otrok

Tmavá ulice. Noc naruší spěšné kroky. Občas něco cinkne o asfalt a vrzání bot na okamžik přehluší ticho. Poté se však boty opět  rozběhnou, jakoby chtěly dohnat ztracený čas. Nevyhnou se škobrtnutí a až tehdy se ozve hlasité zaklení, které prořízne tmu jako nůž plátno. Je klid. Boty proplují louží jako ponorka oceánem. Další cinknutí. Muž se naklání a balancuje na jedné noze. Ruka hledá minci, která jí upadla na chodník. Chvíli šmátrá a po dalším zaklení nalézá, co tak dlouho hledala. Mince letí do vzduchu. Několikrát se otočí kolem své osy a dopadne zpět na ruku. Muž se šťastně usměje. „Tak to bude,“ oddechne si a vyhodí minci ještě jednou. „Ano, to jsem čekal,“ řekne mladík po chvíli a šťastný úsměv se vytratí. Bílé zuby se ztrácí a místo nich se objevuje úšklebek. Muž svraští čelo. „Takhle jsem si to nepředstavoval,“ řekne ještě, když kovový plíšek opět letí k nebi plných hvězd. Na chvíli zastíní měsíc, a pak se vrátí ke svému pánovi. Ruka ji má ve své moci; přivolává ji, laská se s ní a odvrhne ji. Mince se však nevzdává. Vrací se zpět, aby oplatila ruce svou lásku. Dotkne se nebe, ale přesto skončí na dlani. Párkrát ještě okusí, jaké to je létat, ale poté cinkne o asfalt a utíká před svou láskou do díry od kanálu. Muž se ještě snaží dohnat nezdárnou minci, ale ta se ani neohlédne a vběhne do oka železného poklopu. Muž zakvílí a klesne na kolena. Osvětlenou ulicí se ozve několikeré zaklení, které je vzápětí vystřídáno vzlykem bezmoci. Slzy se na tváři mladíka neobjeví. Neoplakává svou přítelkyni, ale v srdci cítí bolest nad ztrátou společnice. Smutně se posadí na okraj chodníku a myšlenkami plaší noc. Ruka cuká v naučeném pohybu, ale to, co hledá, se nevrací. Zamyšleného a smutného mladíka zastihne červené slunce obklopené červánky. Muž však sedí dál. Občas se ohlédne po svém soku, který přijal jeho korunu. Ano, byla to jedna koruna. Koruna jako každá jiná, jako milión jiných, které najdeme v peněženkách, ale on přesto chtěl tuto. Nosila mu štěstí.

Před několika lety ji získal od zvláštního muže. Tehdy ještě věřil na kouzla a pohádky. Právě se pobil s tím tlustým Pepíkem, protože se mu vysmíval, že se nerozhodl správně. Mladík si už ale nepamatuje, co bylo základem sporu, který měl v mysli vyřešit. Měl si snad vybrat mezi spolužáky při kopané? Nevzpomíná si. Ví jen, že cítil bolest, když Pepíkova pěst zdárně zajela do jeho obličeje a srovnala mu nos s ústy. Připadalo mu to jako kreslený film. Svíjel se bolestí na zaprášené zemi a čekal, kdy kopanec zanechá další modřinu na jeho těle. To se však nestalo. Tehdy přišel ten muž. Mohlo mu být přes šedesát; možná byl mladší. Ve věku, kdy je nám osm, jsou všichni lidé po čtyřicítce staří. Jedno je jisté, měl prošedivělé vlasy a vousy a byl to docela hromotluk. Pohladil chlapce párkrát po vlasech, a když se ho chlapec zeptal, kam šel Pepík, jen se usmál a řekl: „Pelášil domů, chuligán.“ Chvíli si povídali a jeho hlas byl tak uklidňující; jistě by utišil i letní bouři. „Můžeš vstát?“ zeptal se, když ošetřil zranění. „Ano,“ řekl chlapec a vstal. Z jeho očí občas vytryskla ještě nějaká slzička. Nos zčervenal.

„Na dnešek toho bylo dost. Tak pojď, odvedu tě domů.“ Ještě než uslzeného chlapce dovedl k rodičům, předal mu tu minci a řekl, že je kouzelná. „Ale vždyť je úplně obyčejná,“ zaprotestoval chlapec.

„Máš i nemáš pravdu, chlapče,“ řekl smutně muž. „Má sice dvě strany jako každá jiná a snad je i těm zbývajícím podobná, ale tvoje fantazie z ní učiní neobyčejnou. Dnes jsi dostal výprask od kluka, který uvedl důvod, že ses nedokázal rozhodnout. Pokud se opět dostaneš do prekérní situace, stačí si mincí hodit. Panna, nebo orel? Ona ti poradí vždy spravedlivě. Otázky však musíš klást jednoznačně, abys na ně dokázal odpověď ano, nebo ne. Tak jako máš dvě strany mince, máš i dvě rozhodnutí. Pamatuj, že máš vždy možnost výběru.“

Chlapec pochopil, že dostal poklad, a tak se také začal ke své minci chovat. Muže už nikdy potom neviděl. Za pár let si už nedokázal vzpomenout ani na jeho tvář. Nebýt té mince myslel by si, že to byl pouhý výplod dětské fantazie.

Jak čas ubíhal, zvykl si chlapec na svou společnici. Byla mu dobrým rádcem i přítelem. Rozhodování už nebyl problém. Určovala jeho osud i směr. Stačilo ji jen vyhodit a chytit. Vyhodit a chytit. Jaký to koloběh! Vyhodit a chytit. Snadné! Vyhodit a chytit. Vždy možnost výběru! Vyhodit a chytit. Život a smrt! Vyhodit a chytit…

Mince se stala součástí jeho ruky. Naučil se ji vyhazovat nejen pravou, ale i levou. Odkládal ji sporadicky a velice nerad. Když mu ji odebrali, byl nevrlý. Dožadoval se její společnosti jako narkoman svojí dávky. Byl na ní závislý. Nedokázal si svět představit bez toho studeného plíšku, který častým používáním ztrácel nejen lesk, ale i potisk. Pořád však dokázal odhadnout, co je panna a co orel. Znal ji zpaměti.

Poprvé se na ní rozzlobil, když na gymnáziu v matematice probírali pravděpodobnost. Propadl tomu propočítávání, kolikrát se mince obrátí na stranu panny a na stranu orla. Byl posedlý jako vědec, který bádá, dokud nevynalezne rozštěpení atomu nebo teorii relativity. Neustále tu bylo to 1: X, Y:X, Y:1. Nelíbilo se mu, že jeho mince ho podvádí. Pokud dokáže propočítat, kolikrát dopadne na stranu orla, potom ani rozhodování není objektivní. Mladík zesmutněl, ale po čase ho zlost přešla. Snad i proto, že přišly logaritmy a integrály. Díky své minci propadl matematice. Když se rozhodoval, kam má jít na vysokou školu, napadlo ho, že bude studovat matematiku, a mince mu to s radostí schválila.

Přijímačky zvládl hravě, ale studium už mu tak jednoduché nepřipadalo. Začal školu nenávidět, ale mince ho ubezpečovala, že to zvládne. Snad už jen proto se snažil dál. Bylo to ale obtížnější, než čekal. Neustále ta zpropadená čísla, ty rovnice a nerovnice, které nedávají smysl…opět chyba, propočítat znovu! Toto nemá řešení! Ještě jednou…Zkoušky ho vyčerpávaly. Po čase nevěděl, zda je to skutečně to, co chtěl dělat. Častěji ho napadala myšlenka, že mince, jeho důvěrnice, si s ním jen zahrává a že nemá pravdu. Ale jak to dokázat? Nedokázal se jí jen tak zbavit a ověřit si vše v praxi…

A teď tu seděl na chodníku a tesknil. Jak dlouho si přál se zbavit danajského daru a teď, když ta chvíle nastala, neví si rady. Tolik otázek a žádná odpověď! Dochází mu, že se stal otrokem kulaté malé věci. Omlouvá ji však a přeje si, aby se vrátila. Slibuje, že už nikdy nebude láteřit na její rozhodnutí, ale mince se jen vysmívá. Raduje se ze svobody, kterou ji kanál dopřál.

Mladík sedí dál a uvažuje, zda si nemá vzít další minci. Neváhá a vytáhne ji z peněženky. Párkrát ji potěžká v ruce, ale pak ji zasune do džín. Není to ono…

Sedí tu dál, zatímco nastává nový den plný možností. Sedí a rozjímá, co mohlo být a není…nebude… Umřel sám v sobě, i když má celý život před sebou. Umřel, protože se nedokázal rozhodnout, co dál…

Konec