Vyprávění ze "jmen bajkařů"

Já to tvrdím pořád- začátek začátku bývá koneckonců nejtěžší. Sedíte, čekáte, čekáte, sedíte, lapáte myšlenky a jejich prostřednictvím toužíte čtenářovi něco sdělit, ale ony se drze rozplynou jako vodní pára nad hrncem. Inu, kam ten svět spěje?

V dobách, kdy jsem bývala ještě mladice, se mi pokojně klaněl celičký svět. I dnes se o mně mluví, ale spíše jako o té staré Bele, co za nic nestojí. Rozhodla jsem se připomenout příběh z dávné minulosti, abych vyvedla lidstvo z omylu.

Je tomu více jak 1 600 let, co jsem na své ladné nožky nasadila sedmimílové botky a pádila s nimi přes sedmero hor, přebrodila sedmero řek a v neposlední řade doskákala až do vesničky Sedmery, kde se pořádal velký sjezd bajkařů.

Dorazili velikáni jako Epop, La Fontána, Žáčel, Karel Čapčík a já. O naší velikosti svědčí i to, že jsme byli z nejrůznějších koutů Země, a přesto se dokázali domluvit jazykem dnes již zapomenutým- bajkárštinou. Dovoluji si pro zajímavost uvést příklad: Haf, haf, go, go, žbluňk, kap, kap. To prosím znamená, že člověk s nemalým ochlupením na těle, plandavýma ušima a výrazným odporem ke kočkám, šel a šel, když v tom najednou spadl do rybníku plného vody.

Po krátké chvíli určené k seznamování jsme se vydali vstříc tajemství hradu v Sedmerech, kde se měla odehrávat soutěž "O nejlepšího bajkaře". Cesta byla úporná a zdlouhavá, vše kolem jako by se mi vysmívalo, že jsem raději nezůstala doma. I skály se daly do tance a zpívaly: "Kdo chce kam, pomožme mu tam!" Únavou se mi klížila očka, ale to nebránilo tomu, abych slyšela Epopa, jak se nad všemi vytahuje, že má doma zavřenou v kleci tu nejchytřejší lišku na světě, prý s ním i rozmlouvá. Chudák, asi trpí halucinacemi. Žáčel naopak pořád opakoval: "Ufo, ufo, ufouni, přiletěli k Mimoni, snesli se k nám na zahradu pod velikou jabloní. Je to vážně k nevíře, vyskákali z talíře a hned se mě vyptávali, co jsem vlastně za zvíře." Nevěřícně kroutím hlavou a nepřestávám si mlet tu svou. Říkám: "Čapčíku, kamaráde, podívej se na moje nové sedmimílové botky, je to poslední hitovka, čorchla jsem je na jednom veletrhu." Čapčík nezklamal a rychlostí blesku odpověděl, že jsem jako straka. Už abychom byli na hradě!!!

Po pár minutkách se mi konečně splnilo přání a celou naši partu velikánů dovedli organizátoři do obří místnosti s obřími stoly. Na každém z nich ležel nepopsaný list papíru s logem soutěže, u něj po pravici modrá tužka a sklenka červeného vína na straně levé.

"Nuže, dejte se do práce, máte čas do prvního kohoutího zakokrhání." Zvolali organizátoři a zajistili, aby se každý usadil na svoje místo.

Byl to závod o čas, všichni drapli svoje tužky a začali sepisovat něco, čemu se říká bajka. Jenom já jsem spokojeně vyhlížela, kdy už kohoutek zakokrhá a ukončí moje trápení. Na papír jsem napsala pár vět, které se týkaly toho, že jsem na svých překrásných sedmimílových botech objevila kaz a že mě moc mrzí, že je nemůžu jít reklamovat, protože od nich nemám lístek, když jsem je vlastně ukradla.

Konečně dal o sobě kohoutek vědět. Po obří místnosti se rozlila vlna ticha, soutěž byla u konce. Organizátoři dali každému z nás prostor, aby vystoupil se svojí bajkou. Vítěz měl být určen kolektivně.

To byste nevěřili, jaká se strhla mela. Řval jeden přes druhého. Nadávali, lamentovali a bědovali, když náhodou některý z velikánů slyšel svoje jméno v bajce jiného autora. "Proč? Proč píšeš zrovna o mně?" Byla to děsná vřava. Nechci být na výši, ale musím uznat, že jsem právě já přišla s tím geniálním nápadem. "Co kdyby bylo počínaje dnešním dnem hlavní postavou bajek zvíře?" Sál utichl. "Vím, že jste byli zvyklí psát o lidech. O lidech, které všichni dobře známe. Epop si vymyslel příběh o La Fontáně, La Fontána o Žáčelovi, Žáčel o Čapčíkovi atakdále, atakdále. Vím, že měnit bajku takto výrazným způsobem je troufalé, ale uznejte sami, jestli nebude lepší, když bude hlavním hrdinou zvíře. Zvíře, které bude mít ony ošidné lidské vlastnosti.

Najednou nastala chvíle ticha, po ní však přišel neutichající potlesk, Dodnes do můžete slyšet, jak se veselí z velkoleposti nápadu.

Právě stará Bela se zasloužila o to, že je bajka tím, čím je, a za to jí patří nemalý dík. I když naše soutěž neměla vítěze, tak zvítězila nad budoucností. I když by se mohlo zdát, že účast velikánů v Sedmerech byla zbytečná, věřte, že nebyla. Někdy se může zdát, že věci, které děláme, nemají smysl, ale zdání klame, protože nám osud dá tu stejnou facku a pohlazení jako my jemu...