Den blbec

   Pravidelný zvuk budíku mě probudí... Nebo spíš přinutí stoupnout si, vylést z postele. Probouzím se zpravidla až o hodinu později.

   Házím na sebe triko, kalhoty, spáchám nějakou tu ranní hygienu (to abych se opět lekla té, co na mě kouká ze zrcadla), nasnídám se a odcházím.

   Copak mě dnes čeká za pohromu? Nebo dnešek bude výjimkou? Uvidíme...

   Zase nic nejede, to je doba... Konečně! Trocha klidu. Cesta do práce je dlouhá. Vystupuji o tři zastávky později. Nějak jsem si nevšimla...

   A už ji vidím! Moje oblíbená budova. kde mám klíče? Aha, doma. To bude radost.

   "Ještě, že tu nejsem první," povídám paní, která mi otevírá.

   Teď získat náhradní klíče... V pořádku... Ale ne - vždyť jsem včera nezalila kytky za oknem.

   Zapínám počítač - chybová hláška. No jo, zapomněla jsem, že se vlastně vypíná tlačítkem Start.

   Tak kdopak mi píše? Hmmm... nikdo, jen šéf... Ááá, dneska bude nabitý program. To tu budu pomalu až do noci.

   Práce... práce.... práce... A počítač tuhne... tuhne... tuhne... pětkrát restart v jednom dni? Úspěch, to se ještě nepovedlo.

Školení? Teď ze sebe udělám blbce. Neznám ani základy toho, o čem je řeč.

   Ještě že dneska není přednáška... Co? Za hodinu? Já myslela, že je až zítra.

   Tak se mi vybavuje citát o studentech - "... Bylo to tak zajímavé, že jsem usnul hned v první hodině. Probudili mě v průběhu hodiny čtvrté. Vůbec jsem nepoznal, že už není biologie, ale matematika..." (Tak moc jsem rozuměla, o čem byla řeč.)

   Honem běžím domů. Sakra, vždyť vlastně nemám ty klíče. Na nikoho není telefon.

   A tak sedím na schodech a přemýšlím o dnešním dni. Hrůza... děs... otrava... jaká jiná slova dodat? Snad jen jedno - prosba. Aby zítřek nebyl dalším dnem blbec.