Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJeho ženy
Autor
Winter
-
Jediné tři věci, které si s sebou z Francie dovezl, byly:
-Román Milana Kundery Nesmrtelnost
-Pověst svůdce
-Zvyk dlouze rozmlouvat při jídle
O prvním se vyjádřil, že se mu kniha sice vůbec nelíbí, ale že si chtěl zpátky do Čech přivést něco typicky francouzského, volil tedy francouzský román.
„Ponížil jste literaturu do role suvenýru,“ vytkl jsem mu. On se však usmál a: „Zajímalo by mě, jak byste se tvářil, kdybych si dovezl tu malou šerednou Eiffelovku za pět franků,“ odpověděl mi.
Druhého jsem se pak často stával očitým svědkem, když jsem jej nezřídka potkával, kterak kráčí po městě s neustále novými ženami, jež se do něj přou, byť na jejich tvářích je možno lze vysledovat všechno, jen ne lásku.
Třetího mi pak bylo dopřáváno taktéž vrchovatě: často mě zval k sobě na večeře, obzvláště ve dny, kdy byl doma sám. Já nikdy neodmítl. Obvyklé procedury: Vytáhl gril a doslova na něj hodil čtyři bílé bavorské klobásy, ačkoliv jsme mu při každé své návštěvě opakoval, že bavorské klobásy nesnáším, že se mi z nich dělá špatně, načež mám problémy dojít domů.
„To je nemožné,“ říkal: „z těchto klobás se, vzhledem k jejich ceně, nemůže dělat špatně nikomu, ani mě ne a to sám mám velmi citlivý žaludek,“ oponoval mi příznačně jeho charakteru.
Byl vlastně ukázkový narcis a to se vším, co k tomu patří: dal se označit za sebestředného, skromnost mu byla cizí, nicméně časem jsem stejně zjistil, že mi dělá dobře hřát se v jeho egocentrismu, že mám rád jeho přítomnost, podle čehož nakonec pokaždé rozlišíme narcisistní lidi od obyčejných sebestředných tupců, kteří jsou naopak protivní již při letmém pohledu a jichž je, narozdíl od pravých narcisů, přehršel. Soumrak se snášel na naše hlavy, při kterémžto pádu byl krájen vysokým živým plotem, jenž lemoval plochu zahrady.
Jedli jsme tedy bavorské klobásy; já s notným odporem často klobásy odkládal, čehož on využíval. Mé pomalé tempo plně vyhovovalo jeho přednesu, což je možná jeden z důvodů, proč mi pokaždé přichystal právě bavorské klobásy, ačkoliv, jak jsem řekl, mu nespočetkrát opakuji, že tento druh klobás ze srdce - nakonec i z hloubi žaludku - nesnáším.
On se tedy pustil do řeči: skloubil druhé s třetím:
„Ženám rozumím jako ponožkám,“ řekl, přičemž svou vlastní klobásu odložil na talíř: „proto je také mohu jako ponožky střídat,“ pronesl.
„Vy a ženy…“ nadhodil jsem zíraje na odporné bíle střívko v mých rukách. On si otřel mastné prsty o polštářek na židli a počal je vplétat do vlasů, jako by ve svém účesu hledal slova. Našel následující monolog (aby byl obraz úplná, dodám, že i nadále bojuji se svým žaludkem o pozření bavorské klobásy, v kteréžto scéně se za celou dobu, kdy on bude mluvit, nic nezmění):
„Aby ale hned zezačátku nevznikla mýlka,“ otevřel a vytáhl si prsty z vlasů: „upřesním, že ponožkám nerozumím; ženám také ne. Nicméně mnohdy mám pocit, že ženy samy chtějí, aby jim nebylo rozuměno. Dovoluje jim to utíkat se do svých zálib, dovoluje jim to hledat si své tajné milence. Ve skutečnosti každá žena, se kterou jsem chodil a spal, měla svého milence. Zpravidla si ho našla tři měsíce po našem seznámení. Nebylo těžké to zjistit. Tedy ze začátku ano; když jsem neměl žádné zkušenosti, míval jsem problém poznat, že si mé ženy našly milence. Říkaly mi, že chodí do cvičení, ale šly za milencem, namlouvaly mi, že se jdou projít, ale shodou náhod je cesta pokaždé zavedla k jejich milenci, často mi tvrdily, že vyrazí nakupovat, ano, kupovaly si lásku, šly za svým milencem. Ostatně právě proto tu zde sedíme takto spolu, má současná žena je u svého milence,“ řekl: „Ale vraťme se: všem mým ženám zanedlouho došly výmluvy a to nejen každé ženě jednotlivě, ale všem mým ženám jako celku. Chci říct, že ať už mé ženy byly brunety či blondýny, ať už pocházely z dobré rodiny, či naopak byly mou Popelkou, časem všechny do jedné používaly stejné výmluvy k tomu opakující se a nenápadité. Většina žen nemá moc dobrou fantazii. V důsledku čehož je i tak málo dobrých spisovatelek, myslím si, byť to nemusí být vůbec pravda. Konečně jsem zvědav s jakou výmluvou má žena přijde dnes. Možná se tedy mýlím, ostatně jsem doznal jsem se, že svým ženám nerozumím: to mi tedy dovoluje vynášet takto povrchní soudy. Ony samy, mé ženy, mi to častokrát vytýkaly: Nerozumíš mi, říkala ta či ona. Nerozumíš mi, pronesla a pak šla za svým milencem, kde si dost možná také stěžovala, že já jí nerozumím. Pochopte tu ironii: má žena si stěžovala svému milenci, že já, její muž, jí vůbec nerozumím – zbytečná kupa zájmen, pro která najednou nezbylo místo pro lásku. Všechny své někdejší ženy podezřívám, že ze svých milenců měly jenom těla, že je použily co nástroj, bezplatného psychologa. Tím mi však dávaly (pro ně) fatální výhodu. Vždycky, když jsem se své ženy potřeboval zbavit, posadil jsem se (třeba) vprostřed noci na posteli a tím neobyčejnějším možným tónem řekl: Máš milence, sdělil jsem. Občas jsem ono: Máš milence pronesl při jídle. Vhodil jsem jim ho do talíře. Bylo komické sledovat, kterak mým ženám přestává chutnat,“ na chvíli se zastavil, zadíval se na můj boj s nechutnou klobásou, což ho donutilo utrousit:
„Vypadaly jako vy nyní.“
„Ani se jim nedivím,“ odpověděl jsem. On znova upřel svůj zrak před sebe, opět mluvil:
„Tu chvíli mám rád. Dokonce jsem se po třech vztazích, v nichž jsem uplatnil své přijídelní mášmilence, přistihl, že své ženy schválně zvu do drahých restaurací přesně v den, kdy je chci odzbrojit pomocí mášmilence. Víte, zvláštní bylo, že mi nikdy neodporovaly. Tedy možná v tu chvíli ano, ale časem se stejně doznaly. Nicméně ty, které jsem zval do drahých restaurací, ty se poddaly okamžitě, proto jsem je tam také pozval. Pozoroval jsem, jak je přechází všechna chuť. Nerozumíš mi, proto mám milence, odpovídaly mé ženy při obědě (nakonec i jinde) v různých tóninách i zabarveních. Ve skutečnosti tím milencem mysleli nástroj, jenž jim dovoluje provést protiútok proti mému mášmilence. Mému mášmilence se bránil pomocí svého mámmilence. Ale bránily se. Ano, mám milence, vmetly mi do tváře; a cítím se s ním lépe než s tebou, protože ty mi nerozumíš, dodaly ještě a všechny do jedné si zřejmě myslely, že mě tím nadobro odzbrojily, že mě srazily na kolena a zabodly dýku do zad. Jenže já jim naprosto vážně, nikoliv afektovaně ale naprosto vážně, odpověděl, ať si svého milence pozvou sem, ať si jej pozvou do mé postele, že můžu klidně odejít do kanceláře, když v mém bytě, v mé posteli, budou mít svého milence, že mám stejně ještě hodně práce, že bude pro všechny jen dobře, když odejdu do své kanceláře za svou prací. Že ale první musím dojíst tento chutný oběd. Načež jsem chvíli bodal vidličkou do masa přesně tak, jako si mé ženy představovaly, že mi vráží dýku do zad. Po té jsem jim podal klíče od bytu: bylo to gesto, protože většinou měly svůj vlastní klíč. Vytkl jsem jim také, že svého milence používají co nástroj, ale nevadí mi to, řekl jsem jim; naopak chci, aby si svého milence vodily do mého bytu a dopřály mu tak prostor, jež doteď zabíraly nesmyslné tajnosti. Je mi to nakonec jedno, pronesl jsem. Načež se všechny mé ženy zvedly od stolu a zlostně odešly a já byl najednou sám, seděl jsem sám v restauraci, zatímco mé ženy skutečně šly ke mně domů nikoliv však se svým milencem, ale proto, aby se sbalily a nadobro za sebou zabouchly dveře. Opět jsem byl sám a cítil se šťasten. Jenže netrvalo dlouho a začal jsem pociťovat stinné stránky své samoty. Rozumějte, nejsem přízemní a nemyslím tím, že mi neměl kdo vařit, že kvůli jídlu či dokonce sexu jsem si stýskal; chci říct, že ony stinné stránky mé samoty spočívaly v tom, že jsem neměl nikoho, koho bych mohl zneužívat co svůj nástroj. Ty klobásy vám skutečně nechutnají?“ otázal se nečekaně, ale tentokrát se na mě ani nepodíval:
„Nenávidím je a pokaždé vám opakuji, že tyto klobásy nemohu vystát. Když nad tím přemýšlím, nebylo návštěvy, abyste se mě nezeptal, jestli mi tyto klobásy opravdu tak nechutnají, a nebylo návštěvy, kdy jsem vám neodpověděl, že opravdu nechutnají. Ale nenechte se rušit,“ vybídl jsem ho, abych stočil jeho pozornost pryč od (mých) bavorských klobás. Stačilo to:
„Mé ženy měly své milence, já měl své ženy,“ pokračoval tedy dívaje se do živého plotu na konci zahrady: „Proto jsem také, většinou ten samý den, co mě některá z mých žen opustila, vyrazil hledat svou novou ženu, která mě sice také opustí, Nerozumíš mi, pronese, ale to já ji již stihnu využít co svůj nástroj. Víte, nerozumím ženám, ale rozumím tomu, jak je dostat do svého bytu, vy si zřejmě myslíte postele, ale s mými ženami nikdy nespím hned první noc, co se seznámíme, pokud to ovšem není nevyhnutelné. Pro někoho to je kouzlo svůdce, pro mě jen obyčejné oslovení: ženu si nezískáte, když ji neoslovíte, když ji necháte odejít a ona vám vyklouzne barovými dveřmi do noci, polkne ji tma a jejímu stínu zamávají pouliční lampy; to dá rozum. Na zemi však žije spousta nerozumných mužů, proto existuje ono označení „kouzlo svůdce“, jehož jsem vlastně před chvílí užil. Někteří – obzvláště pak ti, co vyhlédnutou ženu provází pohledem ze všech nejdéle – mají tu odvahu a označují se za romantiky. Romantika však nemá s nesmělostí co dělat, to pouze nesmělost se vymlouvá na romantiku, jako když se žák, který nemá domácí úkol, vymlouvá na domnělého psa, který mu domnělý úkol sežral. Ten pes nemusí vůbec existovat, nebo existovat může, ale nemusí mít s žákem vůbec nic společného. Žák jej jenom vídává za plotem při své cestě do školy a myslí si, že už jenom to mu dává právo zneužít psa jako výmluvu. Často svým novým ženám říkám – v těch chvílích, kdy je zvu k sobě do bytu - že mě opustily mé staré ženy. Mé nové ženy jsou pak dojaty mými starostmi s mými starými ženami. Mé staré ženy často slouží co přístav mým novým ženám, tím je naposled použiji co svůj nástroj. Celý kruh se uzavře, v tom je mé kouzlo, proto mi ti, co svým ženám naopak rozumí jsouce tak odkázání k dennímu stereotypu, závidí mé neustálé nové a mladší milenky. Je to dáno tím, že ženám vůbec nerozumím,“ řekl: „Mimochodem, když jsem mluvil o tom psovi, dejte mi ty klobásy, dám je našemu Astorovi,“ dodal.
Jako pokaždé jsem mu s neskrývaným potěšením podal své nedojedené klobásy, on je (jako pokaždé) uchopil a zmizel s nimi (jako pokaždé) za mými zády někde v předzahradě, kde stála psí bouda. Já se zatím tiše schoulil v zahradním křesle, neboť jsem začínal pociťovat vkrádající se žaludeční nevolnost.
Vlastně se ani tato návštěva nevymkla obvyklému schématu, uvědomoval jsem si. Už sem nikdy nepřijdu, zaříkal jsem se; nicméně stejně tak jsem tušil, že (jako pokaždé) sám sobě jen lžu, že až mě znova pozve, já znova přijdu a budu znova jíst jeho odporné bavorské klobásy a poslouchat jeho řeči o jeho ženách. Tolik zájmen.
-