\kříž s trnovou korunou

PROLOG

 

      Stála nerozhodně před křivou tabulí s černě namalovaným názvem vesnice a strnule se dívala do dálky. Vedle ní na děravé, asfaltové silnici čekal odložený, starý, ošoupaný kufr, který snad již procestoval celý svět. Tentokrát ale necestoval příliš daleko.

      Vesnička, před níž dívka postávala, byla kufru dostatečně známá. Navštěvoval ji každoročně se svou majitelkou v období letních prázdnin, kdy dívka trávila chvilky odpočinku u rodičů své matky. Po smrti obou prarodičů dům připadl dívčině matce, ta ho však prodala své starší sestře, která se do něj vzápětí nastěhovala.

      Od této chvíle již dívka vesnici nenavštívila. Neměla důvod. Jediné, co jí zůstalo v paměti, byly vzpomínky, které již začaly blednout. V tuto chvíli jako by se opět vrátily. Bylo to nějak silnější. Celé roky si na ně nevzpomněla.

      Nevěřícně zakroutila hlavou. Nedokázala totiž pochopit, že zapomněla na  tak důležité období svého života.

      Nevnímala přírodu, nevnímala zpěv ptáků, nevnímala nic. Přemýšlela jen o tom, že, když překročí myšlenou čáru, která oddělovala vesnici od jejího minulého života, vše se změní. Bude žít u tety, kterou už dlouho neviděla, bude chodit do nové školy, bude se stýkat s novými lidmi. Váhala, zda ten krok je správné řešení. Děsila ji bezvýchodnost celé situace, do níž se právě dostala. Nejraději by se otočila a utíkala někam pryč. Daleko od všech a ode všeho.

 

     Potom si vzpomněla na matčinu ustaranou tvář.

„Klárko, teď musíme být obě silné. Táta měl mrtvici. Už se nechová jako před tím. Teď s ním bude víc práce než s malým dítětem,“ domlouvala jí se slzami v očích.

„Pomůžu Ti, maminko. Slibuji…spolu to už nějak zvládneme. Nech mě tu. Nebudu Ti překážet,“ žadonila, aniž by věděla, co to obnáší.

„Nechci, abys ho viděla v takovémto stavu. Jako něco, co je všem jen na obtíž. Buď přece rozumná…,“ přemlouvala matka svou čtrnáctiletou dceru dál. „I tátovi by to bylo nepříjemné. Určitě by si  nepřál dožít s vědomím, že se o něho musíš starat. Tak mu to splň…“

      Proti tomu nemohla protestovat. Znala svého otce příliš dobře, aby věděla, jak je hrdý. Také v sobě nosí kousek jeho hrdosti.

     Bez jediného slova sbalila věci do kufru a nastoupila na první vlak. Až v kupé pochopila, co vlastně udělala. Čeho se vzdala. Opustila domov, rodiče a přátelé….celý svůj život… Rozplakala se. Nevěděla, proč tak činí před úplně cizími lidmi. Snad to bylo napětím. Snad lítostí. Cítila jen beznaděj.

 

      Z rychlíku vystoupila jako ve spánku. Aniž by se porozhlédla, zda ji na malém zaprášeném nádraží někdo očekává, zamířila k východu. Nasedla na autobus s příznačným číslem 13 a vystoupila na konečné zastávce. Zbývající cestu šla pěšky. Po hodinovém kodrcání vlakem, třicetiminutové jízdě autobusem a dvacetiminutovém pěším maratónu konečně dorazila k cíli.

      Těsně před cílovou páskou se ale zastavila a začala usilovně přemýšlet. Neustále váhala, i když věděla, že vlastně nemá na výběr. Nesmí se vrátit a nikam jinam jít nemůže. Napadlo ji, že kdysi někde četla, že při jakémkoliv rozhodnutí existují aspoň dvě cesty. Teď se tomu mohla pouze smutně pousmát. Ona tu šanci nemá... Nemá možnost výběru.

      Máma sice měla ještě jednoho sourozence, ale s ním si příliš nerozuměla. Připadal jí příliš povrchní a závislý na jakémkoliv majetku. Byl to prostě snobský strýc, který myslel pouze na sebe a na svou rodinu. Matka předpokládala, že i kdyby Kláře poskytl dočasně útočiště, nechoval by se k ní jinak než jako k někomu, kdo je v rodině pouze tolerován. Takové zacházení s jediným dítětem by nedokázala přenést přes srdce.

      Dívka si povzdechla. Nebylo úniku a nebyla cesta zpět.

„Dělám to pro tátu,“ připomněla si a dál si zamyšleně prohlížela okolí vesnice. V dálce zabučela kráva. Dívka se pousmála. Tak toto teď bude její nový domov. Zvedla těžký kufr ze země a udělala krok. ,Je to malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro člověka,´pomyslela si ještě, když její noha dopadla za pomyslnou čarou…

 

 

1.

 

      Procházela vesnicí jako Alenka v říši divů. Připadalo jí, jako kdyby se zde zastavil čas. Bylo to tu tak známé a přesto jiné. Jakoby se všechno zmenšilo. Ve vzpomínkách vše nabývalo gigantických rozměrů.

      Dříve než zamířila k tetě, rozhodla se, že se po vesnici porozhlédne. Byla překvapená, když zjistila, že se vlastně nic moc nezměnilo. Stála tu škola v přírodě, která přes rok fungovala i jako vzdělávací zařízení pro místní dorost, nechyběly kravíny, obchod s potravinami, čističky odpadních vod, kostelík a samozřejmě neudržovaný německý hřbitov.

      Klára se pousmála. Tak to je to hrozné místo plné duchů a strašidel, které děsí malé holčičky před spaním. Teď však nevypadalo příliš děsivě. Spíš smutně. Bylo to jen pár zrezivělých železných křížů obrostlých květinami a zasypaných popadaným listím z okolních stromů.

      Většina místních procházela hřbitovem, když se blížila sezóna václavek, babek a jiných poživatelných hřibů. Byl to doslova houbařský ráj. Bílá kaplička, jediná zachovalá stavba hřbitova, nabízela útočiště pro tajné noční schůzky milenců. Jiné návštěvy hřbitov nepoznal. Už dávno se o hroby nikdo nestaral. Rodiny vymřely a neměly další potomky, kteří by oplakávali své příbuzné.

     Klára neodolala pokušení. Otevřela dřevěnou branku a vstoupila na to smutné místo. Brouzdala listím a polohlasně si předčítala německá jména již neexistujících vojáků, které válka odvedla z jejich domovů a surově přivlekla až do těchto bohem zapomenutých míst. Nějak jim rozuměla. Chápala, co v ten okamžik cítili. Jaký stesk drásal jejich duše. Cítila se jako jedna z nich. Byla ztracená. Najednou se ji podlomila kolena. Upadla do peřiny z listí a opět se rozbrečela. Nevšimla si, že ji z kapličky pozoroval pár zvědavých modrých očí.

„Proč bulíš?“ ozvalo se z kapličky. Dívka přestala s usedavým pláčem a postavila se. Utřela si slzy a nechápavě pohlédla směrem, odkud se domnívala, že slyšela neznámý hlas.

„Proč bulíš?“ zopakoval neznámý svou otázku.

„Co je ti do toho,“ vyprskla dívka a začala si vytahovat z vlasů listí.

„Mně je do toho dost,“ odpověděl hlas podrážděně.

„Promiň, ale s cizími lidmi se já zásadně nebavím,“ prohodila nafoukaně kudrnatá dívka. „A už vůbec ne s lidmi, kterým nevidím do tváře.“

„Ty jsi asi z města.“

„Jak jsi to poznal? Asi nebudeš zase takový neandrtálec, jak jsem si původně myslela.“

„Všichni lidi z města jsou totiž šíleně nafoukaní. Nic jim není dost nóbl,“ zmrazil ji hlas a ze dveří kapličky vykoukl pihovatý obličej s krátkými, kudrnatými, zrzavými vlasy. Vzápětí opět zmizel.

„Co tu děláš? Pokud vím, na hřbitov nikdo nechodí. Je tu vždycky ticho. Lidé z vesnice se zrezivělým křížům raději vyhnou. Připomíná jim to Němce a samozřejmě válku. Chtějí na to všechno zapomenout,“ řekla Klára a pohledem hledala zrzka.

„Nějaká znalá, ne? Řekl bych, že jsi odsud, i když jsem Tě tu ještě neviděl a to už tu bydlím asi pět let,“ ozvalo se opět z kapličky.

„Máma se tu narodila. Ona sem patří, já už ne..,“ zamyšleně odpověděla dívka.  

      Řekla to, jako kdyby to nepatřilo zrzkovi, spíš jí.. Jakoby se opět ujišťovala, že je tu pouze z nutnosti. Ne proto, že by sama chtěla.

„Tak, co tu děláš?“ zopakovala Klára svou otázku.

„To bych se měl zeptat já tebe. Neviděla jsi ceduli?“

„Jakou ceduli? Kde jako má být?“

„Visí na plotě. Přímo vedle branky. Musela si ji minout, když jsi branku otevřela. Vrať se a přečti si ji!“

„Proč bych měla dělat to, co mi přikážeš?! Není to přece soukromý pozemek. Hřbitov vždycky patřil všem.“

„Pleteš se. Právě naopak. Jedná se o soukromý pozemek! Můj otec, nynější starosta vesnice, ho v loni koupil.“

„To je hloupost! To sis‘ vymyslel. Na co by mu asi tak byl starý hřbitov? Nic tu není. Pro Vás to nemůže mít žádnou cenu. Vždyť je tu jen pár hrobů německých vojáků a tahle kaplička. Nevěřím, že by se tvůj otec obtěžoval s koupí něčeho tak zbytečného.“

„Proč ho koupil? Dobrá otázka... Třeba tu je pohřben můj pra-pra-předek.“

„Který to je? Hofman, Kreutz“ pohotově předčítala nahlas jména z nejbližších křížů.

„...nebo je tu zakopaný poklad,“ pokračoval zrzek a opět se vyklonil ze dveří. Na obličeji se mu objevil lhostejný úsměv.

„To určitě. Pár koster. Jestli to je ten poklad, tak mám pro tebe špatnou zprávu: to asi nezbohatnete. Mumie tu myslím žádná neleží. Jsme příliš daleko od Egypta. Snad zombí, ale kdo ještě v této době věří na oživlé mrtvoly?“

„Ať je to tak, nebo tak, ty tu prostě nemáš co dělat,“ došla chlapci trpělivost. „Takže pokud laskavá princezna dovolí, mohla by si vzít saky paky a táhnout zase tam, odkud přišla,“ řekl zrzek a poprvé vystoupil z kapličky, aby ukazováčkem pravé ruky zamířil na dveře a vychutnal si tak svou moc a vítězství nad provinilou duší..

      Klára chvíli nevěděla, co má dělat. Zmateně se na chlapce obrátila. Když ale spatřila, jak drží pózu a neustále ukazuje na branku, vztekle se otočila a vykročila ke svému kufru, který osaměle postával  před plotem hřbitova. 

      Chlapec se za ní s grimasou díval a když se ještě naposledy ohlédla, uličnicky ji zamával na rozloučenou. Klára na něj vyplázla jazyk, popadla kufr a rázně vykročila směrem k tetinu domu.

      Procházku míst, která ji něco připomínala z dětství, přesunula na neurčito. Po výstupu s tím zrzavým pacholkem už neměla na další courání náladu. Poprvé za celou tu dobu, co byla na cestě, pocítila únavu. Cítila se jako stařena.

 

 

2.

 

      Tetin dům viděla už z dálky. Bylo to bílé, moderní stavení, které mezi zbývající dřevěné chalupy příliš nezapadalo. Vlastně nezapadalo ani do krajiny, která ho obklopovala.

      Obrovská lípa stojící vedle sídla vypadala jako Goliáš vedle  Davida. Poskytovala útočiště včelám, hlídala okolní domy už několik set let a přestože kraj byl známý svými krutými bouřkami, ještě pořád stála nedotčeně na svém místě. Blesky se jí dosud úspěšně vyhýbaly.

      O této starší dámě se už od nepaměti vyprávěla spousta zajímavých příběhů. Nikdo však nevěděl, zda se jedná o skutečnost, nebo pouze o mýtus, který lidé vymysleli, aby si ukrátili dlouhé zimní večery.  Legenda o škůdcích byla snad nejznámější. Stačilo, aby lípu napadla nějaká nákaza a lidé mohli předpokládat, že se na vesnici blíží pohroma. Teď ale žádné nebezpečí nehrozilo. Lípa překypovala zdravím...

 

     Klára táhla těžké zavazadlo do kopce a počítala kolik ještě kroků jí zbývá ke schodům. Kufr se zdál čím dál těžší a těžší.

„Vydrž,“ sykla bolestí, když pocítila ucho kufru, jak se jí zařezává do ztuhlé ruky. Kufr ale už nenesla, spíš ho táhla po zemi. Konečně se doplížila ke schůdkům. S úlevou zavazadlo položila na zem.

,Někdo mi s tím už pomůže,‘ pomyslela si ještě a vyběhla ke dveřím.    

      Zalomcovala klikou, ale bylo zamčeno. Pohodila hlavou a uvažovala, co bude dělat. Najednou si všimla vypínače na stěně vedle dveří, který si z dětství nepamatovala.

,Aspoň na něco je ta moderní technika dobrá,‘ pomyslela si ještě, když chvějící se rukou  sahala po vypínači.

      Ozvala se  umělá melodie zvonku, která by probudila i mrtvého. Klára sebou trhla:

„Hrůza a to si někdo nechá zapojit do domu dobrovolně. Měli by si místo tabulky „POZOR PES“ pořídit nálepku „POZOR ZVONEK“. Jako odpuzovač hostů je to ale dobrý nápad.“

      I přes nesnesitelný hluk nikdo nepřicházel. Byla si ale jistá, že o ní věděli. Máma přece posílala dopis. Věděla to jistě. Sama ho nesla na poštu...

     Posadila se na studené schody a podepřela si hlavu. Netušila, co bude dělat. Krátila si chvíli tím, že se dívala do dálky a hádala, kde asi leží Ostrava. Nebylo to sice město podle jejích představ, ale někde v jeho nitru se nalézal cihlový dům s bytem a milující rodinou, která ji chránila před krutou realitou. Bylo to její malé království, útočiště v těžkých chvílích, byl to domov...

    Z myšlenek ji vyrušilo zavrzání. Z ničeho nic se z pravé strany domu otevřela dřevěná branka od zahrádky. Vzápětí se objevil ohromný slaměný klobouk a pod ním tetin kulatý, smějící se obličej. I přes pokročilou denní hodinu a typicky větrné podzimní počasí ještě pořád chodila v krátkých šortkách a s vrchním dílem od plavek. Nezapřela v sobě dívku odchovanou na horách.

„Ahoj... Ty už jsi tady?!“ podivila se teta Alžběta. „To je divné. Poslala jsem Ti naproti delegaci, která Tě měla, jak se patří, přivítat červeným kobercem a zmrzlinovým pohárem.“

„Asi jsme se minuli,“ prohodila Klára a přitom si zvědavě prohlížela neznámou ženu.

„A to se s tím kufrem trmácíš až z nádraží? To snad ne! Tvá máma nemá rozum!“

„Ona přece nevěděla, že půjdu z nádraží sama...,“ bránila ji horlivě Klára, „a kromě toho jsem k Hájence jela autobusem.“

„Ty jsi ale vyrostla,“ vzala žena dívku kolem ramen a odemkla vchodové dveře.

„Pojď, dáme si kakao. Ten kufr tu nech. Strejda ho vezme, až přijde. Tak co nového?“

      Dívka převyprávěla, co se stalo během posledních dní. I když teta již současnou situaci dobře znala z dopisu, který jí sestra poslala, nechala přesto dívku vypovídat se. Nepřerušovala ji. Dokázala si představit, jak Kláře bylo a co všechno si musela prožít. Tím, že o tom bude mluvit, se snad zbaví bolesti a smutku...

 

3.

 

      Uběhlo několik dní a přestože byla Klárka ještě stále smutná, začala si na nový domov zvykat. Nic jiného jí ani nezbývalo. Nechtěla tetě přidělávat starosti...

     Dalším důležitým krokem v jejím životě měl být nástup do nové školy. Docela se tam těšila. Doufala, že až bude muset něco dělat, zapomene na trápení, které ji neustále sužovalo.

     Byla příjemně překvapená, když ji teta doprovodila až k ředitelně a popřála jí hodně štěstí.

    Klárka váhavě zaklepala na dveře s velkou pozlacenou cedulkou: „Pavel Novák - ředitel .“ Vzápětí se ozval přitlumený mužský hlas:

„Vstupte!“

     Po vyzvání sáhla po klice a nehlučně otevřela dveře. Vstoupila do místnosti plné namodralého kouře. Ředitel típl cigaretu ve skleněném popelníku a s omluvným pohledem otevřel okno. Poté ji teatrálně přivítal s úsměvem na rtech:

„Tak Tě tady vítám, Klárko,“ zamířil ke skřínce se složkami žáků. „Takové žáky jako jsi ty potřebujeme, aspoň nám zvýšíš třídní průměr,“ listoval jejími složkami, které položil na stůl. „Vše je již připraveno. Nastoupíš do osmé třídy. Za chvíli by tu měl být můj syn, on Ti tu všechno ukáže...,“ dříve než domluvil, se bez zaklepání otevřely dveře ředitelny, v nich se objevila zrzavá hlava.

„Volal´s mě?“ řekl znechuceně. Ředitel jakoby povýšenecký tón přeslechl.

„Bohoušku, to je tvá nová spolužačka Klárka Jasná. Dávám Ti ji na starosti. Všechno jí tu ukaž.“

„My už se známe,“ prohodil zrzek frajersky.

„Opravdu?“ podivil se ředitel, „Odkud?“

„Potkal jsem ji na hřbitově.“

      Při té vzpomínce dívka sebou trhla. Novák starší si toho všiml.

„Nemusíš se bát. Bohoušek dělá rád voskové figuríny. Je to jeho koníček a jelikož tu není příliš mnoho možností, kde by svůj talent mohl rozvíjet, koupil jsem mu k narozeninám ten německý hřbitov. Kapličku jsem nechal opravit a udělal jsem mu z toho takový malý ateliérek. Pokud chceš, jistě Ti ho rád ukáže, že ano?“ prohodil ke svému synovi.

„S tím bych nepočítal,“ zabrblal zrzek a zamířil ke dveřím. „Tak pojď,“ řekl ještě a pošťouchl dívku stejným směrem.

„Nashledanou,“ pozdravila Klára, když za sebou zavírala dveře ředitelny.

„Zavedu Tě do šatny. Svléct a přezout se snad dokážeš sama,“ řekl zrzek.

„Mlíko mi po bradě už neteče. Aspoň si toho nejsem vědoma,“ odsekla mu Klára.

„Aby bylo jasný, Jasná, jmenuju se Bob, a to že jsi měla dobrý známky Ti tady příliš nepomůže. Premiantem jsem tu já. Takže pokud se mnou chceš vycházet, tak budeš dělat, co já budu chtít.“

„Takže mafie, jo? A ty jsi vedoucí. Tak to gratuluju, ale se mnou nepočítej!“

„Když ne, tak ne...,“ prohodil Bob a přitom Kláře otvíral dveře drátěné klece, která sloužila jako šatna.

      Poté, co se dívka převlékla, zamkl opět šatnu a snažil se Kláře utéct a nechat ji napospas vlastnímu osudu. Usmíval se, když vybíhal schody, netušíc, že ho dívka pronásleduje.

„Tak jaká je?“ ozvalo se ze všech stran, když vstoupil do třídy.

„Namyšlená fuchtle, ubrečená kráva...“

      Klára již dobíhala ke dveřím. Chtěla popadnout dech, než vstoupí do „jámy lvové,“ když ale zaslechla své ohodnocení ze zrzounových úst, rozmyslela si to. Opřela se o zeď zády a sesunula se na zem. Přála si odejít. Nechtěla tu být. Jistě by se opět rozbrečela, kdyby jí v tom nezabránila hrdost.

     Opět si vzpomněla na svého otce a mámu. Vzdorovitě pohodila hlavou a slíbila si, že se tomu frajírkovi pomstí.

     Do třídy vstoupila až s třídní učitelkou. Stála před tabulí. Připadala si trapně před tou smečkou krvežíznivých supů. Byla jako šelma v kleci. Dvacet párů očí se současně zavrtávalo do její tváře, zachvěla se a stočila pohled na linoleum. Zvedla je teprve tehdy, když ji třídní ukazovala místo, které se mělo stát jejím novým útočištěm.

     Byla to předposlední lavice u okna. Těsně před oslovskou lavicí, kam zasedala neposlušná dítka. Zrzek se na ni zubil z první lavice.

„Osel patří k oslovi,“ zašeptal, když ho dívka míjela.

„Abys tam brzo neskončil taky,“ sykla Klára jen tak pro sebe a pokračovala uličkou bolesti.

     Když se konečně posadila, oddechla si. Měla celé to představení za sebou. I když se na ní ještě někteří otáčeli, aby si ji lépe prohlédli, měla prozatím klid. To nejtěžší ji čekalo až o přestávce. Mobilizovala v sobě veškerou sílu, aby se dokázala ubránit. Tušila, že to nebude lehké.

„A my jsme na dnes měly umět básničku. Takže si vás prozkouším. K tabuli přijde...,“ prohodila třídní a začala listovat v modrém notýsku. „Například... Novák,“ usmála se na zrzka.

      Bob se zvedl ze židle a suverénně zamířil k tabuli. S důležitostí posledního bramboru ve sklepě začal odříkávat naučený text básně. Třídní se usmívala a poslouchala chlapcův přednes se zaujetím.

      Po chvíli se zrzek odmlčel. Nervózně stál u tabule a snažil se vybavit si další verš básně. Po několika vteřinách mlčení, přiznal, že si nemůže na nic vzpomenout:

„Mám okno.“

„Tak si jdi sednout a za deset minut to zkusíme znovu,“ řekla chápající učitelka a vyvolala dalšího žáka.

     Po deseti minutách šel zrzoun k tabuli. Začal velice slibně, ovšem část, která mu v jeho přednese dělala neplechu, pokračovala se svým mučením. Chlapec se opět odmlčel.

„Tak a teď už má vrata,“ ozvalo se ze třídy. Hlášku doprovázel hlasitý smích.

„Kdo to řekl?!“ zeptala se učitelka. Zrzek se vztekle porozhlédl po třídě.

,Kdo si to mohl dovolit?‘ to jediné ho zajímalo.

„Tak kdo to řekl?!“ ozval se stejný dotaz, když se nikdo nehlásil.

Z ničeho nic se zvedla jedna ruka a osaměle vlála ve vzduchu.

„Byla jsem to já...“ přiznala se Klára. Ve třídě se ozvalo uznalé zabručení.

„Kláro, to se ale nedělá. Víš, že Tě musím potrestat.“

„Ano, to chápu.“

„Dones mi žákovskou knížku, napíšu Ti poznámku. Bohouškovi se samozřejmě omluvíš.“

      Dívka váhavě vstala, vzala novou, ještě nevyplněnou žákovskou knížku a šla k tabuli. Podala ji třídní. Otočila se k chlapci a se slovem „Promiň“ na rtech mu podávala ruku. Zrzek si ji změřil pohrdavým pohledem a nabízenou  ruku nepřijal. Po chvíli si to ale rozmyslel. Popadl dívku za ruku a stiskl ji tak silně, až dívka sykla bolestí.

„To je válka, jasné, Jasná?... Rozumíš? Válka...Kdo není se mnou, je proti mně,“ procedil zrzoun tiše mezi zuby s křečovitým úsměvem na tváři a dál tiskl ruku dívky.

„Tak se mi to líbí. A jste opět kamarádi,“ prohodila třídní, aniž by od katedry  na dvojici pohlédla.

„Je to škoda, Klárko, že tvá žákovská knížka začíná poznámkou. Slyšela jsem, že jsi měla dobré známky. Doufám, že nepolevíš a dokážeš mi, že jsi skutečně premiantkou. Zatím to tak nevypadá...“

„Polepším se,“ slíbila Klára, vzala si od třídní žákovskou a zamířila ke své lavici. Mnula si přitom pravou ruku, která ji pod chlapeckým stiskem zčervenala.

„A co s tebou, Bohoušku?“ zeptala se třídní zkoušeného. „Určitě to umíš, jen si trochu nervózní. Přednes si měl dobrý. Dám Ti dvojku.“

„To snad ne,“ prohodila Klára nesouhlasně. „To je vážně mafie.“ Začalo jí docházet, co je Bohuslav Novák zač. Bude to těžký soupeř, ale rozhodla se, že se nevzdá. Nenechá ho vyhrát. Už bylo na čase, aby se mu někdo postavil. Dřív než všechny ušlape.

„Když válka, tak tedy pořádná,“ řekla si dívka potichu.

„Když válka, tak tedy pořádná,“ zaznělo v témže okamžiku z úst chlapce zasedajícího do první lavice.

 

4.

 

      Nepřátelství, které začalo již na hřbitově se po několika dnech ještě stupňovalo. Přestože s dívkou nikdo nepromluvil, protože se báli pomsty Big Boba, Klára si z toho nic nedělala. Doufala, že až ji poznají, pochopí, jak se zmýlili. Ten čas ovšem nepřicházel.

     Párkrát pod lavicí našla uznalé psaníčko, ale to byl jediný projev sympatií jejich spolužáků. Nikdo si ji nevšímal. Jakoby byla vzduch. Strach byl silnější než veškeré sympatie.

      Klára si nestěžovala. Aby si ukrátila čas, uzavírala se do svého světa, který si vymyslela díky četbě obrovského množství knih. Hodně přemýšlela i o svých rodičích a uvažovala, kdy se otcův stav zlepší natolik, aby se mohla vrátit domů...

 

     Jedla jako každý den ve školní jídelně a myšlenkami létala v povětří. Nevnímala ostatní strávníky. Bylo jí jedno, že její spolužačky u stejného stolu hovoří o nových rtěnkách a jiných líčidlech, či o známých osobnostech, kdo s kým, které si přečetly v novém čísle brávíčka. Nepřidala se do jejich stupidního rozhovoru a dál polykala oběd.

     Takto zamyšlenou ji zahlédl Bob. Rozhodl se udeřit a pokračovat ve své pomstě. Chtěl ji zničit za to ponížení ve třídě, které zažil před měsícem. Kromě toho přestal být jediným premiantem ve třídě, což ho rozzlobilo ještě víc. Začal si uvědomovat, že ho Klára chytrostí převyšuje, což nemohl dopustit.

      Přisedl si k ní na obědě, aby jí, jak se patří, osladil život. Při jídle jí recitoval nechutnou básničku, která ji měla odradit od nepříliš dobrého oběda:

„Po stěně se plazil hlen,

já jsem jím byl okouzlen,

samá zeleň, samá žluč,

až jsem na něj dostal chuť.

A že byl krásně zelený,

slíznul jsem ho ze stěny.“

 

„Ty jsi ale nechutný,“ odpověděly zbývající dívky a odložily příbory. Poté odsunuly židličky a odnášely téměř plné tácky s nepříliš půvabným obličejem. 

      Jediný, kdo ještě stále jedl, byla Klára. Nevšímala si zrzka, ani jeho řečí. Mechanicky žvýkala masité sousto a myšlenky bloudily v úplně jiných sférách.

„Neslyšelas´, co jsem řekl?“ dožadoval se její pozornosti. Nedočkal se však žádné odpovědi.

„Halóóóóó, země volá Jasnou,“ její netečnost ho ještě více dráždila. Opět žádná odezva.

„Jsi vadná,“ řekl nakonec zrzek a naštvaně se zvedl od stolu. Židle, na níž ještě před malou chvílí seděl, spadla s třísknutím na zem. Ze všech stran se ozvalo zašumění. Jediná Klára pokračovala v jídle, jakoby se nic neudálo.

      Zrzek popadl tácek a s gestem poraženého donchuana odešel od stolu. Vduchu začal přemýšlet o propracovanějším plánu, jak dostat Jasnou na kolena.

,Je chytrá. Dělá, že jí to nevadí, ale já budu chytřejší. Nade mě nevyzraješ. Jasná, těš se,´pomyslel si ještě, když odevzdával svůj netknutý oběd u okénka.

 

      Kdokoliv se od této chvíle na chlapce podíval, viděl, jak sedí v koutě a neustále čmárá do svého skicáku. Propočítává míry, píše chemické vzorce, které klade do složitých rovnic.

      Už nebyl pouze jediný samotář ve třídě. Teď byli dva. Za to jeden zvláštnější než druhý. Kdykoliv se k Bobovi někdo přiblížil, rychle skicák schovával, nebo prostě nevrle na spolužáka něco zabručel. Ke Kláře se nikdo nepřibližoval z obavy před trestem, který by je mohl postihnout. A tak plynuly dny...

      Jednoho dne bylo veškerému trápení konec. Konec bezesných nocí. Konec usilovné práce na pomstě, která měla uspokojit chlapeckou hrdost. Na tváři zrzka se po dlouhé době opět objevil ďábelský úsměv.

„Máš to spočítané, Jasná.“

 

 

5.

 

      Ke své pomstě si Bob vybral jeden z pátečních listopadových dnů, kdy nebyla ještě zima, ale také nebylo teplo. Foukal silný vítr a většina dětí v tomto období pouštěla draka.

      Ráno vstal s úsměvem na tváři a o přestávce dokonce přišel až ke Klářině lavici. Když viděl, jak si čte, přikusuje jablko a nevnímá jeho přítomnost, sprostě ji knihu zavřel.

„Co to děláš? Jsi normální? Neměla jsem označenou stránku,“ ohradila se dívka.

„Kdybych ti ji nezavřel, tak bys oči od toho stolu ani nezvedla,“ řekl až podezřele přívětivě Bob.

„Co chceš?“

„Usmířit se,“ prohodil chlapec sladce.

„Usmířit se? Upadl jsi dnes ráno na hrábě? Nebo jsi snad šel kolem sloupu?“   

      Chlapec chtěl něco úsečně odpovědět, ale potom si vzpomněl na svůj plán a pokračoval:

„Myslím si, že se hádáme už dost dlouho. Je nejvyšší čas zakopat válečnou sekeru.“

„A to jenom tak? Bez výhrůžek?“

„Hele, tak chceš se usmířit nebo ne,“ došla mu trpělivost.

„A co za to budeš chtít? U tebe přece nic není zadarmo,“ nedala se dívka tak lehce zmást.

„Dnešní oběd v jídelně. Bereš? A abys neřekla, že tě chci zesměšnit, budu tě obsluhovat. Udělám to za všechna příkoří, které si kvůli mně musela protrpět.“

„Tak dobře,“ souhlasila po chvíli dívka a kousla si do jablka, „máš pravdu, asi to nepřátelství trvá už moc dlouho,“ podala mu pravou ruku, kterou zrzek ochotně stiskl.

„Smazáno?“ zeptal se ještě pro jistotu.

„Smazáno,“ přisvědčila dívka s úsměvem.

      Vzápětí se ke Kláře nahrnula spousta žáků a začali se jí vyptávat na všechno, co je po ty dva měsíce svrbělo na jazyku. Konečně bylo po hloupém strachu. A konečně se také dozvěděla, kdo jí poslal ta povzbuzující psaníčka, které našla pod stolem své lavice.

     Zrzek byl vytlačen na okraj celé skupiny.

,Oni ji mají radši než mě,‘ pomyslel si a k jeho nenávisti se přidala i značná dávka žárlivosti. ,Nebude to dlouho trvat, Jasná. Užij si, dokud můžeš,‘ otočil se ke skupině zády a pomstychtivě se pousmál.

 

      Na oběd se Klára začala těšit. Už neseděla sama u oslovské lavice. Nemlčela a nemusela přemýšlet o rodičích. Nemusela maskovat svůj smutek za knihu s poutavým příběhem. Byla zase jednou z kolektivu. Během jednoho dne se ze samotářky stala nejoblíbenější dívka ve třídě.

     Dokonce i Bob se usmíval. Jeho úsměv se jí sice nezdál příliš upřímný, ale připisovala ho k dlouhodobému nepřátelství. Časem se snad jeho tvář vyjasní docela.

      Zrzek dostál svému slovu a dívku obsluhoval ze všech sil. Nejprve ji zavedl ke stolu, na němž stála vázička s rudou růží. Odsunul ji židličku a galantně ji nechal usednou. Tímto gestem si získal dívčin obdiv.

      Poté odběhl pro tác s jídlem. S šikovností, za kterou by se nemusel stydět žádný číšník s letitou praxí, položil tác na stůl. Poté odběhl pro svůj oběd a usadil se vedle Kláry.

„Dobrou chuť,“ popřál jí ještě a zakousl se do prvního sousta rýžového nákypu.

„Dobrou,“ opětovala jeho přání.

      Chlapec dívku občas kradmo pozoroval. Těšil se až začne účinkovat projímadlo, které jí nalil do džusu. Nemohl se dočkat Klářina bolestného výrazu. Vypadalo to, jako by si toho džusu ani nevšimla.

„Zapomněli jsme si připít na to naše nové přátelství,“ prohodil takticky a uchopil svoji sklenici.

„Tak bychom to měli napravit,“ chytila se toho Klára.

„Tak na zdraví,“ usmál se Bob a prvním douškem svlažil své rty. Dívka ho následovala.

     Po chvíli opět uždibovala vidličkou sladkou dobrotu. Chlapec se na Kláru neustále díval. Dokonce přestával jíst, což dívce začalo být nepříjemné.

„Něco se stalo? Jsem od náky...,“ větu však nedokončila. Chytila se za břicho a rozběhla se nejkratší cestou na záchod.

„Co se děje?“ zavolal za ní zrzek pohotově.

     To už však Klára neslyšela. Oddechla si, když uchopila dveře záchodu a vběhla do kabinky.

Nikdo ji nepronásledoval. Toho musel zrzek, co nejrychleji využít.

„Já se o ní postarám. Asi jí to nesedlo,“ vyštěkl, když vybíhal ze dveří jídelny. Vduchu si však mnul ruce, jak to všechno dobře vymyslel.

     Jen co doběhl k záchodu, potichu otevřel dveře, popadl cedulku s nápisem „MIMO PROVOZ“ a dveře zamkl. Cedulku pověsil přes kliku a odběhl do ředitelny.

„Tati, ty záchody jsou už zase ucpané. Co s tím budeme dělat?“

„Školník už odešel, ale to nevadí. Do pondělí to snad ještě vydrží,“ mávl rukou ředitel.

      Přesně to chtěl zrzek slyšet. Otočil se a běžel do jídelny, kde všem vysvětlil, že je Klára v pořádku.

„Šla se jen trošku nadýchat čerstvého vzduchu. Astma...asi.“ Všichni byli touto odpovědí zcela spokojení a pokračovali v jídle.

     Zrzek odnesl jak svůj, tak i dívčin tác se zbytky od oběda, aby zamaskoval i ty poslední stopy, které by mohly ukazovat jeho směrem.

,A sranda může začít,‘ řekl si a běžel do kutlochu s nářadím. Měl jen pár minut, než dívky skončí s obědem a půjdou se převléct po tělocviku. Některé šly nejprve na oběd, než se převlékly, protože nechtěly stát dlouhou frontu. Klára mezi ně sice nepatřila, ale málokterá dívka si Kláry doopravdy všímala.

     Z kutlochu vytáhl jednu ze svých figurín a oblékl ji do dívčina úboru, který jí ukradl ze skříňky. Figurínu pověsil v tělocvičně na koš a přistavil k ní kozu. Otočil jí zády ke dveřím. Vše ještě jednou zkontroloval ode dveří tělocvičny, které nechal dokořán. Byl spokojen. Figurína se pohupovala pod košem jako skutečné tělo oběšené dívky.

„Vše je připraveno. Jasná, to je za všechno. Moje pomsta je vždycky sladká. Tahle lekce ti snad bude stačit,“ prohodil chlapec a pomalým krokem opustil tělocvičnu. Nešel však příliš daleko, aby byl po ruce až to všechno vypukne. Nechtěl, aby celá akce skončila nezdarem, když ji už tak dlouho plánoval.

     O pár chvil později se z tělocvičny ozval bolestný výkřik...

 

6.

 

      Kláře se konečně ulevilo. Seděla na záchodě už pár hodin a byla docela ráda, že ty křeče v břiše přešly. Vyšla z kabinky slabá, ale s lepší náladou. Popošla k umyvadlu se zrcadlem. Opláchla si ruce. Když se utírala do papírových ubrousků, všimla si v odrazu zrcadla, že za ní stojí malý, narychlo připravený stolek. Otočila se.

     Na stolku spatřila proutěný košík s dopisem. Přišla kousek blíž a prohlédla si obálku. Všimla si, že je na ní její jméno.

„Co to je?“ začalo jí to vrtat hlavou.

„Ten mizera,“ došlo jí po chvíli. „Všechno to byla jen hra, abych udělala, co chtěl. No počkej,“ odsunula stůl a popadla kliku od dveří. Když zjistila, že jsou zamčené, začala křičet a bušit do dveří. Netušila, že se celá škola předčasně uzavřela, neboť se stalo velké neštěstí v tělocvičně.

      Po hodině to vzdala. Nemělo to smysl. Nikdo ji neslyšel. Rozhodla se tedy, že tu obálku otevře a konečně přijde na to, co se tu vlastně děje.

 

„Ahoj Kláro,

jsem velice rád, že se mi moje malá pomstička povedla tak, jak jsem předpokládal. Varoval jsem Tě. Neměla jsi mi odporovat. Už je ale pozdě. Toto Tě odnaučí stavět se mi do cesty. Strávíš celé dva dny zamčená na záchodě. Příjemná představa, že? Být tebou, tak si začínám zvykat. Nuly patří jen k uklízení záchodků, nebo vynášení popelnic.

Abys ale neřekla, že jsem takový nelida, přichystal jsem Ti menší hostinu, abys nám tu neumřela hlady. Dobrou chuť a příjemnou noc.“

 

„Kruci, já jsem tak hloupá,“ zaklela dívka. „Proč mi to nedošlo dřív? Ty jeho sladké řečičky vybízely k tomu, abych mu nevěřila. Proč jsem ho neposlala někam, když se chtěl usmířit,“ rozbrečela se. Tak krutý trest si opravdu  nezasloužila.

      Celé dva dny chodila po místnosti křížem krážem. Čas si krátila různým způsobem. Počítala kachličky na podlaze, zpívala si, recitovala básničky, nebo si vymýšlela strašidelné příběhy. Vymýšlení příběhů jí šlo nejlépe. Měla k tomu příznačné podmínky.

      Z vězení ji vysvobodil v pondělí brzo ráno školník, který šel opravovat rozbité záchodky.

„Co tu proboha děláš?“

„Někdo mě zamkl na záchodě. Asi si mě nevšiml.“

„Asi, asi...,“ školník se na ni díval jako na zjevení. Jakoby byla duch. Nepřikládala tomu žádnou důležitost. Už se těšila domů.

 

7.

 

      Velice ji zarazilo, když zaslechla zvonit umíráček. Zastavila se a otočila se směrem, odkud zvuk přicházel. Dunění zvonů jí procházelo srdcem jako tisíc jehliček. Několikrát se nadechla a poté pokračovala k tetinu domu.

,Že by nějaká mše? Kdyby někdo umřel, věděla bych to. Na vesnici se přece nic neutají...‘ napadlo ji ještě a pospíchala domů.

      Tetin dům byl ze všech stran zamčen.

„Kde můžou být? Podívám se pro jistotu do kostela, třeba je tam někdo viděl?“ napadlo ji.

      Seběhla opět schody a běžela ke kostelíku. Zastavila se u otevřených, masivních, dřevěných dveří. Zvědavě nahlédla.

„Někdo opravdu zemřel?“ nechápavě zakroutila hlavou.

      Zavadila pohledem o prosklenou skřínku visící na zdi kostelíka. Na nástěnce bylo černými špendlíky připíchnuté asi den staré parte. Přečetla si znění a zbledla. Krve by se v ní nikdo nedořezal... Na papíru bylo černě vytištěné její jméno...

      Instinktivně hledala oporu. Spadla na dveře a křečovitě uchopila obrovskou železnou kliku. Po chvíli konečně nalezla ztracenou rovnováhu. Narovnala se a nečinně stála uprostřed dveří. Rozmýšlela, co bude dělat, a přitom si prohlížela hosty v černých šatech. Byla tu celá vesnice. Zahlédla také tetu a strýce. Těsně vedle nich seděla máma a jakýsi muž na kolečkovém křesle.

,Táta,‘ došlo jí.

       Nikdo si ji nevšímal. Upírali zaslzené oči někam kupředu. Hrobové ticho občas  přerušil usedavý pláč.

      Až teď si všimla, že se všichni přítomní dívají na květinami a věnci ozdobenou otevřenou rakev, v níž někdo ležel.

,Kdo to je?‘ nechápala dívka.

,Je to jen hloupý žert. Musím se přesvědčit, kdo si na mě hraje,‘ rozhodla se a vykročila na kamennou podlahu kostela.

      Šla úzkou uličkou vyzdobenou smutečními květinami za zvuku depresivní hudby ozývající se z chraplavého gramofonu. Stále si ji nikdo nevšímal.

,Já tomu udělám přítrž,‘ pokračovala ve svých myšlenkách.

V tu chvíli ji spatřila máma.

„Klárka,“ zašeptala zoufale a rozbrečela se.

„To se Ti jen zdá,“ otočila se k ní teta a utěšovala ji. S bílým kapesníkem ji otírala slzy.

Dívka se postavila u rakve a nahlédla do ní. V kostela to zašumělo. Dva totožné obličeje stály proti sobě. Jeden byl voskově bledý a nehýbal se, druhý téměř stejně bledý se zachvěl.

,To jsem já. Jsem opravdu mrtvá?‘ začala tomu věřit.

      Klára zvedla ruku a sáhla na obličej figuríny. Nevěděla, co je to za hmotu, ale zdálo se jí, že se dost podobá vosku svíček, jen je tvrdší. Vítězně se otočila na ostatní.

„Co je to za nesmysl? Proč tu sedíte, vždyť jsem živá. Je to jen figurína. Sáhněte si,“ vysvětlovala.

      Odpovídalo jí jen hrobové ticho. Každý se díval do země a prohlížel si svoje boty. Teta Alžběta omdlela a máma si něco mumlala.

„Je to jen hloupý žert. Copak mě nevidíte?“ zamířila k mámě, která se od ní odtáhla a neustále si polohlasně opakovala:

„Nejsem blázen...nejsem blázen...“

      Otočila se tedy k otci. Seděl na kolečkovém vozíku. Přes kolena měl přehozenou kostkovanou deku. Vypadal velice uboze.

„Tati, ty mě určitě poznáš, viď?“ klekla si před otce a uchopila ho ze ruku.

      Na jeho křečí znetvořené tváři se objevila slza. Tvář mu začala škubat. Jako by měl v oku tik. Nedokázal však promluvit. Mrtvice vykonala svou práci dokonale. Otcův mozek přestal ovládat některé svaly, k nimž patřil i obličej. Lékař sice sliboval, že, pokud bude otec pilně cvičit, za čas by se to mohlo zlepšit. Skutečnost byla ale jiná. Kdysi silný a vyrovnaný muž dnes vypadal už jen jako neškodný blázen.

        Klára se vrátila ke své dvojnici v rakvi. Neviděla jinou možnost, musí se vzdát. Obrátila se o pomoc na svého nepřítele, který seděl vepředu a velice zdatně hrál roli smutného spolužáka.

„Nevím sice, jak si to dokázal, ale vyhráls‘,“ přiznala dívka. „To už by ale stačilo. Chtěl si přece potrestat jen mě, tak proč trestáš i mou rodinu?“

      Chlapec nereagoval.

„Bobe, řekni jim pravdu,“ prosila ho. Zrzek zvedl oči. Podíval se sice jejím směrem, ale díval se skrz ní a dál pokračoval se svou komedií.

„No tak, já tě prosím...Udělám, co budeš chtít. Chceš, abych si klekla?“ začala brečet.

,Konečně jsem Tě zkrotil, Jasná. Teď budeš dělat, co já budu chtít,‘ zrzek se cítil jako vítěz.

„Tak dobře kleknu si...,“ rezignovala Klára. Chtěla, aby už tato noční můra konečně skončila a byla pro to schopna udělat cokoliv. Pryč byla její hrdost a její tvrdá hlava. Teď záleželo pouze na jednom. Musí si kleknout a ponížit se, aby uspokojila zrzkovu ješitnost.

      Dříve než tak učinila, podklouzla jí noha na květině, která spadla z jednoho z věnců. Neudržela rovnováhu a spadla. Hlavou se zezadu praštila o hranu rakve.

      Ležela na zemi, z hlavy jí tekla krev. Z dálky zaslechla vyslovit váhavě své jméno. Byl to Bob, který jako první pochopil, co se stalo. Přiběhl k ní a uchopil jí za ruku.

„Promiň,“ pronesl chlapec vzlykaje.

„Dobře si mě doběhl..,“ řekla a naposledy se usmála...

KONEC

---