Japonsko 2004 - Díl první

Neděle, 9.5.2004 - 13:15

Už asi hodinu a čtvrt bloudím po pokoji. Není to tak strašné. Samotka, asi tak 5 x 3 metry, z čehož 2 x 2 metry ještě ukousla koupelna. Se záchodem. Ten je vyveden v evropském stylu, takže legrace nebude. Nevadí. Určitě se najde jiná. Třeba jako hledání důvodu, proč nefunguje žádná světlo. Ani to na záchodě. Zrovna když ho potřebuju. No nic, nechám alespoň pootevřené dveře. Trocha slunečního svitu musí stačit.

A hele! Vedle vstupních dveří je krabička, do ní se vsune destička s číslem pokoje, cvakne to a všechny testované žárovky najednou svítí. Teď, když už to nepotřebuju.

Cesta. No jó, cesta! To byla taky legrace. Pětičlenná skupina v čele s panem B si to frčela přes Vídeň, ale já s Dášou hezky naslepo přes Frankfurt.

Když nám v Praze odbavili zavazadla a odpustili mi přesah 1,9 kg přes pětikilový limit pro příruční zavazadlo (zpátky musím dát zdroj a myš do kufru), prokličkovali jsme přes pasovou kontrolu až k portu B03, kde nám bylo suše oznámeno, že letadlo bude startovat s hodinovým zpožděním. Ve Frankfurtu mají mizerné počasí a jde jim to pomalu. Nevadí. Stejně bychom tam dvě hodiny čekali, takhle se nám to aspoň rozdělí.

Když jsme startovali, pilot na to docela šlápnul. Zatlačil nás do sedaček, až v kostech zakřupalo. Půldruhá hodina cesty nám za mírné konverzace utekla jako voda. Ve Frankfurtu bylo doopravdy trošku divoko. Vítr s námi houpal ze strany na stranu, ale pilot dosedl perfektně. Všechna čest. Na letišti nás trochu zaskočil místní vláček, ale Dáša objevila mapku, která nám prozradila na které z dalších stanic vystoupit. Byly jen dvě, takže 50 na 50. Bingo! Hned napoprvé! Jsme prostě nejlepší. Ten vláček sloužil k rychlému přesunu mezi třemi odlehlými částmi letiště. Inu: "Kdo se nechce vláčet, pořídí si vláček."

Asi po čtvrthodině nás pustili do druhého letadla a vyrazili jsme. Čekalo nás dvanáct hodin letu do Osaky. Jo, ještě k Frankfurtu - pánské záchodky mají v hrozném stavu.

Dáša prohlásila, že okénko nemůže ani vidět, tak jsem se obětoval a ji posadil na sedadlo do uličky. Oboustranná spokojenost. Letěli jsme na východ, Slunce letělo na západ, najednou byla noc, pak zas den a my jsme s dvacetiminutovým zpožděním přistávali v Osace. Cestou sice byla chvílemi nuda, ale třináct hodin je třináct hodin, takže se to dalo čekat. Zato jídlo bylo báječné a pití kolik kdo vypil, takže kromě bolavých nohou jsme si odnesli i příjemnější zážitky.

Horší to bylo v Osace na letišti. Zmatení, unavení a rozlámaní jsme byli davem dovezeni zase k nějakému vláčku. Mapka žádná, návod sice v angličtině, ale pro nezasvěceného nepřehledný, východ žádný. Inu, vlezli jsme. I s davem. Ten nás taky na další zastávce vyvedl z vláčku ven a hnal k obrovskému chumlu lidí. Ten byl procezen skrze čtyři uličky, u každé z nich pult s japoncem, který však nic nechtěl, jen se usmíval. Asi nám měl zvednout náladu před vstupem na imigrační.

Na imigračním se dav rozdělil na dvě části. Velký chumel "domácích", kteří byli přes několik odbavovacích stanovišť propouštěni domů, a dlouhatánský svinutý had "hostí", kteří byli skrze dvě stání také propouštěni do "země rýžujícího slunce" (pokud ovšem "rising" neznamená ještě něco jiného). Po třičtvrtěhodině byli "domácí" konečně proseti a dva z nevyužitých úředníků se začali věnovat "hostím". Tím se postup fronty poněkud urychlil a za pět minut jsme byli na řadě. Já jsem jednal s ouředníčkem pečlivým, leč příjemným. Chtěl jen vědět, co přesně znamená důvod pobytu "training course", ve které společnosti to budeme provádět a jestli jsem v japonsku poprvé. Všechny odpovědi jsem uhádl a získal pobytové vízum na jeden měsíc. Dáša chytila človíčka zvídavějšího. Hodnou chvíli si spolu cosi šuškali a pak k tomu zavolali ještě mě. Adresu a telefonní číslo společnosti Daikin jsem tentokráte neuhodl, leč cena útěchy byla vízum pro Dášu. Uředníček si zřejmě dosytosti promasíroval své ego, pokochal se svou mocí, anebo mu prostě došlo, že pokud nás nepustí, "bude muset něco řešit".

U dalšího pultíku nás čekala slečna "pasová kontrola". Poučen předchozími kontrolami, podal jsem jí svůj pas se slovy "Ček Repablik". Usmála se a prohlásila "Ó čekoslovakai!". Ještě jsem jí stačil upozornit, že "fórmr", ale to už jí podávala pas Dáša. Slečna teď měla v levé ruce zelený pas s číslem vyperforovaným v dolní části a v pravé ruce pas fialový, bez perforace. S tázavým úsměvem jí z úst vyklouzlo slovíčko "Difrent!". Potlačil jsem nutkání říct jí, že zelený je pro pány a fialový pro dámy a prozradil jí tajemství rozdílného data výroby. Zabralo to. Dáša později poznamenala, že pohlavní rozlišení by nejspíš spolkla taky. Nuže ... rychle pryč a najít zavazadla.

Minuli jsme optimistický plakát, který říkal, že ve Frankfurtu zůstala nějaká zavazadla, a že cestující, kteří ta svá zavazadla nenajdou, se mají někde přihlásit. Při pohledu na karusel nám ztuhl úsměv na rtech, neb ten byl prázdný, a žádné z dvaceti zavazadel úhledně vedle sebe naskládaných, nebylo naše. Než jsme stačili propadnout panice, vysvětlila nám nějaká náhodně procházející zaměstnankyně, že tento karusel je pro přílet z Paříže. A skutečně. Hned ten další byl označen "Frankfurt" a u něj jsme naštěstí bez problémů svá zavazadla našli.

První známá tvář, na kterou jsme narazili, patřila slečně Yogo. Již dlouho nás očekávala a rychle se nás ujala. Skupina pana B měla původně přiletět dvacet minut po nás. My jsme však přistáli s dvacetiminutovým zpožděním a hodinu nám trvalo projít imigračním, takže na nás nakonec museli ještě dost dlouho čekat. Nebyl čas na dlouhé vítání, tak jsme jen zamáčkli slzy a vydali se na vlak.

Poté, co se i slečna Yogo musela jít poradit na informace, nám vysvětlila, která tlačítka máme zmáčknout, abychom dostali jízdenku do Kusatsu. Respektive dvě jízdenky, neb v Kjótu jsme přestupovali. Tam nás také slečna Yogo opustila, avšak až poté, co nás bezpečně posadila na vlak do Kusatsu.

V Kusatsu na nás čekal pan Jokojama se dvěma taxíky. Oba nasměroval k hotelu Daisho, sám do jednoho nastoupil, a vyrazili jsme. Kromě zjištění, že v Japonsku se jezdí vlevo, se cestou nic zvláštního nestalo.

Na recepci vznikl trošku zmatek, když někteří do registrační karty napsali nejdřív křestní jméno a pak příjmení. Jelikož v Japonsku se to píše opačně, pikolíci měli problém najít ta jména v seznamu. Nakonec jsme se ale všichni na pokoj dostali.

Tajemství světel už jsem objevil, teď ještě vyhledat další poklady. Lednička. Plná. Na jejích dveřích kapsa a v ní tabulka. Když něco vypiješ, upiš se do tabulky. Na konci pobytu přijď, zúčtujem spolu. Popelník a sirky - ještě nevím, k čemu se budou hodit. Telefon. Varná konvice (plná vody). Sklenička v igelitovém pytlíku s nápisem "Disinfected". Modrý klasický japonský čajový hrneček s hnědým dřevěným podšálkem. A přichystaný jeden pytlík čaje. Malá trhačka se stojánkem na propisku, samozřejmě nabitým. Na posteli složené něco. Ještě jsem se to neodvážil rozbalit. Pravděpodobně nějaký oblek na spaní. V čele postele, u hlavy, zabudované digitální hodiny i s budíkem, zhasínání všech světel v místnosti (jeden čudlík a je tma), kontrolka signalizující vzkaz zanechaný na recepci a ovládání klimatizace. Ta bohužel jen chladí. Hodně, středně, málo nebo vůbec. Koupelna je taky slušně vybavená. Vedle záchodové mísy a vany tak pro většího kokršpaněla (naštěstí se sprchou) je tam taková skříňka, co vypadá jak zmenšený stojan benzínové pumpy. Copak se stane, když vytáhneme hadici? Fouká to teple - fén! Jinak jsou tu ještě ručníky tří velikostí, mýdlo, hrneček opět v igelitu "Disinfected", žiletka, hřeben a dokonce i zubní kartáček! Člověk by řekl, že to nemá chybu. Někdo by si posteskl, že mu schází televize. Já ne, protože televize je tu taky. Připraveným papírovým kapesníkem si otírám zpocené čelo, odhazuji jej do připraveného papírového koše a připravuji se na večeři o šesté. Je 15:30 místního času (8:30 českého a připomínám, že v letadle jsem nespal, protože bylo moc brzo), a já zoufale bojuji se spánkem. Pro jistotu mám na půl šesté nařízeného budíka.

Konec.