Omdlela.

Malíř vykoukl z okna. Viděl starou paní Kropáčkovou ležící na zemi.
Bylo mu jí líto. Sám by ale do toho příšerného „obludária“ nevyšel. To radši zůstal doma. Hezky v teple.
Zavolal Olinovi.
Pro vyjádření situace mu stačila jen dvě slova : „Invaze začala.“

---