...A DOST!

Povídka, další z řady nexismů, která pojednává o tom jak snadno může člověk zakopnout a že ne vždy vše vyjde tak, jak bychom si přáli.

            Ačkoliv byl den jako každý jiný, nebyl zdaleka tak všední, jak obvykle býval. Možná pro Emilovu zvýšenou teplotu, možná pro Šarlotinu špatnou náladu, do níž se probudila a s níž vzbudila i Emila. Pět let se nestalo, aby vynechala svůj neodmyslitelný ranní rituál sestávající z půlhodinky v koupelně, deseti minut na balkóně za účelem dopřání si první části své denní dávky nikotinu a oxidu uhelnatého a roztržitého procházení celým bytem, kdy bezcílně chodila sem a tam; právě dnes toto všechno vypustila ze svého programu. Bez jediného slova přišla do ložnice, kde dospával po náročné odpolední směně Emil a mlčky rozhrnula záclonu. Do pokoje proniklo nekompromisní a poměrně čilé, ostré ranní slunce, jež Emilovi vehnalo do očí možná více světla, než by si byl býval kdy přál.

            „Safra porte, který vůl mě budí tak brzo?!“, křikl nevrle, domnívaje se, že je skutečně ještě brzký ranní čas.

            „Je už deset,“ řekla Šarlota zcela chladně.

            Emila překvapilo Šarlotino jednání; tak bezcitná a intolerantní k němu snad ještě nikdy za celou dobu jejich manželství, nějakých sedmnáct let, nebyla. »Co je to s ní?« pomyslel si, když se vysílený zvedal z postele a snažil se najít alespoň trochu pozitivní energie vyzařující ze žhavého slunečního kotouče.

            Šarlota se otočila hned, jakmile se Emil opřel lokty o matraci, kdy si byla jistá, že je už vzhůru a neusne. Nebyl pro něj problém usnout po náročném dni, ale když se probere ze spánku, znova neusne a na to nyní Šarlota hřešila. Ovšem její podivné chování stále Emilovi vrtalo hlavou; nevěděl, co za tím vším vězí a tušil, že se to jen tak jednoduše nedozví.

            „To by mě zajímalo, co ti tentokrát přelítlo přes čumák!“, volal za ní z postele, kterou nemínil pro nic za nic opouštět. Šarlota však mlčky setrvávala mimo ložnici, dočkat se odpovědi bylo téměř nemyslitelné. Alespoň pro tuto chvíli. Emil tedy rezignovaně odhodil deku na zem, odešel ke skříni, odkud si vzal čisté trenýrky, posadil se s nimi zpátky na postel a tiše je pozoroval. Viděl na nich něco, co se mu zrovna dvakrát nelíbilo. Zaschlé sperma, u nějž si byl jist, že není jeho, v něm budilo neskutečný odpor. Trenýrek se výjimečně štítil. Pocit, že je na sobě měl někdo jiný (nebylo těžké domyslet si, že zřejmě milenec jeho dlouholeté manželky), jej začínal sžírat od samého jádra kostí až na povrch. Cítil, jak se v něm vaří krev, jak mu srdce začíná ztepile bušit a vhánět do jeho krevního oběhu adrenalin, jenž zapříčinil Emilův následný výbuch emocí.

            „Ty kurvo!“, křičel, vstávaje z postele a odcházeje do kuchyně, kam se Šarlota odebrala, „můžeš mi říct, co to je?!“ Marně se snažil vybavit si den z blízké minulosti, kdy měl poluci nebo ejakuloval do trenýrek. Naposledy souložil se svou ženou snad před třemi týdny, navíc v noci, bez spodního prádla a trenýrky, které nyní křečovitě svíral ve své pravé dlani, měl na sobě v neděli. Den nato je Šarlota vyprala a v úterý si je Emil zakládal mezi své spodní prádlo, čisté a voňavé.

            „Co by mělo být?“, ptala se bez zájmu, aniž by zvedla oči od rozečteného časopisu Květy.

            „Ten flek na trenýrkách! Co to je?!“, ptal se s narůstající nepříčetností.

            „A vím já? To bys měl vědět ty,“ řekla lhostejně.

            »Jako bych já měl vědět, kdo se mi vystříkal do trenýrek a ještě mi je vrátil zpátky mezi čisté prádlo. Jak vůbec může takové hovado existovat?« přemýšlel s hlasitým odfrkáváním. Věděl, že tudy cesta rozhodně nevede. Trenýrky jí hodil na stůl se slovem „Vyprat!“, přičemž vzápětí bleskově dodal: „Ne, vyhodit!“ a odešel se oblékat.

„A nasrat!“, dodala Šarlota posměvačně.

 Všiml si, že na lednici visí neproškrtaný nákupní seznam, jenž nebude čekat déle než dvě hodiny a jelikož má celý den volno, mohl si dovolit vzít dost peněz, klíče od auta a vyrazit na nákupy. »Tady je to pro dnešek zabité« vydedukoval po tolika letech, co ji znal a již téměř smířen s jejím dnešním podivným chováním odešel do ložnice. Toho nepříjemného pocitu, který mu trhal srdce na stále menší a menší kousky, se však nemohl zbavit. Jejich láska poslední dobou někde vázla, občas se pohádali, docházelo k neshodám, ale ani v tom nejhorším snu by Emila nenapadlo, že by se Šarlota uchýlila k tak podlému kroku, jako je podvod. Samozřejmě, k podvodům dochází dennodenně všude po celém světě, nikomu kromě zúčastněných tří stran to nepřijde nijak vzrušující ani to nikomu nestojí za zamyšlení, když se ale stane součástí takovéhoto dění jeden z vás, hned přemýšlí jinak. Snaží se na sobě najít chyby, kvůli nimž k takové ohavnosti došlo, snaží se zjistit, kdo je „ten lepší“, nemůže jen tak s čistým svědomím chodit po ulicích města a hrbit se pod téměř půlmetrákovým parožím, kterým jej obdarovala vlastní žena. Zatímco na sobě bezvýsledně hledal své zásadní chyby a nedostatky, oblékal se do nejlepšího oblečení, které v nekonečných pečlivě naskládaných komíncích ve skříni našel.

Podíval se do zrcadla, ve snaze dodat si trochu sebevědomí a povznést se nad vzniklou situací a domnělými událostmi uplynulých dní si v duchu řekl, jaký to není švihák a s planým pokusem o jakýsi veselý výskok se vydal do kuchyně pro seznam na nákup. Přehodil si z dlaně do dlaně klíčky od auta, hvízdl si vtíravou melodii z jedné televizní reklamy, kterou už v posledních dnech hráli i v televizi a aniž by vyslovil jedinou hlásku, strhnul z lednice seznam a odešel se do předsíně obout.

»Ubožák, ať už je pryč!« žadonila v duchu Šarlota, berouc mobilní telefon a vyťukávajíc novou textovku určenou svému milenci. Seznam, který Emil našel na lednici, byla její lest, aby si mohla domů pozvat svou novou známost a bez obav si to s ní během následujících dvou hodin, které Emil stráví v obchodních domech a dalších obchodech, rozdat a poslat ji zpátky domů. Šarlota se domnívala, že Emil na nic nepřijde, přestože si všiml fleku na svých trenýrkách, které nyní žádá rovnou vyhodit. Došlo jí, že si uvědomil, že flek nepochází z jeho penisu, nýbrž z pinďoura jejího milence, kterému půjčila Emilovy trenýrky ve středu, jelikož ty milencovy omylem polila červeným vínem a nestihly za tak krátkou dobu uschnout. A milenec, jakožto svědomitý a poctivý muž, je už následujícího dne stihl vrátit, když byl Emil na odpolední směně. Jejich vztah nyní balancoval na velmi ostré a tenké hraně, což si Šarlota s úsměvem lhostejně připouštěla. Bylo jí jedno, jak všechno nakonec dopadne. Bylo jí jedno, jestli se o tom všem Emil dozví. Vlastně tím lépe pro ni i pro něj, ušetří si ty ne zrovna příjemné chvíle, kdy mu o všem bude muset říci, on nebude tak napjatý a ve výsledku snad ani tolik zklamaný, jako kdyby ke všemu došlo jako ve filmu podle Rosamundy Pilcherové. Prostě a jednoduše je načapá a tím se teoreticky vše vyřeší. Prostota a jednoduchost, přímo jakási nedomyšlenost jejího plánu Šarlotě v dané chvíli připadaly tak silné a účinné, že opomněla připustit si i záporné stránky svého plánu.

Emil nedokázal odejít bez rozloučení, vnitřní procesy mu nedovolily mlčet a opustit byt, v němž se den co den, noc co noc stýkal se svou manželkou, která na něj nyní zvysoka kašle. „Za dvě hodiny jsem tu,“ řekl, aniž by upřímně očekával jakoukoli odpověď a zabouchl za sebou dveře.

 

Už když sestupoval schodištěm dolů k hlavnímu vchodu, aby vyšel ven před dům a následně zahnul vlevo, kde na něj oddaně čekal ve dne v noci, na jaře i na podzim jeho milovaný Fiat Punto, tušil, že si tím definitivně utáhl smyčku pomyslného lana, jež mu obepínalo krk.

„Ty jediný jsi mě ještě nikdy nezklamal,“ řekl šeptem svému autíčku, když do zámku strkal svůj malý klíč. Usadil se do pohodlného, přesně dle jeho požadavků nastaveného sedadla. Zasněně se podíval do středního zpětného zrcátka. S jistou nostalgií čekal, že na zadním sedadle zahlédne hlavu Šarloty, což se však k jeho nespokojenosti nestalo. Nahnul se více dopředu, chtěl se naposledy podívat do okna kuchyně, kde seděla. Chtěl jí zamávat, nakonec to ale neudělal. Proč taky, stejně nestála u okna tak jako kdysi, když se loučívali při Emilově odjezdu do práce nebo na služební cestu.

Ve svazku našel klíček potřebný k nastartování vozidla, zastrčil jej do zapalování. Užuž sešlápnul spojku, když si uvědomil, že nemůže. Chtěl by, ale nemůže. Bez ní ne. Jenže co měl dělat? Odmítala s ním jít nakupovat. Raději se bude kurvit se svým milencem než nakupovat se svým manželem. „No nic, tak jedeme,“ řekl si sám pro sebe a svého Fiatka, jenž mu odpověděl hlasitým zaskučením motoru při sešlápnutém plynovém pedálu dotýkajícím se podlahy.

Vyjel z parkoviště a urazil sotva dvě stě metrů, když mu do cesty vběhl nepozorný chodec spěchající z levé strany na pravou; málem jej přejel a později jej napadlo, že to asi měl udělat; muž totiž vešel do vchodu, kde bydleli Emil se Šarlotou, zatímco se opatrně rozhlížel, zdali si jej nevšiml někdo nehodný zájmu o něj. Možná paranoia, možná skutečně ten, jehož sperma se dostalo na Emilovy trenýrky a zůstalo tam až do dnešního dne. Nehodlal však riskovat možnou potupu v případě, že by se nejednalo o to, co si nyní myslel, a proto raději odjel na nákup.

 

Málem sražený chodec mezitím doběhl po schodišti až do posledního poschodí, kde dvakrát krátce zazvonil na zvonek bytu, v němž už jej čekala nažhavená Šarlota.

„Pojď dál, už jsem se tě nemohla dočkat,“ říkala Šarlota tiše, aby nevzbudila zájem sousedů.

„Nepovídej,“ oponoval jí milenec nahlas a ironicky, pročež jej Šarlota pevně chytila za límec trika a hbitě jej vtáhla dovnitř bytu, aby mohla co nejdříve zavřít dveře.

„Mlč a běž honem do ložnice,“ říkala Šarlota přímo dychtivě.

„Co blbneš? Spěcháš snad někam?“, podivoval se její milenec, říkejme mu třeba Hadrián.

„Já ne, ale ten kripl tu určitě bude brzo, nevěřím tomu, že se s tím nakupováním bude flákat, když jsem mu dnešek tak trošku znepříjemnila,“ pravila s malicherným a vypočítavým výrazem ofrklé ženy, která se nebojí zajít na samý okraj všech mezí jen proto, aby dosáhla, čeho chce.

„Tak to pozor, dámo, já nejsem žádná tvoje hračka. Nepřišel jsem proto, abychom spolu zase šoustali,“ upozornil ji Hadrián autoritativně. „Jsem tu pro něco jiného.“

Šarlota se zarazila, zůstala stát, jako by se jí nohy zabořily do podlahy, která vzápětí okamžitě ztuhla a nedovolila jí udělat krok ani tam ani zpět. „Co to říkáš? Chceš snad… skončit?“, napadlo ji automaticky, přičemž se sama divila, že k tomuto závěru vůbec kdy dospěla.

„To jsem neřekl,“ odpověděl Hadrián. „Jenom bych si přál, aby to mezi náma bylo jinak než doteď.“

„Počkej, tomu nerozumím. Jak to myslíš?“

„Myslím to tak, že buď se s ním rozvedeš a my dva spolu povedeme plnohodnotný vztah, který nebude založený jenom na sexu, nebo to skončíme,“ řekl rozhodně. Při tom všem si ještě navíc představoval, v jak nepříjemné roli se octl její manžel, jednou nohou už exmanžel. Obecně se říká, že citům se nedá poručit, jak ale vidno, Hadrián si umanul, že Šarlotiným citům poručí jako žádné jiné a získá ji zpět na svou stranu.

„To… to je na mě… trošku rychlé,“ tahala ze sebe Šarlota. „Neříkám, že by se mi to tak nelíbilo, ale spíš než se… Počkej, ty jsi říkal, že se mnou chceš mít normální vztah?“

„No a co jiného? Co sis myslela?“, ptal se Hadrián poněkud nedůvěřivě. Bylo pro něj nepříjemné v této chvíli zjistit, že Šarlota se s ním zjevně nestýká za jiným účelem než jen díky živočišným výkonům, které jsou přeci tak přirozené!

„Já…,“ zarazila se. Uvědomila si, že mu nemůže jen tak pro nic za nic na rovinu vysypat, že s ním hodlá pouze několikrát týdně sdílet postel a nabízet mu své vlhké, hřejivé hlubiny rozkroku. „Ale nic, neřeš to, prosím tě.“ Apaticky si promnula kořen nosu, napřažené ukazováčky zabořila hluboko do spánků a hlasitě, zoufale povzdechla.

„Co je? Je ti něco?“, ptal se Hadrián starostlivě. Přesto začínal k ženě pociťovat nepříjemnou zášť. Zneužila jej. Cítil se podvedený. Ta milá slůvka lásky vyřčená jejími ústy během jejich posledního středečního dovádění v její a manželově posteli mu v dané chvíli připadala jako hotové sci-fi. »Vždyť ta ženská je obyčejná nymfa, které už manžel nestačí a tak se spokojí snad s každou vhodnou příležitostí!« uvědomil si Hadrián, až ho to samotného nemile překvapilo.

„Ne, ne, nic, to je v pohodě,“ pravila šeptem, klesajíc k podlaze, aby se posadila na vycpávaný nízký bobek, obvykle podkládající Emilovy nohy při sledování televize.

„Radši bych měl jít,“ řekl Hadrián zkroušeně. „Tohle nemá cenu. Došlo k nedorozumění.“

Šarlota mlčela. Dala si dohromady dvě a dvě a vyšlo jí, že všechno, co Hadrián řekl, je naprostá pravda. Došlo k nedorozumění, což ji zevnitř sžíralo možná stejně tak, jako Emila ten odporný, hlodavý pocit ocitnutí se v pozici paroháče podváděného ve vlastním bytě, ve vlastní posteli. Aniž by si něco takového přála, aniž by cokoli takového zamýšlela, stalo se to. Stalo se, že nakonec do v podstatě stejné role vsadila sebe i svého manžela, který snad ještě na nic nepřišel, jak se mylně domnívala, a teď spokojeně cestuje svým automobilem za nákupy, aby naplnil ledničku i celkové domácí blaho, které však bylo nevratně rozbito dnešního dopoledne, kdy jej Šarlota ne zrovna vybíravým způsobem poslala do oněch záludných míst.

„Kam chceš jít?“, zeptala se zoufale.

„Domů, kam jinam? Tohle vážně nemá cenu, chceš něco jiného než já a takhle by to dál nešlo. Pozdrav manžela a mě si vymaž ze seznamu i z mailu,“ řekl Hadrián smírně a odešel.

Šarlota upadla do hlubokého zármutku, vzlykala a vřeštěla jako malé dítě, které bolí prořezávající se zub nebo jej zevnitř rozežírá pozřený jed na krysy. „Hajzle!“, zakřičela v domnění, že ji Hadrián uslyší, než zabouchne dveře. Prásknul jimi ale dříve než čekala a tak její slova vyzněla naprázdno, jaksi suše a bezvýznamně. „Všichni chlapi jsou kurvy,“ řekla nenávistně a vstala. Odebrala se k baru, kde stála načatá láhev whisky a hruškovice. Otevřela láhev hruškovice, v rozechvělých dlaních mnula víčko, přiložila láhev k ústům a převrátila ji, až se její obsah začal nezadržitelně valit do jejího jícnu. Pálilo ji to, ale nekladla tomu vůbec žádnou váhu. Pila dále, ať se dělo cokoli. Třeba i kdyby kvůli tomu na místě pošla jako nemocné kotě, měla dojem, že jí to všechno nestálo za to a jediným vysvobozením z její počínající deprese může být pouze a jedině alkohol.

Když už byla láhev téměř prázdná, rozhodla se, že nebude sobec a něco nechá i svému muži, kterému odhodlaně odsunula stranou i načatou láhev whisky, jíž si ani nelokla. „Ožerem se spolu,“ řekla naivně. Ovšem pocit, že se s ním stejně musí dát rozvést, ji neopouštěl ani při téměř dvou promilích alkoholu v krvi. »Proč já? Do prdele, proč já? A proč zrovna teď?« honilo se Šarlotě hlavou.

 

Emil zavíral kufr a přemýšlel, zda na něco náhodou nezapomněl. Znova si rekapituloval celý nákup; poté nastoupil do automobilu. Zcela nečekaně mu zazvonil telefon, přišla nová textová zpráva. Když spatřil na displeji Šarlotino jméno, srdce mu poskočilo, až se nadzvedl ze sedadla. Stiskl tlačítko pro volbu ‚Číst‘ a zaujatě si pročítal slovo po slovu: ‚Emilku, prosim, jestli bys mohl, prijed co nejdrive muzes, potrebuju s tebou mluvit. S.‘ »Emilku, prosím, potřebuju… hmmm, asi jí přeskočilo« pomyslel si při startování auta. Vrtalo mu hlavou, proč se najednou Šarlota vrátila do své téměř původní podoby. Vůbec tomu nerozuměl. Nechápal to. Spěchal domů, aby u ní byl co nejdříve. Neodpustil by si, kdyby se u nich doma něco stalo jenom proto, že nepřijel jak nejdříve mohl.

Vešel do bytu, kde našel Šarlotu sedět bezradně na zemi, zničenou zajíkavým pláčem a utrápenou jako pes.

„Co se stalo?“, zeptal se opatrně.

„Sedni si na gauč, za chvilku přijdu,“ odsekla Šarlota nevrle a odešla se upravit do koupelny. Zrcadlo bylo nepatrně upatlané od zubní pasty, čemuž však v těchto okamžicích nevěnovala sebemenší pozornost, středem jejího zájmu byla rozmazaná řasenka a make-up. Poslední slzy se jí skutálely z tváří přímo do umyvadla. Pustila si studenou vodu, nabrala jí co nejvíc do dlaní a chrstla si ji rovnou do obličeje. Nepoužívala moc kvalitních líčidel, takže jí stačily všehovšudy dva odličovací tampóny, aby z obličeje odstranila zbytky líčení. Zvedla hlavu a se zaujetím se podívala do zrcadla, kde nespatřila ten svěží, mladě vypadající obličej ženy po třicítce, nýbrž strhanou, utrápenou ženu před čtyříctkou, která už pouze čeká na boží smilování. Znechuceně si odplivla, flusanec spláchla a vydala se do obývacího pokoje, kde na ni napjatě čekal Emil.

„Na, napij se,“ řekla zničeně, podávajíc mu láhev whisky, kterou mu schovala. „Hruškovici jsem stáhla já,“ dodala jako by se nechumelilo.

„Celou?!“, vyjekl Emil.

Šarlota přikývla.

„No to mě podrž, Ty jsi stáhla celou hruškovici a vypadáš, jak vypadáš?“, divil se otevřeně.

„Asi nebyla tak kvalitní, jak sis myslel,“ řekla.

„Ještě aby ne, když jsem za ni vyplácl tolik peněz!“

Vzpomněl si nákup, jenž zůstal uzamčen v kufru auta.

„Musím s tebou mluvit, je to hodně vážné,“ řekla tajemně Šarlota.

„A o čem se mnou potřebuješ tak nutně mluvit? Něco se stalo?“

„I tak se to dá říct.“ „Něco se stalo,“ odsekávala poté jedno slovo po druhém.

„Budeš mě dlouho napínat?“, zeptal se Emil nadneseně, zakládaje si ruce do sebe. Pokusil se trošku ulehčit Šarlotě její evidentně ne příliš příjemnou situaci.

„Určitě sis všiml, že to poslední dobou hodně vázne a i když jsme se snažili tenhle problém vyřešit, nepodařilo se to. A já… já už nemůžu mít v ničem jistotu. Totiž…“ Odmlčela se. Bála se vyslovit ta čtyři slova, která se poslední dobou v českých domácnostech vyskytují čím dál častěji. Sotva si na ně jen pomyslela, pociťovala svíravou úzkost na hrudi.

„Totiž co? Nějak nechápu, co tím chceš říct. Znamená to snad něco?“

Přikývla. Znamenalo to něco a znamenalo to hodně. Znamenalo to zejména velmi zásadní změnu v osobním životě jich obou.

Šarlota se zhluboka nadechla, sebrala poslední zbytky sil a konečně to na Emila vyvalila: „Chci se dát rozvést.“ Hruď jí klesla tak hluboko, že měla problém se znova pořádně nadechnout, najednou potřebovala tolik vzduchu, že jej jediným hlubokým nádechem ani nedokázala všecek pojmout.

„Rozvést?!“, křikl Emil nevěřícně. „Proč proboha? Máš někoho jiného? Takže je to pravda? Přiznej se! Proč? Řekni mi, proč? Stojí to za to? Přemýšlej nad tím ještě! Třeba si to časem rozmyslíš.“

Šarlota zatřepala sklopenou hlavou, mačkajíc si prsty ruky kořen nosu, že si toto nerozmyslí, ani kdyby ji natáhl na mučidlo. „Přemýšlela jsem o tom dlouho, věř mi. Takhle to už dál nepůjde,“ dodala přesvědčeně.

„Ale půjde. To půjde, věř tomu, že jo!“, ujišťoval ji Emil se snahou zachránit co se dá.

Šarlota znova nesouhlasně zavrtěla hlavou. Nechtěla se už o tom dále bavit. Emilovi své stanovisko vyjádřila více než jasně a to jí stačilo. Ze všeho nejhorší pocit měla, že Emilovi nestihla zajistit náhradní bydlení. Počítala s tím, že ji s tímto problémem pomůže Hadrián, který se na ni však vykašlal. Napadlo ji, že by mohla jít bydlet k němu, ale on už raději dál nejeví zájem. A Emil byl přece trvale věrný, nemá ani milenku, ani rodinu (pravda, má, ale na samém východě Slovenska), kam by se uchýlil do skrýše. Nezůstalo mu vlastně vůbec nic. Jen pár osobních věcí. Nemá kam jít. Byt je Šarlotin a ona ho tu už dále nestrpí.

Tohle všechno si Emil uvědomil. Probíral si pečlivě veškeré důsledky Šarlotina rozhodnutí a přitom si přihnul trošky whisky, kterou před něj postavila na stůl.

„Kam půjdu?“, zeptal se nakonec jakoby smířen se svým osudem.

Šarlota jenom bezradně pokrčila rameny. Ani se na něj neodvážila podívat. Tak jí to bylo nepříjemné.

„Řekni mi, kam půjdu?! Pod most?!“

Seděla, kolena se jí roztřásla, jako by od Emila čekala jakýsi afektovaný útok a znova se rozvzlykala. Věděla, že Emil nyní zuří, a že to jen tak nevychladne. Věděla o všem, on o ničem. Že měla milence, mu raději ani neřekla, domnívala se, že je mu to stejně jasné i bez jakéhokoli doznání. Chtěla se někomu svěřit se svým trápením, ale neměla komu. S Emilem se chce dát rozvést, tam už nemá cenu se mu s něčím svěřovat, bylo by to hodně divné, a z jejích přátel nepřipadal v úvahu nikdo. Nikdo, o kom by si myslela, že by její situaci pochopil a nedíval se na její jednání skrz prsty nebo celé rozložené dlaně před očima.

Emil už neunesl tíhu všeho, co se na něj během tohoto dne sesypalo. Připadal si na tomto světě zbytečný. Vidina života pod mostem, s jistou ztrátou zaměstnání, partnerky, auta, přátel a dalších, jej dohnala k zoufalému činu. Sáhnul si až na samé dno. Tušil, že od tohoto dna se už nikdy neodlepí a nedostane se na dosah hladiny, kde by se mohl znova nadechnout, nabrat sil a začít nový život. Raději se vším skoncuje dřív než stihne k čemukoli dojít. »Ani ten rozvod jí nedopřeju« umínil si a bleskově vyskočil z křesla a rozeběhl se k oknu.

„Co děláš?“, zeptala se Šarlota překvapeně, pozorujíc Emila otevírajícího okno.

Emil nic neříkal. Díval se před sebe, díval se ven, do prostoru, kterým se rozhodl letět volným pádem několik sekund předtím, než navždy zavře oči. I v tomto se zmýlil.

Ve zlomku sekundy se zapřel rukama do rámu okna, odrazil se od země, vyskočil na parapet, na nějž se chtěl postavit. Jenže noha se mu smýkla po kluzkém povrchu a místo rozhodného, důstojného skoku se akorát dočkal neobratného kotrmelce přes parapet a nekontrolovatelného pádu s několika otočkami a možná i vruty.

Šarlota byla z toho všeho v šoku. Než se nadála, uslyšela zezdola dutý náraz. Věděla, že už je pozdě. Uvědomila si, že Emilovi vzala jeho život. Že to všechno byla její vina. Měl pravdu v jedné věci – třeba si to ještě rozmyslí. Skutečně teď neměla důvod se rozvádět. Emil jí to všechno dobrovolně usnadnil, učinil ji vdovou. Vyběhla ven z bytu a křičela o pomoc. Sousedé opatrně otevírali dveře a překvapeně zírali na hystericky ječící Šarlotu. „On… on vyskočil… on skočil z okna!“, křičela udýchaně.

„Co smočil?“, zeptal se nedoslýchavý děda ve dveřích jednoho z bytů. Až když si nasadil brýle, uviděl plačící Šarlotu. Pak mu to teprve docvaklo. Odešel se podívat z okna. Naklonil se ven a na trávníku pod okny uviděl Emila ležet ve velmi nepřirozené poloze. Byl celý pokroucený a polámaný, jeho hlava se opírala o betonovou dlažební kostku v řadě kostek lemujících celý blok domů. „Kriste pane!“, zvolal zděšeně. Vyběhl na chodbu, aby se ujal Šarloty, která ale mezitím seběhla po schodišti dolů. Neztrácela naději. Věděla, že dopadl na trávník a třeba ještě není pozdě. Vždyť v tolika případech měl skokan takové štěstí, že po dopadu na trávník zůstal naživu! Jenže když dorazila dolů a doběhla k bezvládnému Emilovu tělu, kdy už od vchodu spatřila jeho hlavu rozbitou o betonovou kostku, ihned se přesvědčila, že už je skutečně po všem.

„Panebože! Panebože! Co jsem to udělala? Co jsem to udělala?“, křičela s hysterickým nářkem. Kolemjdoucí lidé se jen se zaujetím dívali na Emilovo tělo a na nešťastnou Šarlotu. Nikdo mu nespěchal na pomoc. Jako by všichni měli jasno – ten je mrtvý, s ním už nikdo nic neudělá. Jenže to nemohl nikdo z nich tušit. Od chodníku k místu dopadu to bylo nějakých šest sedm metrů a na jeho rozmlácenou hlavu, z níž ušima, ústy i nosem vyteklo větší množství krve a přes rozraženou lebku o hranu kostky vytékala mozkomíšní tekutina a vyhřezl kus mozku, bylo přes povyrostlá stébla trávy vidět jen obtížně.

Přišla k němu, chytila jej za límec košile a začala jím zoufale třást. „Tak se sakra prober! To přece nemůže být pravda! Emile! Prober se! Zůstaneme spolu, slibuju, hlavně se prober!“, slibovala mrtvole. Nehodlala si připustit, že by Emil již nikdy více nepohnul svýma hnědýma očima, které zůstaly otevřené. Jeho poslední přání – naposledy navždy zavřít oči – se mu nesplnilo. V mrtvých očích i obličeji byl však jasně patrný výraz strachu a šoku, který se Emila očividně během překocení se přes parapety zmocnil. Že by nakonec nechtěl páchat sebevraždu? Chtěl se snad jen pomocí demonstrativního pokusu o sebevraždu domoci znovunabytí náklonnosti své ženy, kterou ztrácel pod rukama? Kdo ví. Emil jí to už nikdy více neměl jak říci.

Někdo zavolal sanitku. Přijely dvě. Jedna z místního stanoviště a druhá z okresní stanice záchranné služby. Posádky obou vozů okamžitě přispěchaly Emilovi na pomoc. Saniťák nesl v ruce batoh se zdravotnickými potřebami, zdravotník nesl kufříkový EKG přístroj a elektrošoky pro případ, že by Emila postihla srdeční zástava a selhání krevního oběhu.

„Odkud spadl?“, zeptal se lékař zoufale plačící Šarloty.

„Z osmého patra,“ řekla zajíkavě.

Lékař se podíval nahoru a odspodu odpočítal osm poschodí. „Takže úplně shora?“

Šarlota bezradně přikývla.

Muži v červených kalhotách a bundách se snažili přimět Emila k procitnutí. Marně. Po několika málo minutách marného boje o Emilovu záchranu to vzdali a nezbývalo jim nic jiného, než přinést z auta černou igelitovou plachtu, jíž zakryli Emilovo tělo a uchránili jej tak do příjezdu pohřební služby před zvědavými pohledy v povzdálí postávajících čumilů. Lékař Šarlotu odvedl zpět nahoru do bytu a tam ji podrobil vyšetření. Musel s ní vyčkat do příjezdu policie, která byla nucena rutinně celou záležitost prošetřit.

„Zabila jsem ho. Zabila jsem ho,“ opakovala neustále Šarlota, kymácejíc se na židli jako starej Brůna se sekerou nad postelí své ženy.

„Co to povídáte? On neskočil sám?“, zeptal se lékař.

„Skočil. Skočil. Skočil. Ale kvůli mně. Všechno to bylo kvůli mně!“, přiznala Šarlota bezradně. Emil ji potrestal ještě více a sugestivněji, než původně očekávala.

---