Úterý odpoledne

Úterý odpoledne

Pozval jsem ji na kafe. Jen tak mi to přišlo jako docela dobrej nápad takedle v úterý odpoledne. Dáte si turek, preso nebo instant, křičela zkouřená barmanka od pultu. Mohlo jí být tak přes dvacet. A bílý by nebylo?
Někdo na záchodech zvracel, bylo to slyšet až k nám. Sem ty chodíš, zeptala se. Bylo to jen tak, aby řeč nestála, ale už v ten okamžik jsem věděl, že je to ztracený. No moc ne, chodim jinam. Tak co si sakra dáte za to kafe? Dvě presa, zařval jsem až se i ten člověk, co zvracel to úterý na pánskejch záchodech zarazil. A sem teda chodíš jak často? Bylo to ztracený odpoledne. No moc ne.
Ten přístroj na výrobu kafe vydával dost divný zvuky. Je to zas kurva celý zanesený. Markéto poď s tim něco udělat! Seru na to, zařvala servírka do pánských záchodů, odkud se vypotácela opilá druhá servírka Markéta. Já na to taky seru! Obrátila se k nám, esi si prej rači nedáme ňákou matonku nebo tak něco, že je tady na brigádě a že se prej tady na ňáký vaření kurva kafe může vysrat. No podle mě ta hospoda byla celá ňáká posraná a taky vod tý Markéty ňáká poblitá.
Ani se nedivim, že sem moc nechodíš, je to pajzl. Nic jsem neřekl, ale kdyby věděla do jakejch pajzlů chodím, tak jsem si moh aspoň ušetřit odpoledne. Tady sou ty matony, poslední dvě co tady sou. Matony už nejni, rozesmála se servírka až se málem zas pozvracela. Hned to zaplatim. Ale že prej ne, že už je tady skoro poslední den a že se prej už tady může na všecko vysrat, tak že to prej je na účet podniku. Pak nám řekla ňákej vtip a sama sebe tak hrozně rozesmála, až běžela na pánský záchody, kde se z ňákýho toho fóru pozvracela, jak jí cukala bránice. Když jsme odcházeli, viděl jsem ji, jak sedí v koutu chodby a brečí.
To odpoledne bylo ztracený, ale aspoň už bylo za mnou. Večer jsem šel do svý hospody, tak akorát zakouřený putiky, kde nad kulečníkovejma stolama visej dvě velký lampy a pivo se točí nad míru, protože žijem jen jednou. A rum se pije teplej a nevaří se žádný kurva preso, protože je jen turek, kterýho nepiju. A rozhodně to nejni žádnej pajzl, protože se aspoň chodí zvracet ven a nebrečí se v rohu místnosti nad prohraným životem. To až druhej den ráno, když se říznu při holení.