Dopis na rozloučenou, pro dívku mou

Odjel vlak a já si vzpomněl,

jak moc rád ji mám.

Nechtěl jsem jí to říct,

nechtěl jsem snad dát jí své city znát.

Ruka má se houpe podél těla,

snad zvednout se sama chtěla,

chtěla říct nashledanou.

Ústa chtěla dívku mou políbit,

však místo toho řekla: “ už je čas, musíš jít ”

Paže ji chtěly obejmout,

co by se jim stalo – udělat to gesto projednou.

Slunce zapadá, vlak v dáli zmizel.

Stojím tu sám a přemýšlím, v čem může být ta svízel.

Vzpomněl jsem si, jak moc rád ji mám.

Napsala mi, chci odpovědět mile,

leč ruka má ztěžkle píše a ta slova nenapíše.

Jak ráda by.

Dopis šestý od ní včera přišel.

Ptá se mne v něm, co k ní cítím.

Cítím toho mnoho, jsem plný toho citu,

leč nejsem schopen dát ho na papír,

 nejsem schopen jí o něm říct.

Má ruka tedy píše dál: “ jak se mám a jak se máš ty? ”

Napsala mi párkrát ještě, měla přijet.

Zrovna zrály třešně, pro ni jsem je natrhal.

Ten den svítilo slunce krásně,

 snad chtělo se mi začít psát i básně.

Díval jsem se na hodiny, abych vlak nezmeškal.

Však místo vlaku, přišel pošťák a přinesl mi psaní.

To je dopis od mé milované, od mé paní.

Ruce se mi chvějí, otvírají malou obálku.

Však srdce se mi rozbušilo, ústa se zamkla a oči zalily.

Ta dívka, má milovaná mi píše a

těžko hledá slova, kterými se rozloučí.

Místo nashledanou, stojí tu SBOHEM.

Jak v tu chvíli volal jsem k ní na dálku – miluji Tě .

Třešně zčernaly, slunce zakryl mrak.

Mé paže, mé srdce, mé ruce jí napsaly,

jak moc rád ji mám.

Pozdě jsem se vzchopil, pozdě dal jsem své city znát.

Venku zpívá špaček píseň ohranou,

teď jen hochu, teď jen plať.

Vždycky jsem si říkal, já jsem přece chlap,

nemůžu jí jen tak své city dát.

Čas od času jdu na nádraží a když vidím třešně zrát,

vzpomenu si na tu smutnou píseň špačka,

vzpomenu si, jak moc jsem ji měl rád.

Tu dívku jsem miloval a ztratil jsem ji.

Návratu už není.

Co teď jen si mohu přát?

Jen abych své příští paní, uměl své city dát.