Vajíčkáři

Sedí naproti a tváří se jakoby vystoupil z obrazu,
v jeho úsměvu je cosi uklidňujícího,
a zároveň smutnýho…
Očekává snad deja vu
z minulosti?
Cestuje daleko,
ale proč nemá žádný zavazadlo?
Aspoň batoh na zádech
s minerálkou a kuřecí bagetou..
Kolejnice duní,
a při celý týhle šílený symfonii
nasliněným prstem stírá skvrnu z okýnka.
Odolá mu.

Dívá se tak upřeně
a ve tvářích má zkroucené houslové klíče.
Možná chtěl říct „něco ti ukážu“
a vytáhl z kapsy kus látky se svými klenoty.
Kolem se míhaj pole s řepkou a lnem.
Uzlíček rozbalí a rozprostře na kolenou,
jede tak daleko, ani nevim kam,
a sebou veze jen vaječný skořápky?
To zas byly vajíčka levný…
Lepidlo v druhý kapse mu trochu vytéká,
proto opatrně tubu vyndá,
doufám, že mu nezaschne,
z prstů se totiž smejvá pěkně blbě.
Jako to nejtěžší puzzle z hračkářství
pomalu lepí jeden kousek za druhým.
Dokud ani jeden kousek nechybí.
Dokud skořápka není zase celá..
Ale předtím než poslední střípek
dosedne na svý místo,
otočí se ke mně zády.
Jen jeho odraz vidím ve skle.
Šeptá,
potichu si mumlá,
aniž by slovo bylo možný poznat,
zaříkává tuhle ptačí klícku
a rychle poslední díru ucpe nánosem lepidla.
Asi aby spletenina nefrnkla do atmosféry.
Blázen, ten pan vajíčkář…
Svoje pošetilý sny zaříkává do vajíčka,
bůhví kolik se mu jich už vylíhlo.
Jistý je, že měl jedno asi moc drzý
a pochybnosti ho uhryzaly,
že truhlička nevydržela…
Na zastávce  zaklínač vajec vystoupil,
nepozdravil, jen se pousmál.

Stroj si plachtí poli,
slunce rozpaluje kupé dožhava.
Ohlídnu se, neni tu ani noha,
tlustá průvodčí už dávno
se strojvůdcem pije flašku rumu,
tenhle osobáček stejně zeje prázdnotou.
Moje skořápka ještě drží pohromadě,
cestuje se mnou a já ji zahřejvám dlaněma
a čekám až se vyklubou a vylítnou,
ptáci žádostiví..