Mládí versus realita aneb význam slova humanus dnes

Když se narodíme, jde nám to docela pomalu, pomalu otevíráme očka, vidíme svět plný věcí a slyšíme podivné zvuky - začínáme žít. Jsme malí, červení a někteří hodně ukřičení. Kulíme oči, prskáme a komicky se smějeme. Ostatní jsou jak na vážkách, aby se nám něco nestalo, jsme milováni. Každý náš krok a pokrok je slavnostně oslavován, jako bychom napsali Hamleta. Nechápeme to, ale máme radost, jsme plni emocí a to nám stačí. V létě skotačíme na babiččině zahrádce, v zimě si čteme, malujeme anebo pomáháme s pečením buchet. Setkáváme se se zvířaty, hladíme je, hledíme do jejich nevinných očí a svět by se nemohl zdát krásnějším. Nemáme povinnosti, snad jen natrhat tuhletu petrželku, oloupat tamty brambory a schovat věci před dešťem, ale to se ani povinnostmi nedá nazvat. Občas nám někdo vynadá nebo nás poučí, někdy i vystraší zákeřnou větou: "Až budeš TY velký/á, tak teprve uvidíš, jaký svět ve skutečnosti je!" Člověk si tak nějak řekne, že to je ještě daleko anebo že se toho snad nedožije. A zase na to nemyslí. Svět se točí a čas ubíhá rychle. Ani nám to nepřijde a už se musíme připravit do školky a o několik let později i do školy.

Jednoho dne ale bumprásk. Realita se začíná zjevovat. Přijde to nečekaně, ale ne najednou. Ve škole začne člověk pochycovat první náznaky reality, začínají ho zajímat zprávy v televizi a titulky v novinách. Najednou ho realita pronásleduje. Zjistí, že svět se netočí jen kolem něho. Škola mu začíná kazit dosavadní ideální život. Lidé ho nemají rádi, lidé ho soudí. Musí si udělat vlastní názory, vytvořit svou osobnost, díky které se chce prezentovat ostatním. Uvnitř ale zůstává tichým bojovníkem za své původní ideály. Když hledá klid a pohodu, utíká do sebe, do své bezstarostné minulosti a svých nikým neovlivněných myšlenek... Zjišťuje, že lidem se nedá věřit, přísnost učitelů v něm vyvolává strach. Ten se postupně mění v nenávist. Prý mají být učitelé naším vzorem, říká si, a přitom je vůbec nezajímáme a někteří se k nám chovají, jak k dobytku. Padají čtyrky, i pětky. Doma čeká trest. Realita ukázala svůj trestací pahýl. Připravujeme se na celoživotní boj s realitou. S tou ošklivou kulhající bábou, která čeká, až uděláme krok vedle a pak nám šlápne na paty. Někdy odhodí hůl, najednou nekulhá, a už stojí před námi s překážkou a nutí nás ji překonat. Dokud žijí lidé, bude tahle bába neustále pracovat. Jednoho dne nám ta ohavná bába podá velkou tlustou knihu, sotva ji uneseme. Název chybí. Pomalu otevíráme, ze začátku vidíme čmáranice, které se postupně mění v černobílé obrázky. Čteme: mrtví, občanská válka...,holocaust. Slovo mrtví nás přitahuje, ale zároveň odpuzuje. Že by nějaký mor?, mluvíme si pro sebe. Pak čteme slovo zabili, hned několikrát. Nechápeme. Proč by někdo někoho zabíjel? Co provedli, že si zaslouží takový trest? Nic. Jen někde žili po několik generací. Mírumilovní a skromní lidé. Byli napadeni, protože druzí chtěli jejich půdu. Aha, prý kvůli zlatu. To je hajzl ten zlato, říkáme si tiše. A tady zase slovo mrtví. Co zase provedli, ti výtržníci? Něco snad ukradli, ne? Ne. Věřili v Boha a ne v Papeže. Aha, náboženské války. Počkat, náboženství, že rozděluje lidi? A sakra...že se ten Alláh, Bůh a Papež nesejdou a nevyříkají si to mezi sebou? Vždyť jen navádějí k tomu, aby se lidé nenáviděli!! A pak chtějí, aby se řídili Písmem svatým či Koránem. Nechápu to. I když...že by si za to lidi mohli sami? Vždyť jsme tuhle četli, že většina náboženství jsou mírumilovná, tak co, kruci, lidi blbnou? To nemají nic jiného na práci? Nebo snad neumějí číst? V rozčilení znovu listujeme. Je to horší. Spatřujeme zbraně, uniformy, zlé pohledy, bílé tváře a zavřené oči. Ti lidé jsou nějací zmáčení, myslíme si. To bude asi nějaká barva. Panebože! Co to je??? Tohle že je člověk? Kde je obličej? Kde tělo? Lebka a kostra potáhlá kůži, TO vidíme. Oči na nás divně koukají. Leží strašně hluboko, ani nevíme, jestli jsou to vůbec oči. Důlky...možná. Už nechtějí pomoci, je to vidět. Nezmůžou se už na nic. Tisíce? Statisíce?? Ano, miliony. Nevěřím. Nemožné. Nechci věřit. Tohle nemůže být lidská práce! Na další stránce spatříme podivný oblak houbovitého tvaru a zase čteme číslo obsahující několik nul, skoro nám připadá, že jsou až nekončící. Holohlavé vychrtlé děti. Fleky na malých tělíčkách. Černý svit v jejich očích. Hypnotizují nás. Víme o tom, ale cítíme to utrpení a nemůžeme se odtrhnout. Teď už znechuceně a oddaně pokračujeme v knize dál. Čekáme cokoliv. Zatracená bába, proč nás takhle trestá? Potřesení rukou. Staří pánové. A hezky oblečení. Jsou hodní? Chtějí nám ublížit nebo pomoci? Smějí se. Proč nepomůžou těm dětem na obrázcích? Je nám smutno. Něco tu nesedí. Dohody, pakty, smlouvy, podpisy, úsměvy. Lidské životy? O těch není ani zmínka. Jen o míru. Vždyť mír je přeci fikce, šuškáme si pro sebe. Mír neexistuje a nikdy nebude. Tahle kniha je plná důkazů, že tomu tak nebylo a prostě nebude! Ach jo. Je nám blbě od žaludku. Zapíjíme to čistou vodou. Je nám líp, ale ne nadlouho.

Nechceme číst dál, ale musíme. Zvědavost je strašná mrcha. Nahé děti, co utíkají z města, které bylo zrovna zničeno. Křičí a brečí. Kde mají mámu? Nikoho to nezajímá...Konečně barevné obrázky. Ty máme nejradši, známe je z pohádkových knížek. Konečně vidíme tu tekutinu, kterou jsme považovali za barvu. Je rudá, jako...jako...KREV. Je na hlavách, na nohou, na šatech. Je všude. Zase se nám dělá nevolno. Stačí! Chceme vidět dnešní svět. Chceme vidět lepší svět, doufáme, že jsme se polepšili. Poučili. Je to marné. Na těch několika posledních stranách jsou snad miliony informací. Miliony důvodů, proč ztratit víru v lepší zítřky. Teroristé, bomby, děti se zbraněmi, vypalování vesnic, zabíjení z náboženských důvodů, ptačí chřipka, neschopnost domluvy politiků, bulváry píšící žvásty a lidé, co je berou jako pravdu, miliony nakažených smrtelným virem HIV a nikoho to nezajímá, bohatí a vlivní, co profitují z utrpení druhých, bohatí se stavájí bohatšími a mocnějšími. Tragédie. Tolik peněz..ach jo...tolik peněz a všechno jde jen na ty zbraně, bomby, tajné agenty, úplatky, vydírání... Ostatní trpí. Mocní se smějí a přetvařují. Je mi to jasné. Můj názor získává přesnou formu. Nenechat se oblbnout, zviklat, naletět jim na jejich pestré zastrašující výroky. Nepoddat se vidině peněz, ale bojovat za spravedlnost, ale hlavně za lidskost. Definuje nás. TA se bohužel vytrácí z našeho světa nejrychleji. Jak směšné je to slovo - humanus, tedy lidský. Nejraději bychom zašli za pány slovníkáři a pravopisci a řekli jim, ať proboha význam tohoto slova změní! Vždyť je to ostuda nazývat dnešní lidi humánními. Drazí páni, přes ta staletí se význam slova humanus z našich životů zcela ztratil. Jsme mutanti hnáni vidinou peněz. Ano, smutná zpráva pro vás, romantici a milovníci básní, peníze dnes znamenají pro většinu štěstí. Kdepak láska a starost o druhé. Jsme nesmírní egoisté. Spíme méně, jíme více prášku, pracujeme jako roboti, úsměv a vlídnost se nám ztratila z tváří. No vidíte, skoro to až připomíná ty bytosti s těmi důlkami v očích. Nepřipadá vám to také smutné?

Ani babiččina zahrádka už neplodí, babička stárne a nemůže na nohy. Zahrádka je zamořená pilinami z nedaleké dřevostavby. U sousedů a kamarádů se objevuje rakovina a leukemie. Někteří už nežijí. Zemřeli mladí. Postoj strojírny smrti? Nezájem. A proto vás žádám, drazí páni, změňte význam slova humánní! Nedělejme ostudu našim dětem a vnoučatům, která by se jednou mohla divit, proč se slovo humánní stále rovná slovu lidský!