Pro ty oči...

Povídka o tom, jak málo někomu stačí k vraždě i sebevraždě a o tom, že své viny se nikdy nezbavíme...

Ty oči. Ano, miloval její oči, utápěl se v nich a zároveň je nenáviděl. Ona se jimi nejenom dívala, mluvila jimi. Naprosto přesně se v nich odrážely její myšlenky. Dokázala se jimi smát stejně jako jindy metat blesky. Svým pohledem dokázala člověka zahřát jako sluneční paprsky, nebo zmrazit jako by se mu do srdce zabodly tisíce drobounkých ledových jehliček. Kdyby pohledy mohly vraždit, dokázala by to naprosto bez problémů.

Mluvila, gestikulovala, usmívala se, ale ve skutečnosti nic z toho nemusela, protože její oči mluvily naprosto jasně. Jen jedno neuměly. Lhát. A to byla možná ta osudová chyba. Mohla Vám stokrát něco opakovat a tvářit se přesně tak, aby svoje slova potvrdila, ale stačil jediný pohled do jejích očí a věděli jste, že to není pravda.

--------------------------------------------------------------------------

A tak mohla být Miriam Sebastienová na Martina Lorenze sebemilejší a sebelaskavější, mohla se usmívat tak sladce, jako by byla nejpřeslazenější kousek přeslazeného dortu, a přece to nebylo nic platné. Kdykoliv, kdy se jí podíval do očí, nespatřil v nich ani náznak toho, co cítil on k ní.

Měla ho ráda a přece mu ubližovala. Věděla to a snažila se, co mohla, aby tomu tak nebylo, protože mu nechtěla ublížit. Nikdy nikomu nechtěla ublížit. Jenže oči ji vždycky prozradily. Měla Martina ráda jako každého jiného. Nebo možná o něco víc. Byl jí přítelem, mohl být nejlepším přítelem, ale nikdy tím, koho by milovala. A on to věděl. Nevědomky mu to dávala najevo pokaždé, když se setkali. A čím vícekrát to viděl, tím byl smutnější a naštvanější. A od zlosti k zoufalství je jen malinký krůček. Někdy ani to ne. A zoufají lidé dělají zoufalé věci. Nejinak tomu bylo v jeho případě.

--------------------------------------------------------------------------

Ano, Martin se poslední dobou choval divně. Na tom se ostatně později shodli všichni. Byl zamlklý, jako duchem nepřítomný, roztěkaný, nikde dlouho nevydržel. Něco ho trápilo, nad něčím hodně přemýšlel, ale nikdo nevěděl proč. Ani ona. A to i přesto, že se změnila ještě jeda věc. Vyhýbal se jí. Až jednou se rozhodl svůj problém vyřešit jednou provždy.

---------------------------------------------------------------------------

Vydal se k ní domů. Chtěl si promluvit. Přišel zademn, přes zahradu a zadními dveřmi vešel do domu. Nikde nikdo, jen z přehrávače v pokoji hrála hlasitě hudba. Přešel do kuchyně. Prázdná, ale z pokoje nad sebou, z jejího pokoje, zaslech kroky. Vyrazil po po schodech vzhůru. Uprostřed seděla mohutná mourovatá kočka s červenou rolničkou na obojku na krku. Když se k ní přiblížil vyhopkala nahoru.

„To jsi ty zlato? No pojď za mnou, pojď...,“ozvalo se zvonivě z jejího pokoje. Vystoupal až na poslední schod a vešel do pokoje. Stála zády u klece s křečkem.

„Cink, cink, cililink.... to jsem já. “

Poplašeně se otočila, návštěvník ji překvapil, ale uklidnila se, když viděla známou tvář.

„Ahoj, Martine, to jsi ty? Co tu děláš?

„Jo, to jsem já... Tak, přišel jsem za tebou. “ Prohlížel si ji. Prohlížel se ji jako nikdy před tím. Jako by se díval nněkam jinam a přeci na ni. V jeho pohledu bylo něco neznámého. A děsivého. Cítiola se nepříjemně. Po těle jí naskočila husí kůže, ačkoliv byl teplý letní den a ona na sobě měla dlouhé světlé džíny a černé tílko.

„Aha, no, dlouho jsme se neviděli, to je pravda... tak se posaď...“

„Díky“ odpověděl bezbarvě a usadil se do křesílka. Nepřestáal si ji prohlížet.

„Tak, co máš na srdci?“ Nadhodila, jako by se nic nedělo, a sedla si na okraj postele proti němu. Byla čím dál tím nervóznější.

Naklonil hlavu na stranu a stále s tím podivným výrazem promluvil: „ Pověz mi, Miriam, máš mě ráda? A nelži...“ Tón jeho hlasu byl mírný, ale přesto poněkud varovný, znělo v něm cosi jako skrytá hrozba.

Věděla, že je něco špatně, ale nevěděla co. Ve snaze uklidnit ho odpověděla pomalu a lehce s milým úsměvěm: „ Ale Martine, co to povídáš? Samozřejmě, že tě mám ráda. Proč bych neměla?“

Výraz jeho tváře se nále změnil, přes tvář mu přeběhl stín, rysy ztvrdly, stejně jako oči v nichž
se zableskl hněv. Ze stolku, který stál vedle vzal velké krejčovské nůžky a stiskl je tak silně, až mu na ruce zbělely klouby. „Říkal jsem ti, abys mi nelhala“ , pronesl ledově. Vstal a nepřestával svírat nůžky.

Zpanikařila. „ Ale Martine, proč, proč bych to dělala? Vždyť, vždyť, já...“ Zavrtěla prudce hlavou, až jí prameny zlatobílých vlasů sklouzly na záda.

„Lžeš!“ Rozkřikl se na ni a vykročil jejím směrem. Nadechla se a chtěla protestovat, ale nepustil ji ke slovu. „Drž už sakra hubu! Nikdy´s mě nemilovala! Vidím ti to na očích. Stačí se jenom podívat...“

Oči mu plály šílenstvím, šíleným hněvěm. Začala se po posteli sunout dozadu ve snaze utéct, ale brzy zády narazila na skřínku. Šel pomalu podél postele, až stál před ní. Neposlouchal její zoufalý hlas marně se ho snažící uklidnit. Byla jako vyděšený králík zahnaný divokými psy do kouta. Neměla jak utéct.

Napřáhl ruku s nůžkami vysoko nad hlavu. „Martine, co to děláš?! Polož sakra ty nůžky, děsíš mě! Martine, to přece...!“ Chtěla křičet, ale jen bemocně šeptala, hlas ji zradil, zorničky se jí rozšířily v neskutečně vyděšeném úžasu, ostří nůžek se krátce zalesklo... a poslední slovo zůstalo s bolestivým výkřikem už navždy uvězněno někde v hlasivkách.

Ledová čepel nůžek se hladově zakousla do bělostné hrudi tam, kde je srdce a rukojeť trčela ven. Rudé pramínky krve pomalu vytékaly z těla a odnášely s sebou poslední zbytky života mladé dívky.

Chvíli se díval na ránu v dívčině těle, ale pak jí pohlédl do očí. V onom mrtvém pohledu se zrcadlilo tolik bolesti, strachu, údivu, ale i nevěřícnosti a obvinění, že ho to až děsilo. I po smrti dokázaly mluvit. Vytáhl nůžky a vyrazil z domu. Zadními dveřmi, přes zahradu sousedící s polem, a po něm až k rybníku, kde naprosto klidně utopil jedinou věc, která ho mohla usvědčit. Domů přišel pozdě odpoledne, spíš večer. Nikdo ho neviděl, nikdo se na nic neptal, nikdo ho nepodezíral..

--------------------------------------------------------------------------

Ale její mrtvé oči ho pronásledovaly dál. Křičely, obviňovaly, vmetaly mu do tváře jeho vinu, kdykoli jen mohly. Stovky těch očí byly kolem. Všude. Na každém kroku mu připomínaly, co udělal. Nemohl, nedokázal se jich zbavit, nedokázal se zabvit své viny. A tak nalezla paní Lorenzová tělo svého oběšeného syna na půdě jejich rodinného domku tři dny po vraždě Miriam Sebastienové.

Nikdo si nespojil ty dva ztracené mladé životy. A to ani přesto, že vítr si dodnes na oné půdě pohrává s malým zmačkaným papírkem, na němž je roztřesenou Martinovou rukou napsáno: Pro ty oči....

---