TAKOVÁ... LETNÍ

            Prázdniny každý trávíme po svém – někdo u moře, jiní zase u vody ve své vlasti, někteří přes den spí a v noci poletují spícím městem. Chladné, přesto teplé letní noci. Ve srovnání s parnými dny, kdy sluneční žár dovede spálit na popel několik hektarů suchého lesa, jsou vlastně opravdu chladné. A právě takové horké dny dovedou s člověkem pořádně zatočit. Proč? Například kardiaci, astmatici, hypertonici a další mají nepřekonatelné potíže způsobené hustým, nedýchatelným vzduchem. Ti, jimž takové horko vyloženě neškodí, ale přesto jim vadí, se s ním porvou několika způsoby. Jedni sesbírají kousek po kousku celou svou rodinu a odjedou někam k vodě, je jedno, jestli na koupaliště, k řece, rybníku nebo Máchovu jezeru. Jiní jsou dalo by se říci sobci, kteří se odpoledne seberou a sami nebo ve společnosti kamarádů sednou do stínu pod dřevěnou střechou nad venkovním posezením s hezkými dřevěnými lavičkami a stoly. Přesně takto se rozhodl Jakub, jenž toho dne potkal na ulici svého dávného kamaráda Filipa.
        Servírka položila na stůl účtenku, kde se na bílém podkladě vyjímaly modře vypsané ceny a čárky označující množství objednaných nápojů.
          „Já se toho snad dneska nedočkám,“ pronesl Filip při pohledu na slaboulinkým vánkem rozpohybovanou účtenku.
          „Ale proč ne, dočkáš se. Nebo snad máš nějaké problémy s horkem?“, zeptal se zkusmo Jakub, pátraje po případné změně ve Filipově zdravotním stavu a životě samotném.
            „Ne, to ne,“ holedbal se Filip, „jenom jsem docela dlouho dneska nic nepil a už se mi začíná točit hlava.“
        „Ach tak, no tak doufejme, že se nikde nezasekne a ty piva přinese co nejdřív, musíme zapít to naše setkání!“, řekl Jakub radostně, neskrývaje potěšení z tak nečekaného setkání.
           „A co teďka děláš? Makáš nebo na volné noze?“, začal Filip smysluplnější konverzaci.
          Jakub nejistě pohlédl na mouchu poletující okolo nich, jako by se vážně zamýšlel, zda vůbec pracuje, nebo zdali má svému příteli lhát či říci pravdu. Po chvilce váhání doprovázeného napjatým a netrpělivým pohledem vysílaným Filipovýma očima se nakonec rozhoupal a s poněkud těžkým srdcem řekl rozechvělým hlasem: „Jdu sedět.“ V jeho obličeji bylo jednoduché vyčíst, jak moc se za sebe stydí a že si je svého prohřešku plně vědom. Vidno, že hned po smrti druhý nejvyšší trest jej zřejmě poučil.
     Filipa Jakubova odpověď zákonitě překvapila. Sedět?!, pomyslel si Filip zděšeně. Vzápětí svou překvapenou otázku opakoval znova, tentokrát nahlas: „Sedět?! Proboha, za co?“
          „Nechce se mi o tom moc mluvit, teď jsem v nervech z toho, co bude, jak to bude a jestli vůbec ještě někdy něco bude.“
           „To je jasné, nemusíš o tom mluvit,“ ujišťoval jej Filip dobrácky. „A kdy ses to dozvěděl?“
        „Včera,“ řekl Jakub. „Byl jsem u přelíčení a napařili mi šestnáct měsíců nepodmíněně. Soudní znalci mě nepovažujou za svému okolí bezprostředně nebezpečného, takže jsem do dne nástupu k výkonu trestu na svobodě, tak si ji užívám.“
        „Aha,“ řekl Filip. Na víc se nezmohl. Stále mu v těle kolovala ta čerstvá, nevstřebaná informace o Jakubově osudu. Aniž by si to uvědomoval, neustále na Jakuba tupě zíral.
        „Co je?“, zeptal se Jakub, když si snad popáté všiml Filipova nechápavého, přihlouplého výrazu.
       „Tak, tady máte ta piva, prosím,“ řekla servírka, jež právě přinesla na tácku dva půllitry chlazeného zlatavého moku s bílou čepičkou, pokládajíc je jeden po druhém na podtácky.
          „Děkuji,“ řekl Jakub sklesle.
          „Díky vám,“ řekl Filip laškovně. „Hezká, co?“, špitnul, jakmile servírka odešla.
       „Jo, je hezká,“ pravil Jakub souhlasně. „Zkus ji požádat o číslo, třeba ti ho dá,“ dodal. Svá slova myslel vážně, leč v dané situaci a jeho duševním rozpoložení vyzněla přinejmenším ironicky.
        „Jsi stejný vůl jako kdysi,“ ohradil se Filip naoko dotčeně, nechápaje pravou podstatu Jakubovy poslední věty.
         Přiťukli si na zdraví orosenými půllitry, klepli jejich dolními hranami o hranu popelníku, sklouzli s nimi na stůl a poté je do sebe obrátili jako zkušení pijáci. Horko a žízeň zapříčinily, že pivo do sebe nalévali, jako by šlo o neškodnou limonádu. Během hodiny a půl požili každý šest velkých piv, což zpočátku nijak nepociťovali. Zlom nastal ve chvíli, kdy zaplatili a vstali od stolu. Zatočilo se jim v hlavách, jako ještě nikdy předtím, zatrmáceli se a div se nepřekotili přes lavičky zády na zem.
         „Asi máme dost,“ řekl s úsměvem Jakub.
         „Jak asi?!“, hlesl Filip. „Určitě!“
        Jakub opatrně obešel stůl, chytil Filipa v podpaží a odešli do sebe zaklesnuti pryč, prostě se jen tak toulat podvečerním městem.
         „A já ti to stejně řeknu, vím, že jsi kámoš,“ řekl Jakub se zamotávajícím se jazykem.
         „Co mi řekneš?“, vyzvídal Filip, jenž už v mírném deliriu zapomněl, že má jít Jakub do vězení.
         „Za co jdu sedět. Ale pššššššššššt!“
         Filip zuřivě přikyvoval.
         „Před třema týdnama jsem na motorce sejmul osmiletou holku, vlítla mi do cesty, když jsem jel kolem školy. Chápeš to? Nějaký týden do konce školy a ona mi ta trubka vlítne do cesty.“
           „Jak dopadla?“
           „Kámo, to se ani neptej, škoda mluvit. To děcko si to ponese celý život. Viděl jsem ji, jak letěla vzduchem, boty letěly na opačnou stranu než ona, já jsem se už vezl po zemi, ta šlupka mě položila na cestu. Přišili to mně, protože jsem jel devadesátkou kolem školy. Vzali mi papíry, dva roky nebudu jezdit, za týden nastupuju do basy.“
            „Ty krávo, to si děláš prdel!“, řekl nevěřícně Filip.
            „Ne, nedělám, škyt!“, řekl Jakub, cítě, že vzpomínáním začíná pomalu ale jistě střízlivět.
            „Šestnáct měsíců?“, vzpomněl si Filip.
            „Jo, šestnáct, třeba to bude šťastné číslo,“ podotkl nadneseně Jakub.
       „Třeba jo. Kurva, já se potím, že bych jim to tady mohl zalít,“ řekl Filip se smíchem, pozoruje bohatě obrostlou zahradu luxusní milionářské vilky, jejíž majitel s manželkou leželi vyplázlí na lehátkách na zahradě a nehnutě se vystavovali na odiv nemilosrdně žhnoucímu slunci a azurově modré obloze.
            „Provětráme se, pojď,“ řekl Jakub, sklápěje oči do země a pokládaje Filipovi ruku na rameno.
            „Super, to potřebuju jak svině,“ souhlasil.
            „Já taky.“

            Jakub otevřel ihned po jejich příchodu garáž, kde stál v zapařeném prostředí motocykl Suzuki GSX 1400, jeho druhá, poslední chlouba. První motorku mu odstavila policie z důvodu vyšetřování nehody.
            „Ty vole, to je tvoje?“, ptal se Filip.
            „Jo, je, moje jediná, poslední věrná mašinka,“ odpověděl Jakub s určitou něhou v hlase, jako by ji miloval ze všeho nejvíce na světě.
           „A co tady děláme?“, pokračoval Filip ve vyzvídání.
        „Připravujeme se na projížďku,“ dostalo se mu vážně míněné odpovědi z Jakubovy alkoholem pořádně propláchnuté huby.
            „Blbneš? Nemůžeš řídit,“ odrazoval jej kamarád svědomitě.
            „Co bych nemohl? Co já bych nemohl? Jezdím už deset let, myslíš, že po pár pivech jezdím hůř než jindy? Sedej a nemel tady kokotiny.“
          Filip hlasitě oddechl ve snaze Jakuba naposledy odradit od jeho šíleného záměru, což se mu samozřejmě nepodařilo a nasedl na ještě nenastartovaný stroj.
         „Teď ucítíš mezi nohama něco, co ti žádná ženská nikdy nedá! Sleduj!“, řek Jakub zaníceně, startuje motorku s takovou opatrností a citem, jako by byla živá a citlivější než křehká ženská bytost.
            Nasadili si přílby a vyrazili na šílenou projížďku, při níž se Jakub rozhodl ve zběsilé rychlosti a mnohdy na pokraji možností svých i svého stroje projet křížem krážem celé město, ať všichni vidí tu nádheru.
            Ujeli silniční kontrole, která je na jeho ‚mašině‘ neměla nijak valnou šanci dohnat, po dalších asi dvaceti minutách dravé jízdy, kdy jim vítr pronikal pod přílby a oblečení a tisíce koní mezi jejich nohama zuřivě hnaly motorku kupředu, Jakub zjistil, že začíná špatně vidět a ztrácet nad motocyklem kontrolu. Po několika úspěšných manévrech ve třech krátce po sobě jdoucích křižovatkách se naposledy vyhnul autu, jež mělo přednost v jízdě. Za křižovatkou projížděl pomalu v koloně popojíždějících vozidel ve směru ven z města malý van, jehož zadek Jakub málem přehlédl, nebýt Filipa. Čím dál hůře zaostřoval. Filip na něj okamžitě zaklepal a křečovitě jej chytil za boky, což Jakub správně pochopil jako varování před blížícím se nebezpečím a strhnul na poslední chvíli řídítka (jak už to u nás lidí bývá) instinktivně doleva, do protisměru, kudy právě projížděl krémový Renault 19, než aby skončil v širokém travnatém pásu oddělujícím chodník od vozovky.
           „Do prdele, co to je?!“, stihl akorát vyjeknout řidič vozidla, proti němuž se zpoza dodávky vyřítila ve vysoké rychlosti motorka se dvěma pasažéry. Dupnul na brzdy, což se v podstatě minulo účinkem. Auto i motorku zastavil čelní náraz, který vlivem vysoké rychlosti motocyklu a dodržené maximální rychlosti osobního vozu způsobil deformaci celé přední části auta a odmrštění motorky, včetně Filipa i Jakuba, přes travnatý pás až na chodník mezi husté davy lidí. Jako by toho nebylo málo, motocykl už ve svém letu zasáhl rovnou do hlavy dva nic netušící starší chodce, srazil je k zemi, a skončil jen několik málo metrů od nich. Zbytek lidí stihnul taktak uniknout letícím troskám motorky a padajícím chlapíkům.
              Řidič Renaultu pomalu otevřel dveře, ostatní auta v protisměru pokračovala v jízdě, auta za ním zastavila a kdo mohl, běžel na pomoc jak motocyklistům, tak i postiženým chodcům a řidiči postiženého vozidla, jenž upadl do hlubokého šoku. Zběsile pobíhal mezi autem a motorkou, chytal se za hlavu a vydával ze sebe jen těžko identifikovatelné zvuky.
            „Ty vole, to je snad nějaký zlý sen,“ řekl kdosi z opodál stojících lidí při pohledu na tu tragédii. Nehybně ležící těla starších lidí, kteří ke svému osudu přišli jako slepý k houslím, nenaznačovala nic pozitivního. Kdo nepřišel blízko k nim, nemohl tušit, že jim kolo rozrazilo hlavy na dvě asymetrické, zakrvavené části. Morbidně založený vtipálek by při pohledu na tyto lidské trosky asi pronesl: „Bezhlavci“ či „Bezmozci“.
         „Panebože, to je nechutný!“, ječela paní, která procházela kolem a viděla těla zakončená něčím, co zdaleka nepřipomínalo běžnou lidskou hlavu.
        „A co ti z motorky?“, šuškali si lidé mezi sebou. Jich si zpočátku málem nikdo nevšimnul, veškerá pozornost veřejnosti se ubírala k oněm dvěma nyní bezhlavým chodcům. Filip s Jakubem tvrdě dopadli na zem. Jakub měl to štěstí, že dopadl na trávník a víceméně se mu nic vážného nestalo. Štěstí v neštěstí. Několik promile alkoholu v jeho krevním systému mu neumožnilo střízlivě sledovat, co způsobil. Dokodrcal se k ležícímu Filipovi a chytaje jej za podpaží opakoval: „No tak, vstávej, teď nebudeme spát!“
            „Člověče, co to děláte?!“, okřikl zpovzdálí Jakuba jakýsi cizí muž, jenž se k nim okamžitě rozeběhl.
            „Odvedu ho domů,“ řekl ztěžka Jakub, zvedaje bezvládné Filipovo tělo ze země. Filip byl přece jen trošku větší vazba než autor této povídky.
            „Položte ho!“, křičel na něj muž. „Okamžitě!“
            „Ten je snad zfetovanej,“ řekla znalecky důchodkyně, která tomu všemu přihlížela z okna svého bytu přímo nad místem dopadu obou ‚motocyklistů‘.
            „Co zfetovaný, ten se ožral jak doga!“, křičel co nejhlasitěji onen muž, jemuž se už Jakub dostal na dosah ruky a alkohol byl z něj cítit i přes ochrannou helmu. „Ožral se a teď by tady svého polomrtvého kolegu jednoduše odnesl domů.“

           Ticho doprovázené hlukem okolo projíždějících aut a šuškajících si lidí bylo náhle prolomeno zvuky houkaček přijíždějících sanitek a policejních vozů. Dvě sanitky odjely s nepořízenou, lékaři mohli pouze a jedině konstatovat smrt a těla přikrýt plachtou. Jakuba si vzali do parády přítomní policisté, kteří by jej ani nemuseli podrobovat zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi, jak to z něj cítili na sto honů.
            „Co je s ním?“, ptal se Jakub, jako by náhle zničehonic procitl, pohlížeje na záchranáře resuscitující Filipa.
         „Doufej, že se z toho vyhrabe,“ pravil policista autoritativně. „Stejně sis už i tak posral celý život,“ dodal pravdivě. „Vemte ho na záchytku, teď to s ním řešit nejde,“ požádal posádku nevyužité sanitky.
        „Naskočil!“, zvolal lékař sklánějící se nad snad jen spícím Filipem. „Do špitálu, honem,“ pokynul svým dvěma kolegům ze sanity, jež mu po celou dobu svědomitě asistovali.
          Filipa uložili do speciální nafukovací matrace, aby při otřesech nedošlo k dalšímu porušení míchy či páteře, položili jej na nosítka a naložili do nemocnice.
           K sanitce přišel další z policistů a zeptal se z čistě informativního hlediska: „Jak to s ním vypadá?“
        „Bídně, naskočit nám naskočil, ale moc tomu nedávám. V nemocnici vám určitě řeknou víc,“ pravil lékař smírně, zavřel za sebou dveře a sanitka se vydala se zapnutými majáky a sirénou do ulic města, aby co nejdříve dopravili Filipa nacházejícího se nyní na velmi ostré hraně mezi životem a smrtí do nemocnice, kde by lékaři udělali maximum pro jeho záchranu.
       „K exitu došlo v 17:54 v důsledku rozsáhlých závažných poranění, více viz. pitevní protokol,“ diktoval lékař zdravotníkovi sedícímu společně s ním v zadní části sanity, jejíž řidič právě vypnul majáky i sirénu a rozechvělýma rukama zaznamenával do různých lejster diktovaná slova. Zdravotníkova zřejmě první směna a hned takto nepříjemný případ. Má být Jakubovi za co vděčný, stejně jako oba nevinní chodci i jejich rodiny, řidič Renaultu, Filip, jeho příbuzní, známí a řada dalších lidí, přímo i nepřímo zainteresovaných do této (naštěstí jen) smyšlené nehody.