NETYPICKÉ BRUSLENÍ

Když mi na náledí podjely nohy a já jsem se na něm rozplácnul, tak mě napadlo, že bych si měl vyzkoušet bruslení. A tak jsem se po příchodu domu vrhnul na hledání bruslí. Slunce už zapadlo, když se mi je podařilo najít v botníku. Já si je hned nazul a zkoušel jsem lehce bruslit. Brzo mi však došlo, že k bruslení budu potřebovat opravdu led, a tak jsem začal přemýšlet, jak jej vyrobit.

 Letmý pohled na venkovní teploměr mi prozradil, že teplota klesla pod bod mrazu. A já jsem dostal nápad, že si vytvořím mini kluziště na balkoně. Zanedlouho jsem stříkal hadicí studenou vodu na balkon, přičemž mi neunikla ta skutečnost, že voda, proudem přetéká okraj balkonu. Netrvalo to dlouho a ozvalo se zuřivé zvonění. Po otevření dveří na chodbě stál naštvaný pan Telka, vášnivý to divák všech existujících televizních programů.

„To jste se zbláznil, ne! Víte jak ta voda příšerně buší do toho plechu na okraji balkonu!?“ rozkřikl se on.

„Tak si dejte na uši sluchátka a nic neuslyšíte,“ řekl jsem mu, načež se on rozkřičel. A tak jsem raději zavřel dveře. Ještě chvíli něco zpoza nich řval, ale pak se sprintem vrátil do bytu, aby mu něco důležitého neuniklo v televizi.

 Za nějaký čas voda na balkoně zmrzla, a to byla ta chvíle, na kterou jsem čekal. Na zledovatělý balkon jsem se vřítil rychlostí blesku, abych o chvíli později pocítil tvrdost balkónové zdi. Ležel jsem chvíli omráčený, a když se mi vše v hlavě srovnalo, tak jsem přemýšlel, jak bez úrazů přežít noční bruslení na balkoně. Snažil jsem se být opatrný, ale při jednom výskoku jsem se ocitl mezi šňůrami na prádlo. Po nějakém čase mi došlo, že jsem v nich festově zamotaný hlavou dolů. Až teprve k ránu jsem se notně promrznutý dostal zpátky do bytu a na nějaký čas mne přešla chuť na bruslení.

 Ta však zase po čase přišla. Nechtěl jsem se ztrapňovat na zimním stadionu, a tak jsem o půlnoci vyrazil na zamrzlý rybník, na němž jsem hodlal trénovat bruslení. Po nějaké době mi neunikla ta skutečnost, že na rybníce nebruslím sám.

„Musíte pořád do mne vrážet!?“ rozkřikl se vodník.

„Od kdy při měsíčku bruslíte? Jak to, že nešijete na vrbě?“ zněly mé otázky.

„Bruslím od té doby, co zamrznul rybník. A vypadám snad jako nějaká vodnická švadlena?“

„To ne. Jen jsem v žádné pohádce nečetl, že vodníci taky bruslí.“

„Já však nejsem vodník z pohádky!“

„Tak to bychom mohli bruslit společně. Třeba nám to půjde dohromady lépe.“

Ale ono nám to bruslení ve dvojici šlo stejně špatně. Navzájem jsme si podráželi nohy, střídavě jsme na sebe padali, abychom nakonec za táhlého dvojitého výkřiku projeli vrávoravě napříč rybníkem. Do cesty se nám postavila vrba, v jejíž dutině skončil zaražený vodník, zatímco já jsem se ocitl na ní. Rozkřičený vodník, jenž se marně snažil z dutiny vylézt, mi sliboval utopení, jen co povolí led. Raději jsem se tedy od rybníka vzdálil a zase na nějakou dobu mne přešla chuť bruslit.

  Když však jedno ráno celé město pokryla ledovka, tak jsem usoudil, že nadešla opět vhodná chvíle na bruslení. Už jsem měl praxi ve sjíždění schodiště na kolečkových bruslích i lyžích a také na normálních lyžích. Nejvhodnější mi přišlo schody sjet tam, kudy se vozí kočárky. Moc si toho se sjíždění nepamatuji, zato si však pamatuji náraz do jakéhosi automobilu na parkovišti. Když mi přestaly hvězdičky defilovat kolem hlavy, tak jsem zjistil, že sedím na sedačce, na které jsem se ocitl díky tomu, že se mi podařilo prolétnout otvorem pro přední sklo. To tam však naštěstí nebylo, načež jsem přemýšlel, kdo z domu nemá jako já v autě skla. Po chvíli mi došlo, že jsem vletěl do svého vozu.

 Ani tohle mne však neodradilo od bruslení, a tak jsem rázně vyrazil. Pádů bylo nespočet a ještě jsem zakopával o lidi, co leželi rozplácnutí na zledovatělých chodnících. Jejich nadávání jsem vnímal jako závist, že mám brusle. S pocitem, že mám na těle modřinu vedle modřiny, se mi naskytl pohled na dveře supermarketu. Ty se k mému úžasu přede mnou otevřely a já jsem nějaké paní nechtěně vyrval z rukou pojízdný nákupní vozík. Ten se mnou nabral nečekaně na rychlosti, přičemž má snaha o brzdění bruslemi skončila jiskřením o podlahu. Vozík se i se mnou otřel o regál a skoro všechno zboží se ocitlo na podlaze. Pak následoval náraz do nějakých konzerv, které se rozlétly všemi směry. Já jsem přeletěl další regál a po dopadu na vytřenou podlahu se mi podařilo na bruslích udělat piruetu zakončenou dvojitým Axlem.

„No vida, už mi jde i krasobruslení!“ vyhrkl jsem nadšeně, stojíce zaražen v mrazícím boxu. Takové nadšení však nesdíleli přítomní lidé. Hodně blbě se mi před nimi mezi regály utíkalo, načež jsem se dostal ven. Na ledovce mně i těm, co mne honili, podjely nohy. A záhy byl svažující se zledovatělý chodník plný rozkřičených lidí, v jejich čele jsem se nacházel já a brzo jsem se stal součásti valné nadávající hromady.