Siddhártha

Siddhártha 

Přiznávám se.

Zasvětil jsem svůj život

obyčejné mravenčí královně.

Když tehdy šplhal jsem stodesátým rokem

na nevysokou jedli

a stále nebyl u vrcholu,

zřel jsem tu krásku

s průsvitnými křídly anděla Gabriela,

kterak ležela zesnulá

a pohřbená v kůře té krásné jedle smutné.

I políbil jsem ji, již přirosten k jedli,

na víčka dosud vlhká, snad od pláče,

a můj polibek byl jako závan větru náhlý

a tělíčko nebohé se vzneslo do výšin světa.

A staletí se vznáší, tam u jedle,

která je mnou.

Jsem pomníkem překrásné mravenčí královny,

které každý den klaní se Slunce i Měsíc.

A já, jedle...