Balada o Messallině

x

 Nechtěl jsem jí dát popravit,

manželku, matku svých dětí,

jiná mne dá pak otrávit,

tahle neunikne stětí.

Já budu žít, ona tleti,

bez rozruchu, bez závěti,

z moci mé zbýt může smetí.

Všichni řvou – „tu děvku utni“,

chtěl bych zachránit ji směti,

mrchu jednu promiskuitní…

 

 Vládce lid musí pozdravit,

ne se mu vrýt do paměti

jak šašek – tím se proslavit,

vše jde od deseti k pěti.

S amantem jsou jako sněti,

trůn chci čistit od havěti.

Vím že není bez prokletí,

s chlapy trajdá, u mne smutní.

Setne ji meč bez perleti,

mrchu jednu promiskuitní…

 

 Mršinu chce lid zohavit,

mocných bojí se, zlé světí,

živým se nechce postavit,

a tak to jde po staletí.

Není květů bez okvětí,

není mocných bez obětí,

na bělostné krásné pleti

píše čepel s rukojetí,

už nebudou muži chutní,

co na tuhle děvku letí,

mrchu jednu promiskuitní…

 

 Už nic nepůjde opravit,

už nemůže se zotavit.

Pískem je, co bylo studní.

Z mysli by chtěl ji odplavit,

mrchu jednu promiskuitní…

x