Japonsko 2004 - Díl druhý

Pondělí, 10.5.2004 - 21:05

Konečně jsem napotřetí dodatloval zážitky ze včerejška, které jsem chvíli po příchodu na pokoj začal sepisovat na papír. Hned potom jsem se natáhl na postel, jenom abych si srovnal kosti. Zavřel jsem oči, zívl si, otevřel oči a zjistil, že jsem půl hodiny spal. Nevadí, času je pořád dost.

V šest hodin jsme měli sraz v recepci a hurá na večeři. Čekal tam na nás pan Jokojama. Vzal nás do italské restaurace na druhém konci města. Nejdřív nás to rozladilo, první den v Japonsku a my jdeme do italské restaurace. Pak ale poznamenal, že japonské jídlo budeme jíst od zítřka a při představě tří týdnů jsme ani nepomysleli na nějaké protesty. Jelikož jsem si při odjezdu zapomněl doma jídlo, strava v letadle mě vždy jen posunula od velkého hladu k malému. Teď už jsem měl zase velký hlad, ale při pohledu na velikost porcí v restauracích, které jsme míjeli, se mi nálada moc nezvedla. Až při pohledu na jídelní lístek, když nám náš průvodce vysvětlil, že ceny v druhém sloupečku jsou za dvojité porce, mé srdce pookřálo. Ještě v pátek v poledne jsem si v Plzni dával dvojitou porci hranolků a tak tak, že mi to stačilo. Bylo rozhodnuto, objednal jsem si dvojitou porci špaget s česnekem a rudými horkými chilli papričkami. Naštěstí pro ostatní, v téhle restauraci dávali poměrně velké porce. Naneštěstí pro mě, dvojitá porce byla skutečně dvojitá, ne jen o něco větší jako v Čechách. Seděl jsem coby nejmenší člen naší polární výpravy před největším talířem a působil nemalé veselí jak ostatním členům, tak našemu japonskému průvodci. Ačkoliv jsem měl velký hlad, a s částí špaget mi pomohla Míša, stejně jsem tu porci nezdolal. Překvapil pan Jokojama, který za nás večeři zatáhl. Při těch cenách (900 Y čili asi 230 Kč za normální porci) to docela potěšilo.

Návrat jsme provedli pěším způsobem. Na jednu stranu to bylo příjemné, po těch hodinách v letadle, na druhou stranu pršelo, takže to zas tak příjemné nebylo. Když už jsme u toho deště - zajímavé je, že ačkoli od letiště až po hotelovou recepci celou cestu pršelo, nespadla na mě ani kapka vody. Ani když jsme přestupovali z vlaku do taxíku. Všude jsou nějaké stříšky. Po návratu na hotel už mě skutečně nezajímalo nic jiného, než SPÁNEK!

Budík mě probudil, takže s nevyspáním to nebylo tak strašné. Tělo sice nechápalo, proč ho po probdělé noci nutím spát od tří do jedenácti odpoledne, ale po raním čaji, rozcvičce a sprše rezignovalo, a trochu se vzpamatovalo. V osm jsme měli sraz na recepci a odjeli do fabriky. Po úvodních formalitách nás vzali do skladu, vyfasovali jsme bundu, kalhoty, boty a kšiltovku, a v šatně dostali přidělené kabinky. Respektive kabinku, protože David dostal klíč od skříňky, která zjevně někomu patřila. Pak kde je ta příslovečná japonská pečlivost. Zamkli jsme tedy všechny věci do jedné skříňky a vyrazili zpět do konferenční místnosti. Holky absolvovaly to samé v bledě modrém. Respektive v tmavě modrém. Bledě modří jsme byli my. A taky nedostaly boty.

Sešli jsme se v konferenční místnosti, kde na nás již čekal pan Watanabe s tlumočnicí a pronesl asi dvacetiminutový uvítací pohovor. Dvacet minut je docela krátká doba, když někdo mluví, takže to docela uteklo. Pak přišla prodavačka kytek s elegantním kloboučkem a dala nám všem za uši. Dala každému z nás za uši naslouchátko, sama měla mikrofon. Nebyla to žádná prodavačka kytek, ale průvodkyně exkurzí. Provedla nás třemi budovami továrny, zodpověděla na základní otázky a vysvětlila nám, co jsou ta čísla na světelném panelu nad našimi hlavami. Vrchní číslo 911 není volačka rychlé záchranky jako v Americe, ale počet klimatizačních jednotek, které se ten den mají vyrobit. Prostřední číslo 468 je počet jednotek, které by měly být hotové právě teď, aby byl denní plán splněn v řádné osmihodinové pracovní době. Poslední dolní číslo 425 byl počet hotových klimatizačních jednotek. Inu, pokud nemáknete, budete tu dnes dámy a pánové přesčas. Zajímavý způsob motivace.

Prohlídka skončila a byl čas na oběd. Než jsme si stačili u vitríny s ukázkami dnešní jídelní nabídky s pomocí překladatelky vybrat, prosvištěla kolem nás stovka japonců a byli obslouženi tak rychle, že se ani nestačila vytvořit pořádná fronta. Pak jsme si vybrali my a byli jsme odvedeni k vyhrazenému stolu. Teda alespoň náš průvodce pan Jokojama tvrdil, že je vyhrazený. Sedělo u něj sice několik japonců, ale vešli jsme se. Zajímavý je způsob placení obědů. Naberete si misek s jídlem kolik chcete, sníte to, a při odevzdávání tácu vám paní spočte talířky a misky. Podle druhu misky pozná co jste měli za jídlo a ví, kolik to stálo. Vychrlí na vás číslo, kterému nerozumíte a tak jí nabídnete hrst drobných a ona si vybere. I když jsem si dal misku s rýží a nějakou hnědou omáčkou (nebyla to UHO, protože měla chuť), talířek se smaženou rybou a zeleninou a navíc ještě misku s vařeným bramborem (hlad nebrat!), cena nepřesáhla 400 jenů. To je asi stovka korun. Pro srovnání - dnes večer při procházce městem a obhlídce restaurací jsem si nevšiml teplého jídla pod 450 jenů. Normální cena za menu byla od sedmi stovek výš.

Po obědě jsme byli rozděleni do tří skupin. No, skupin... Pan B odešel za svými povinnostmi, Míša byla odvedena neznámo kam a my ostatní jsme naštěstí zůstali pohromadě. Byla k nám povolána překladatelka, čtyři neznámí japonci a pan Jokojama. Sesedli jsme se v konferenční místnosti a vzájemně se představili. Pan Jokojama psal na tabuli nejprve jména těch čtyř pánů (Kojama, Mijadžima, Ída a Jamaguči) v anglické výslovnosti (Koyama, Miyajima, atd.), pak pro změnu japonským písmem jména naše. Někde mám fotku. Pak čtyři pánové zmizeli a my jsme vyslechli stručnou přednášku o tom, jak to ve firmě funguje. V kolik se do práce chodí, kdy je jaká přestávka a tak. Taky stručně zmínili co nás v těchto třech týdnech čeká. Míšu už nám vzali, nás nechají ještě zítra pohromadě, ale pak půjdou Markéta s Marti a Dášou jedním směrem a já s Davidem druhým. Poté, co během své přednášky odpověděli Martině na asi tři sta otázek, zeptali se, zda máme ještě nějaký dotaz. Tak jsme řešili problémy dopravy, nákupů, cen, telefonování a odlišností českých a japonských zvyklostí. Tak nám to do pěti odpoledne celkem uteklo, a protože to je zrovna konec směny, poslali nás do šatny, zavolali hotelový autobus a my mohli frčet domů.

Cestou do hotelu Míša vyprávěla, že jí zařadili do tréninkového programu obsluhy hostů, takže se učila roznášet čaj a klanět se. Chudinka. Nevěřím, že by si to s ní chtěl někdo z nás vyměnit. Ještě že po návratu do Čech tohle dělat nebude. Ani pan B nechápal, proč jí zařadili do tohohle programu. Jestli se dobře pamatuju, dělá něco jako vrchní velitelku administrativy. Martina zase povídala, jak se včera večer za pomoci recepčních pokoušela dovolat z našeho japonsky "mluvícího" mobilu do Čech. Sice neuspěli, ale prozradili jí, že po jedenácté večer je cena hovoru z hotelové linky do Čech pravděpodobně 70 jenů za minutu, tedy okolo osmnácti korun. Prozradili jí také, které předvolby má vytočit, ale když se dovolala a ozval se vyzváněcí tón, jásala předčasně, protože jí to nikdo nezvedl. Nevadí. Pomalu se blíží jedenáctá hodina, tak potom zkusím zavolat Magdě. V Čechách budou zrovna čtyři odpoledne, tak doufám, že ji nechytím v tramvaji. To bysme si asi moc nepopovídali.

Po příchodu na hotel holky vyrazily nakupovat a my s Davidem jsme vyrazili taky nakupovat. Respektive nevyrazili jsme nakupovat, vyrazili jsme si koupit jídlo a podívat se na ceny digitálních fotoaparátů. Cestou jsme míjeli dvě dívky táhnoucí gauč. Pomyslel jsem si cosi o rovnoprávnosti žen v Japonsku, když se nám za zády ozvalo "Help!" Otočili jsme se a viděli, že ty dvě holky mají trochu problém s výdrží. Chopili jsme se s Davidem kanape a nechali si ukázat cestu. Jelikož "help" bylo jediné anglické slovo, které znaly, moc jsme si nepopovídali. Snažili jsme se říct, že jsme z Čech, ale nezabralo to. Když jsme zkusili Evropu, chytily se - "Aa, Italia!" No, nic moc. Ještě se chytily na Francii a Německo. Ukázaly na sebe a řekly "Brazil". Padlo slovo "studento" a ukazovaly při tom na nás, takže jsme řekli "nou" a "Daikin". Vypadlo z nich něco jako "blablabla trabachar." Heuréka! Vzpomněl jsem si na své čtyři semestry španělštiny a slovo "trabachar", které znamená pracovat. Na žádné další španělské slovo jsem si však nevzpomněl, takže konverzace se nekonala. Odnesli jsme jim kanape asi padesát metrů, kde chvilku poskakovaly kolem zamčených dveří, pak zasignalizovaly, že moc děkují, ať to položíme. Jelikož se s nima povídat nedalo, pokračovali jsme dál. Že jsme v Japonsku pomáhali dvěma brazilkám stěhovat gauč nám asi stejně nikdo neuvěří.

Objevili jsme místo, kde se dají koupit čtyři celkem chutné tousty za 200 jeníků. Slušná cena. Ten jejich toustový "chleba" byl sice trochu nasládlý, ale vajíčková pomazánka uvnitř byla chuťově povědomá. O něco málo horší to bylo s kuřecím toustem, který díky tomu nasládlému chlebu chutnal jako kdyby ho někdo trošku potřel marmeládou. Kuřecí řízek s troškou marmelády mezi dva toustové chleby - a máte celkem správnou představu. Mistři, kteří tu byli šest týdnů, nás varovali, že téměř veškeré pečivo je sladké, takže jsme nebyli zas tak moc zaskočeni. (Což mi připomnělo, že belgické pralinky jsem naštěstí doma nezapomněl...)

Jelikož jsem právě zjistil, že je čtvrt na dvanáct, zkusím si zavolat.

Konec