Balkón(In Memoriam)

     Seděl jsem na balkóně a usrkával kávu. Teplá noc uprostřed léta, kdy padají hvězdy mě vytáhla z postele. Cítil jsem se ještě jednou nohou ve snu, znáte ten pocit. Abych se vzpamatoval rozsvítil jsem v kuchyňce a uvařil si kávu. Bylo mi líto propásnout noční nebe a mírný větřík, který províval pověšené prádlo a listy jasanů před balkónem.

     Uvědomil jsem si, co mě vyhnalo z postele. Nějaké těžké sny, už jsem je naštěstí zapomněl, ale tušil jsem o čem byly. Probleskla mi hlavou ošklivá a velmi čerstvá vzpomínka. Napil jsem se horké kávy a předstíral sám před sebou, že o ničem nevím. Je tak těžké bojovat se svým nitrem, se svou myslí a představivostí. Jakoby byla jiná bytost, toužící jen dělat vám naschvály. Tohle překračovalo meze běžné laškovnosti, trápilo mě to.

     V některých bytech se začalo svítit, muselo být už k ránu. Vzdal jsem svůj boj a mozek se na mě jaksepatří vyřádil. Celou tu scénu jsem musel prodělat znovu a znovu. Horká krev všude kolem – i na mně. Temně rudý šplíchanec na zdi. A louže na zemi se roztahovala do stran jako moře při přílivu.

     Přepadl mě strach vrátit se do bytu. Zůstal jsem jako uvězněný na balkóně a šálek, již dopitý, jsem stále pevně svíral v ruce. Skrčil jsem se a ratanové křesílko zaskřípalo, srdce se mi divoce rozbušilo. Přál jsem si odhodlat se vstát a pustit si hudbu, abych přehlušil výstřel, který jsem neustále dokola slyšel v hlavě.

„Petře, můj bůh ke mně promluvil.“

„Alláh?“

„Ano.“

„Co říkal?“ Byl jsem ironický, ale on zůstal vážný.

„Zdál se mi sen… stoupal jsem po vysokých horách, nohy rozdrásané. Cítil jsem strašnou žízeň…“

„O tom snu už si mi vyprávěl.“ Přerušil jsem ho.

„Zdává se mi odjakživa… a vždy skončí na vysoké hoře. Stojím na ní a dívám se do setmělé pouště, plazí se po ní stín a husté mraky se skoro dotýkají vrcholků hor v dálce. Je to kamenitá poušť – vyprahlá. Jako spálené město zaplavené lávou sopky. Vše je tam mrtvé a černé. Pahýly uhlů, rozbořené sloupy rozdrcené na popel. Těžko se tam dýchá a v dálce je město.“

„Ano. To jsi mi vyprávěl.“

„Před dvěmi nocemi jsem poznal, co je to za město.“ Odmlčel se. Sledoval jsem jeho kamennou tvář. Celou dobu upíral zrak do dálky. Jakoby se díval na to město z vysoké hory na níž stával ve snech.

„Je to Mekka.“ Dořekl.

„Tak?“

„Ale je mrtvá. Spálená. Tak jako poušť kolem ní. Jen černý uhel. Už z ní ani nestoupá kouř. Je dlouho mrtvá.“ Hlas se mu začal chvět.

„Sedl jsem si na té hoře a rozplakal se. Cítil jsem takový zmar a beznaděj… proseděl jsem celou noc, ale svítání nepřišlo. Noc byla stále. Temná, bez hvězd – bez měsíce.“

     Nebe podivně zrudlo. Zrudly i mraky. Pocítil jsem chlad, můj zrak se zabodnul do dálky ke hřbitovu. Nedokázal jsem ho odtrhnout, ulpěl na hřbitovní zdi, drolících se cihlách a břečťanu nerovnoměrně se sápajícímu po překážce. V jednom z těch hrobů, které jsem teď viděl jako na dlani ležel Mohamed.

     Hřbitov byl tak blízko. Tak blízko jak nikdy a měl jsem pocit, že se stále přibližuje.

„Petře.“ Mohamed stál vedle mě. Krev na jeho hlavě, v níž zela díra, měla zvláštní barvu od rudých mraků valících se nad námi.

„Mohamede?!“ Vyděsil jsem se a skrčil se do křesla. Pohlédl jsem na své ruce a rozklepal se. Byly od krve. Nevím, co mě přimělo ponořit ruce do Mohamedovi tmavé krve, když jsem jej viděl s pistolí v ruce ležet na podlaze. Cucky jeho mozku byly teď po stěnách a oknech Balkónu. Přítel se na mě díval skelným pohledem…

     Najednou byl hřbitov pryč. Díkybohu i Mohamed a jeho krev. Díval jsem se do prázdného sídliště tak jak jsem ho znal a ranní šero mělo barvu jakou má mít. Mohamed leží daleko odsud – na prastarém hřbitově, kam se stoupá úzkou cestou z kočičích hlav. Lemují ji platany a lípy. To místo odpočívá naprostým klidem, spí jako Mohamed v jednom z jeho hrobů.