být ona

jsem skoro bosá

a kolem je plno solí

v tom zhasínání, svírání

                                     a ono zatřeno barvou jsi rosou tuhy

trošku tě to otvírá blíž

níž snažíš se sám sebe uhádnout

ve

čmouhy a tak jinak ti zase voní ruce stroze

vyplňuju prázdnem hlavu za stínem počkám

                                                                       v protkání

tak mi pohasínáš pod očima                                  (netluču jsem jako přitlačená k sobě)

a že v noci pro sebe umírám

aby to na mě počkalo (vždyť to nikoho nezajímá)

do příštích povodní probuzení přesně spadne a roztříští se vedle mě v mracích stačí

měkkoučké maličká heboučké třesoucí se škemrající

o mezeru

                                                              (v odhodlání přečíst se poprvé naskrz)

není na mně nic poznat

jediná zřetelná jsem smrtelná (pokaždé a nikdy)