Objevování zítřka

Navečír,  po voňavém, květnovém dnu, když se slunce dotyky o horizont rozpouštělo v červánky,  náhle svou chůzi zastavilo jehňátko – Nechal jsem se zas zaskočit svou nezodpovězenou otázkou.

Královno, kde bereš sílu věznit mě v pocitech  Tvé pevnosti?

Jehňátku se opět zalíbilo povídání o velice mocné Královně a proto lehlo si do květin omamných vůní a zaposlouchalo se.

Myšlenky se teprve začaly rodit z vřelé a husté kaše. Tvář míst zdála se utonulá – nepostižitelná ve své proměnlivosti a ve své kráse. Čas soustředěně neplynul. Děj tápal někde ve strašném tichu jinde ztřeštěně bušil a řval. Ať tak a nebo onak vždy prosil – úpěnlivě prosil o něco na co by navázal.

Královna vstoupila jehňátku do prostor jeho duše. Stmívalo se. Nastalo objevování toho, co skrývá slunce – nastalo objevování celého vesmíru.

Sestříhanému jehňátku začalo být chladno. Do posledních napřímených chloupků vzdoru v husí kůži foukl strach. Zítra má být obětováno. Nebojí se – nesmí se bát. Pro naději, pro víru jako usmíření, pro konflikt sil příliš mocných, co na zemi vládnou dobrým zlem umíralo už tolikrát. Jehňátko svůj osud zná – nevzpírá se mu – vyčkává, zatímco posel běží – ke Královně už se Těší.

Zítra,

Všechno příliš krásné je příliš záludné. Výstižným příkladem je láska a v tom samém válka –  ty mocně působící zbraně a ta řeč o boží nedotknutelnosti. Silný je prožitek začátku na hraně konce. Příliš silné se dotýká slabosti – mocné je rozechvíváno chabostí. Zítřek broušený střídáním krásy a hnusoty, závislosti a volnosti – zítřek broušený opaky jehňátko chytře utratí v hlouposti. Uspěchaný zítřek zraňuje. Tolik už se těší jehňátko k své Královně.