Japonsko 2004 - Díl sedmý

Úterý, 18.5.2004

A hleďme, chvilka času před námi. Tak jak to bylo v tu sobotu? Inu, nepršelo. Což je velmi zajímavé, protože jinak nám tu prší pořád. Alespoň že za deště neklesá teplota, takže tu člověku není zima. Ale je vidět, že to tu mají líp zařízené, protože přes týden prší a o víkendu je pěkně. Tedy alespoň v sobotu.

Inu, vyrazili jsme. Dvě auta, jedno klasické pro čtyři lidi, druhé rodinné pro osm lidí. To první řídil pan Jokojama, druhé pan Tanaka se svým šestiletým synkem. Na nádraží jsme ještě vyzvedli slečnu Jogo a pokračovali směrem na Kjóto.

V Kjótu jsme měli celkem tři zastávky. První byla v nějaké pevnosti obklopené vodním příkopem. Uvnitř byly historické budovy, tradičně po japonsku dřevěné. Zaujala mě tam hlavně "zpívající podlaha", což je podlaha poskládaná z dřevěných prken takovým zajímavým způsobem, že ať našlapujete sebeopatrněji, vždycky to vydá takový skřípavý zvuk. Údajně to mělo sloužit k odhalení případného vetřelce. Malby na zdech byly zcela určitě překrásné, ale jelikož jsem výtvarný barbar, ocenil jsem spíš jejich historickou hodnotu. Větší radost jsem měl z parku který pevnost obklopoval, protože zprávy o japonských zahradách skutečně nejsou přehnané. Jedním slovem: nádhera. Skončili jsme v přístřešku s občerstvením a suvenýry, ochutnali jsme ochutnávku nějaké chutné pochutiny (hello Marwin, I found your sweet triangles!) a nic si nekoupili, protože to bylo všechno předražené, jak v nějakém turistickém centru.

Během přesunu ke druhé kulturní památce se povedl Davidovi husarský kousek. Představte si takovou situaci. Firma nás vyšle do Japonska. Japonsko používá jiný typ mobilní sítě, čili na každém evropském telefonu bude věčně svítit věta "probíhá vyhledávání sítě" a nic. Inu, vybavila nás firma jedním kusem mobilního telefonu, který koupila v japonsku jedna ze skupin, co tu byla před námi. A ti chytří hoši koupili telefon, který se nedá přepnout do angličtiny, takže komunikuje jen pomocí rozsypaného čaje. Co se hovorného týče, funguje to podobně jako např. Oskarta, tj. je nutno občas koupit kredit a telefon "dobít". No a to není tak jednoduché, jak se zdá. Jednak nevíte kde takový kredit koupit. Stačí se zeptat, že? Ano, ve firmě je přeci spousta anglicky mluvících lidí. Takže víte kde máte kredit koupit, jenže ten, kdo vám ho má prodat netuší, co po něm chcete. Nehovoří totiž anglicky a mávání telefonem před jeho obličejem nepomáhá. Budiž. Další den, další konzultace s tlumočníky ve firmě. Výsledek? Jsou prý nějaké automaty, ve kterých se dá kredit koupit. A ty automaty bývají třeba v obchoďácích a tak. Výborně. Následuje tůra po obchodních domech a jiných prodejnách. Ovšem jak poznat automat na kredit do telefonu, když je všechno pomalováno těmi jejich klikyháky? Další den, další konzultace. Výsledek? Až pojedeme zítra do Kjóta, někde se zastavíme s pomocí boží a slečny Jogo kredit koupíme. Jak bylo řečeno, tak se také stalo. Slečna Jogo ukázala na nějaký krámek, zastavili jsme, vlezli dovnitř, hledali automat, měli štěstí. David koukal, ťukal, ptal se, ťukal, znovu se ptal, slečna Jogo se ptala obsluhy, David zase ťukal a automat mu vytiskl kousek papírku. Ten dal prodavači. Prodavač něco někam naťukal, shrábnul pět tisíc jenů a vytiskl nám jiný papír. Na tom bylo krom jiného číslo, kam se má zavolat, které klávesy se pak mají na telefonu stisknout a jaký kód se tam pak má naťukat. Pokračovali jsme v jízdě a po několika minutách David ohlásil úspěch. Vidíte, jak jednoduché je zavolat si v japonsku z mobilního telefonu. Stačí tři dny konzultací a výlet do Kjóta v doprovodu anglicky mluvícího japonce. Další drobný úspěch jsem zaznamenal, když se mi podařilo vyfotit na nějakém domě skutečně používaný exemplář klimatizace Daikin. Zatím jsem Daikin viděl jen v továrně a to tu mají klimatizace skutečně na každé budově.

Druhá naše zastávka byla u Zlatého Chrámu. Nevím nic o jeho historii, ale chrám samotný je zajímavý tím, že ač je vyroben ze dřeva, je celý potažen zlatem. Škoda, že zrovna nesvítilo sluníčko, možná by fotky byly zajímavější. Dovnitř chrámu je prý přístup jen dvakrát do roka a bohužel ne během našeho pobytu. Nevadí. Park obklopující chrám je opět nádherný. Na jednom místě byla možnost zúčastnit se tradičního japonského čajového obřadu. Za nějaký peníz dostanete tradiční japonský čaj, což je taková napěněná zelená hmota, dost hořké chuti. K tomu se podává malá kostička něčeho, co je zase výrazně sladké, takže ve výsledku chuťové receptory neví, kde jim hlava stojí. Slečna Jogo nám vysvětlila jak máme sedět, jak postupovat při pití, kdy a kam točit šálkem, otírat okraj hrnku a tak. Pomalu jsme minuli ještě několik turistických atrakcí připravili se na přesun k další kulturní památce.

Pan Tanaka, který řídil, jezdil celou dobu velmi příjemně, nehoupal jako Doctor H, ale v jednu chvíli šlápnul na brzdu tak prudce, že jsme okousali opěrky sedadel před námi. Vjel mu totiž do cesty nějaký trouba, který něco objížděl a bylo mu jedno, že přitom přejel do našeho pruhu a málem nás vytlačil ze silnice. Když jsme ho pak předjížděli, alespoň jsem si vyfotil řidiče.

Poslední kulturní památka byl nějaký park "U dvou samurajů". Nevím jak se skutečně jmenoval, ale vévodilo mu sousoší dvou samurajů - mistra a jeho žáka. Odtud to mé pojmenování. Na lavičkách v parku měli své bydlení bezdomovci. (Mimochodem - prvního bezdomovce jsem viděl hned druhý den v Japonsku. Spal na sedačkách za jezdícíma schodama v supermarketu.) Opodál nějaký pouliční muzikant v pestrém oblečku hrál na pozoun a současně k tomu nohou vyťukával doprovodnou melodii na nějaký xylofon či co. Minuli jsme zmíněnou sochu samurajů a do cesty se nám však připletlo jakési pódium, na kterém zrovna probíhala exhibice bojového umění s mečem. Chvíli jsme se koukali, potom jsme zjišťovali kam účinkující odcházejí a objevili jsme jejich hnízdo. Feministky zaplesají, když jim potvrdím, že mezi účinkujícími jsem objevil s mečem i ženu. Poté jsme byli odvedeni na nákupní třídu, kde jsme mohli vybírat z nesčetného množství upomínkových předmětů rozličné ceny a kvality. Někteří i něco vybrali a koupili. Pak jsme se rozdělili na dvě skupiny, podle toho, kdo byl unavený a kdo chtěl ještě pokračovat v procházce. Unavená skupinka byla odvezena zpátky do hotelu a my jsme asi ještě půl hodiny šli, až jsme došli k řece. Tam jsme viděli další důkaz japonské pořádkumilovnosti, jelikož na břehu řeky byly rozsazeny milenecké dvojice a to v přesných asi čtyřmetrových rozestupech. Tam jsme se shodli, že už toho máme všichni dost, a vyrazili jsme k domovu.

Na hotelu jsme se sešli s ostatními a kromě dvou ospalých členek naší polární výpravy jsme hromadně vyrazili na večeři. V jedné restauraci neměli pro devět lidí místo, ale už v druhé jsme měli štěstí. Zajímavostí téhle restaurace bylo, že pokud si člověk objednal nějaký nealkoholický nápoj, zaplatil si nejen jednu skleničku, ale "přístup do nealko baru", takže za tu danou cenu mohl vypít kolik chtěl. A výběr byl velký. Několik druhů džusu, cola, fanta, kafe, horká čokoláda a další. Po večeři jsme poděkovali našim průvodcům za krásný výlet, zatáhli za ně večeři a celkem rychle zapadli do postele. Až na některé jezinky, ale o tom zas někdy jindy.