Ona a on po dvaceti letech

Leží bez pohnutí zády k ní a je mu jasné, že ONA by měla něco udělat, snažit se, prolomit to napětí.

Leží bez pohnutí zády k němu a je jí jasné, že ON by měl něco udělat, snažit se, prolomit to napětí.

Jde mu na nervy svou neústupností a zarytým mlčením, ale není si jist, jestli ji stále nemá rád.

Jde jí na nervy svou neústupností a zarytým mlčením, ale je si jista, že ho stále miluje.

Je  mu jasné, že to je výhradně její chyba.

Je jí jasné, že to je také její chyba.

Nepochybuje o svým přednostech a kvalitách a nechápe, proč si ho ona víc neváží.

Pochybuje o svých přednostech a kvalitách a bojí se, že si jí on už neváží.

Představoval si dvacáté výročí svatby nějak jinak. Proč to musela zase tak pokazit?

Představovala si dvacáté výročí svatby nějak jinak. Proč se to muselo tak pokazit?

Dvacet let dře, vydělává, stará se o děti, staví, buduje, opravuje… Což to ona nevidí?

Dvacet let ho miluje, stará se mu o děti a domácnost, což to on nevidí?

Otevřeným oknem do ložnice proniká hlasitý hovor mladé dvojice. Zřejmě se vrací z nějaké hospůdky a hovor prokládaný smíchem je nabitý očekáváním minut příštích. Erotické jiskření mezi nimi dává tušit, že se blíží sexuální zkrat.

I přes svůj vztek cítí, že by měl na ni docela chuť, jako před nějakými dvaceti lety.

I přes své rozladění ví, že touží po stejných něžnostech, jako před nějakými dvaceti lety.

„Spíš?“

„Ne a ty?“

„Já taky ne.“

Jiná dvojice na ulici, asi posilněna alkoholem, řeší své problémy. Zdá se, že jich mají víc než dost. Argumenty byly již dávno nahrazeny hlasitostí a vzájemné oslovovaní se pohybuje v oblasti zvířat a lidské anatomie.

„Máš mě ještě rád?“

Odpovídá mlčením. Nesnáší tuhle otázku a jako vždy s ní ona přijde v takovéhle situaci. Je to sprosté vydírání. Nechápe, co tím vůbec sleduje. A také netuší, co by na to měl odpovědět. Řekl to už tolikrát. Třeba by to někdy klidně řekl znova, ale rozhodně ne teď a takto vynuceně.

Proč mi už nikdy neřekne, že mě má rád. Dokonce ani v situaci, kdy jsem se tolik ponížila a přímo ho o to požádala. Nebo mě už opravdu rád nemá?

„Slyšíš? Ptala jsem se, jestli mě máš ještě rád.“

To je přesně její útok. Zesílený nátlak doplněný potlačovaným pláčem.

Jako potvrzení svého vstřícného postoje se on otáčí na záda, aby s ní mohl příměji komunikovat.

Jako projev své lásky se ona otáčí také na záda.

„Cože?“

„Ptám se jestli mě slyšíš a jestli mě máš ještě rád?“

„Slyším a mám…“

„Co myslíš tím  -a mám-? Nemoh´bys to říct celé?“

Nemoh´, pomyslel si a mám tě už plné zuby. A znovu mlčí.

Otáčí se k němu opět zklamaně zády.

Otáčí se k ní opět naštvaně zády.

Tak jsme tam, kde jsme byli, ona fakt musí pořád provokovat.

Tak jsme tam, kde jsme byli, možná jsem ho neměla provokovat.

Zírá tupě do tmy, jako by v ní mohl vidět tu druhou. Byla o deset mladší. Krev a mlíko. Stále vášnivá jako sopka. Vlhké rty, plná ňadra, hladká stehna, pevné bříško. Silná vůně, výrazné líčení, blondýna, přelivy, melíry. Nikdy nic nepotřebovala řešit a neptala se, jestli jí má rád. Byla skoro vždycky při chuti, knoflíčky u halenky mívala často rovnou nedopnuté a knoflíky u jeho kalhot rozepínala bez dlouhého vyptávání. Nevzdychala únavou, ale vzrušením. Byla schopná se milovat snad kdykoliv a kdekoliv. Nikdy nebyla unavená, přepracovaná, nebolela jí hlava a neměla před sebou zítra příliš náročný den. Nikdy nenosila všední obyčejné prádlo, nebyla  protivná a podrážděná. Nikdy mu nevytýkala nic z jeho chování nebo oblečení, nezjišťovala kolik je oholen a vysprchován. Vyzkoušeli v autě zadní sedadla, přední sedadla,  přes kapotu i v zavazadlovém prostoru. V bytě prověřili varianty na gauči, na koberci, na stole, na kuchyňské lince, na pračce, přes židli, přes křeslo, přes celou noc a přes celý den. Venku pak v poledne na louce i v noci na lavičce v parku, u řeky, u rybníka, v lese, v sadu, na zahradě, v obilí, pod stromem i na stromě. Ze předu, ze zadu, ze zdola, ze shora…. jenom ne „ze zvyku“. Ještě teď cítí její smyslný jazyk kontrolující jeho připravenost. Dodnes často při milování s vlastní ženou si představuje svou bývalou smyslnou milenku. Rozloučil se s ní až ve chvíli, kdy ho čím dál víc chtěla vlastnit jenom pro sebe.

Zavírá oči aby mohla vidět toho druhého. Byl o deset let starší. Nebyl žádný výrazný sportovec ani elegán. Působil klidně a vyrovnaně. Měl  hluboké chápající srdce a vždy byl ochoten jí nejen naslouchat, ale také dokázal jí skutečně rozumět. Mockrát jí vyznal lásku. Dokázal to pokaždé úplně jiným způsobem. Vždy citlivě vystihnul to, na co ona myslí, po čem zrovna touží, co jí udělá dobře. Každá jeho SMSka hřála a hladila, každé slovo bylo jemné jako mech a hladivé jako maminčina ruka v dětství. Dokázal jí věnovat tisíckrát jinou maličkost jako důkaz lásky od sojčího pírka přes sluníčko sedmitečné či čtyřlístek nebo kopretinu až po obrovskou kytici, kterou jí nechal zaslat do zaměstnání bez podpisu v den, kdy k tomu nebyl naprosto žádný vnější důvod. Nesnažil se dostat jí do postele, i když i v té byl úžasně něžný, jemný a citlivý. Nespěchal a k ničemu jí nenutil a právě proto dostal všechno. Nic nemusela a přece právě proto všechno chtěla. Často zavírala oči a snila o tom, že to je k ní tak jemný a něžný její vlastní manžel a že to on ji heboučce hladí a trpělivě rozmazluje. Ještě teď cítí jeho pevnou náruč a slyší,  jak jí  ujišťuje, že se jí nikdy nemůže nic stát, že je u něj v bezpečí. Rozloučila se s ním až ve chvíli, kde se začala bát sama sebe, že ho miluje příliš.

Kdesi v dálce slyší manželčino vzdychání a zvolna usíná.

Kdesi v dálce slyší manželovo oddychování a zvolna usíná.

*****

Tři hodiny ráno a ona si klidně spí. Samozřejmě, jí je to  jedno. Ona oslavu našeho výročí měla, sex jí zřejmě nic neříká, tak co by nespala.

Tři hodiny ráno a on si klidně spí. Samozřejmě, najed se a napil a to že bych já chtěla obejmout, pohladit a držet v náručí, to mu zřejmě nic neříká, tak co by nespal.

Jak je to dávno, co jí potkal a byla nesmělá a přesto tak nenápadně provokující. Přiměřeně zahalená a přece tušil, že bude co odhalovat. Mlčící a přece tak výmluvná. Stále oddalující intimnější doteky a přece ho dokázala vždy udržet v přiměřeném napětí. Otočil se za ní každý a přece jemu i všem bylo jasné, že i když to chce a vnímá, skutečně podstatné je pro ní jen to, že na ní může oči nechat právě on. I v situacích, kdy oči přivírala bylo naprosto čitelné, jakou v nich má jiskru. Ve chvílích, kdy si stěžovala na chladné nohy toužící po zahřátí, bylo jasné, že v srdci má naopak neuhasitelný žár. Říkala mu paradoxně hlupáčku a malej nešiko aby mu dala najevo, jak  moc si ho váží. Tak krásně se styděla ve své touze nabídnout toho dost, aby o něj nepřišla.

Jak je to dávno, co ho potkala a on se tvářil tak jistě, aby zakryl svou nejistotu a nezkušenost. Hrál si na frajera a ona se tvářila, jako že o to stojí a přitom moc dobře věděla, že takový vůbec není a proto právě ho milovala. Snažil se mluvit a z nervozity zadrhával a koktal a bylo to tak roztomilé, protože to bylo jenom kvůli ní. Jednu kamarádku ztratila  proto, že nechápala, co na něm vidí a druhou proto, že ho chtěla taky, ale to jí bylo úplně jedno. On změnil celý její život a byla šťastná, že právě jemu může dát děti. Říkal jí Pomněnko, prý aby na něj nikdy nezapomněla a hladil jí vždycky po levé půlce prdelky,  protože ta prý je blíž k srdci. Vždycky chtěl všechno a bylo to na něm vidět až příliš, ale tak krásně se styděl si o to říct nebo něco udělat, že si myslela, že ho někdy bude muset opít a znásilnit.

*****

Pět hodin ráno. Nějak jsem usnul. Jak to vlastně skončilo. Mluvím s ní nebo ne. Vlastně spíš ne. Jo, pěkně mě naštvala. Nebo já jí? Docela mě štve, ale po pravdě řečeno, zas tak špatná není. A i v tom svítání je vidět, že krásná, to ona pořád docela je. A navíc, je tak blízko. A život je tak krátký. Tak proč si ho komplikovat.

Ucítila jeho teplou ruku na svém břiše. Ne, nemá důvod se bránit. Obětovala by pro něj všechno. Srdce už má kvůli němu jako cedník, samá díra a trhlina. Polštář ještě úplně neuschnul. Mockrát jí ublížil a ranil. Tisíckrát si myslela, že už se nikdy nevzpamatuje z toho jeho nezájmu, neschopnosti se do ní vcítit, z jeho lhostejnosti a povrchnosti. Zatímco podezírala vždy znovu jeho, že myslí pořád jenom na to jedno, ona o tom samém snila. Jeho ruka tak nádherně klouzala níž. Rychle jí přitiskla svojí nedočkavou dlaní, aby náhodou nezmizela, aby se zase všechno nějak nezauzlovalo.

„Víš, chtěla bych ti říct…“

Jeho ruka na ústech jí znemožnila dál mluvit. Jestli o něco nestojí, tak jsou to její úvahy a komentáře. Jestli naopak o něco stojí, tak je to její tělo. Chce pronikat co nejhlouběji. Kdoví, třeba se dopracuje až k jejímu srdci.

Jestli o něco stojí, tak je to jeho vyznání lásky, ale také ví, že už si o něj znovu říkat nebude. Aspoň ne teď. Nechá ho prostupovat svým tělem a zkusí pochopit, o co mu vlastně jde, proč se chová tak jak se chová a najít s ním společnou řeč. Třeba i tu slovní, nejen řeč těl.

Dobře ví, že teď je už pánem situace. Byl to on, kdo to všechno dokázal zvládnout a překonat. Byl to on, kdo vše vyřešil a dotáhl k úspěšnému konci. Stoupá výš a výš, jeho sebevědomí nezná mezí, cítí se pánem tvorstva, dobyvatelem i ochráncem, pečovatelem i svůdcem, dokonalým samcem a stoprocentním mužem.

Dobře ví, že teď může brečet nebo se smát nebo obojí. Je to ona, která ho opět ve svém srdci potkává a přijímá. Je to ona, která ho stále a znovu miluje a dovoluje mu, aby dospěl k tomu svému pojetí zdárného konce. Padá do jeho náruče a pak stále hlouběji a hlouběji až někam ke dnu svého srdce. Znovu bude toho nešiku rozmazlovat, opečovávat a obhajovat jeho zvláštnosti. Propadá se až tam, kde se potkává bolest i vzrušení, zklamání i naděje, bolestná touha i její naplnění.

*****

To  už je zase ráno?

No, nebylo to s ní nakonec špatný.

Nádherné ráno. Bylo to s ním nakonec úžasné.

„Víš, že tě mám rád?“

„To nevím“

„Tak si to někam napiš, kdybych na to někdy zapomněl, tak si to tam přečteš, abys netápala.“

V jeho mozku je klid. Večer byl sice nějaký problém, ale dokázal to překonat. Že ona nebude nikdy zcela spokojená, to pochopil už dávno, ale jak si znovu ověřil, je to řešitelné a celkem to má pod kontrolou. Ostatně má už za sebou dvacet let  praxe, tak je tak trochu profesionál.

V jejím srdci je neklid. V noci se sice nádherně milovali, ale není si jistá, že ji vůbec zahlédl. Ale rád jí určitě má. Neví to z toho, že to někdy přece jen ze sebe vysouká ani to nedokazuje tím, že na ní roztrhal to nové pyžamo, co jí věnoval k výročí svatby. Prostě to ví. Má to napsané hluboko v srdci a v noci tam ten nápis očkem zahlédla.

Teď by mě mohl políbit, pak vstát a dojít mi uvařit snídani přesně jako to dělával před dvaceti lety.

Zapomněl jí políbit. Vstal a došel si do ledničky pro kus šunky, přesně jako to dělává po dvaceti letech.