Panenka

Panenka

Schůzky si domlouval u výloh. Tuhle vybíral neobvykle pečlivě. Bylo to na rohu Akátové ulice, kousek od nového pekařství. Fascinovala ho vůně čerstvého pečiva. A i když ho tam nikdy nekupoval, chvíli postál a s obdivem sledoval tvar upečeného preclíku za výlohou. Krátil si čekání počítáním makových zrnek, jimiž byl preclík dost hustě posypán. Činilo mu to až zvráceně podivnou radost.

Ani si nevšiml přicházejícího kolegy. Byl přesný. Jako vždy a téměř ve všem. Kromě absolutní dochvilnosti zvládal i nepřetržitou verbální komunikaci. Nutno podotknout, že většinou se podobala monologu. Prostě se rád poslouchal. 

Spustil téměř okamžitě. Ani mu nevadilo, že už při druhé větě ho neslyší.

Stále počítal maková zrnka a přemýšlel o tom, kolik si toho bude muset ještě vyslechnout.

A pak ji konečně spatřil. Stála jako socha v parku, o níž se o polední pauze ledabyle opírají sluneční paprsky. Tričko s výstřihem v jemných tónech fialové, pod ním malá vzdouvající se ňadra a krátká sukýnka sotva nad kolena. Snad džínová, ale to si netroufal na tu vzdálenost odhadnout.

Víc v tu chvíli neviděl. Měl pocit, že zvednout oči, znamená docela se probudit a na to bylo vždycky času dost.

Zavětřil.

Chvíli si připadal jako blázen, byl by přísahal, že ucítil její vůni. Byla to směs citrusových plodů a levandule, s mírně kyselkavou příměsí potu. Takhle nějak voní ženy po třicítce, pomyslel si.

Ještě chvíli váhal, pak se mírně nadzvedl na špičkách a hlavu trochu naklonil k levému rameni, aby tak překonal překážku kolegových ramen, bránících mu ve výhledu. Zrovna rozebíral nějaký akční film a nenadálý pohyb považoval za signál k ještě intenzivnější záplavě argumentů, proč je nutné ho za každých okolností zhlédnout.

Byla krásná.

Tím obyčejným způsobem, krásná. Nalíčená možná o trochu více, než by se slušelo. Snažil se soustředit na jemnou linii lícních kostí, rty a oči.

Měla v sobě cosi vlčího.

Přál si, aby promluvila. Ale hned v zápětí si uvědomil nesmyslnost tohoto přání. Pousmál se a začal si pohrávat s myšlenou, že ji pojmenuje. Jmen se obvykle bál a touha pojmenovat přicházela většinou později. Tady se strachu zbavil neobvykle rychle.

„Tak – třeba Laura,“ pronesl skrze neúnavné řečnění kolegy. Ten se zatvářil dost nechápavě, ale hned v zápětí pokračoval ve spršce mírně afektovaných slov na adresu onoho filmu. Líčil jakousi akční scénu, která ho nadmíru zaujala.

Rozhodl se  věnovat mu chvíli své pozornosti.

Karel byl vůbec, na dnešní dobu, neobvyklý člověk. Prototyp úspěšného podnikatele. Začínal téměř na nule a za pár let se vyhoupl na výsluní a vybudoval vlastní síť stánků s občerstvením po celém kraji. Peníze ho kupodivu příliš nezměnily, vlastně zůstal pořád týmž Karlem, kterým byl na střední. Oblékal se stejně, chodil do stejných podniků, měl stejné přátele. Nikdo z nich ho nikdy příliš neposlouchal a jemu to zjevně nevadilo.  Hlavně když klapaly kšefty.

Měl pocit, že se znají celá staletí.

„Ty mě vůbec nevnímáš,“ prohlásil Karel napůl ublíženě, napůl rezignovaně.

„Ale, ovšem, poslouchám,“ snažil se zachránit situaci, poněkud překvapen na Karla neobvyklou reakcí. Málokdy totiž zaznamenal nezájem.

Zaujatý výraz ve tváři a jeho chabé ujištění stačilo, a tak mohl svůj zrak znovu upřít na ni.

Laura. Laura. Laura.

Zní to dost vznešeně a zároveň nijak příliš vykudrlinkovaně. Bude to dobré jméno. Sledoval ji přimhouřenýma očima. Pomalu se stávala jeho součástí, kroužila mu v žilách, vnikala do něj.

Karel mezitím dotáhl do finále svůj monolog. Podali si ruce, domluvili se na skleničku někdy příští týden a krátce se rozloučili.

Konečně!

Až klukovsky se roztřásl nedočkavostí. Teď bude moci vytáhnout s brašny svého miláčka a vyfotografovat ji. Nosil fotoaparát neustále sebou, až si z něj kamarádi utahovali. Nikdy nevěděl, kterou chvíli bude potřebovat zachytit.

Zmáčknul spoušť raději několikrát po sobě. Sichr je sichr.

Týž večer, doma, fotky vyvolal. Fotky dělal sám už léta, připadalo mu obludné svěřovat své soukromí anonymnímu fotolabu. Navíc na tom bylo něco neodolatelně vzrušujícího, sledovat, jak z běloby fotografického papíru vystupují kontury něčí postavy, či tajemné obrysy věcí.

„Dokonalá,“ zamumlal si více méně pro sebe, a dal snímek usušit.

Zapálil si. Kouření byla kratochvíle, nemohl se toho zlozvyku zbavit. Vždycky mu jen vyplňovalo čekání.

Pak začal šít.

Nejdříve tělo. S tělem si docela vyhrál. Vycpával jej zbytky hadříků a chuchvalci vaty. Kochal se tvorbou oblin a záhybů. Musela vypadat jako živá.

Pak následovaly vlasy a oblečení. Za ta léta měl už docela slušnou sbírku látek. Dokonalá kopie jejího oděvu mu nedělala problém.

Nad ránem došil a znovu si zapálil. Ještě ji tady chtěl mít chvíli nahou a bezbrannou. Potom panenku oblékl, imitaci vlasů sepjal barevnou gumičkou a vplížil se k dceři do pokoje.

Beze slova položil hračku na poličku k ostatním a odešel.

***

Všimla si jí okamžitě. Na tričku měla drobný nápis Laura a byla překrásná. Desátá v řadě, jedna krásnější než druhá.

U snídaně poslouchal nadšené brebentění valící se z drobných úst, jež byla dokonalou kopií rtů, které kdysi tak důvěrně znával. Lauru měla na kolenou. Jen on věděl, že by to mělo být opačně. Léta neměl sílu dceři nic říct, jen každý předvečer narozenin ušil panenku kopírující podobu živého vzoru. Alespoň tak, jak si ho rok co rok představoval.

Tahle panenka byla poslední, věděl to v momentě, kdy spatřil figurínu ve výloze, křehkou a bezbrannou, jež odevzdaně nosila, co na ní navlékli.

Taková byla ona, její šílená matka, před časem spáchala sebevraždu v ústavu pro choromyslné. Přesně deset let od porodu malé. Nikdy ji tam nenavštívil, posílal jen šeky a fotografie, vždy jednou ročně. Vždy bez odezvy.

Večer to bude muset holčičce konečně říci. Ale nejdříve koupí barvičky. A pak společně všem pannám namalují tváře.

Je čas.