Messalina

           

             Copak ty stále nemáš dost?

            Neuvěřitelné orgie, dcero Říma. A tobě to pořád nestačí. Vždyť jedna láska nikdy nemůže být ta pravá, nemám pravdu?

            Byla jsi snad stvořena bohy k zášti a ryzí promiskuitě? Smyslná ústa tvá, jakoby nic neříkající, plná jsou vypočítavosti, neschopná vyřknouti nic jiného než pravou lež, jenž nebolí, neb jest vyslovena z pochybného přátelství a lásky ke mně. Oči černé jak uhel, však tvá duše je černější. Trocha studu ti naprosto chybí. Jak jednoduché je tě milovat. Jsi plně obdařena krásou Venery, se všemi lákadly ženy, ať už je to tvým mladistvým věkem jednadvacíti let či bujnou kšticí černočerných vlasů. Ty nikdy se nemusíš bát sešlosti léty. Zůstaneš nadosmrti mladou, zištnou císařovnou. U Poluxe, matko prostitutek, to jsem ti sám o sobě byl málo? Měla jsi vše, co jsi chtěla. Ve zlatě ses mohla topit, chtěla by jsi. Každé přání bylo předem splněno, však to ti nestačilo. Toužila jsi po jiných, získala jsi je těmi nejpřízemnějšími metodami, každý muž, a mnohdy i žena, ti byli po vůli. Stál jsem za tebou a věřil ti, přesto jsi mě odvrhla od sebe jako děravý sandál. Celý jsem se ti obětoval, netoužíc po žádné jiné, kterou bych zahrnul láskou. Jsi chladná ke mě, chladnější než koré z mramoru. Zbožštělá bestie. Dcero svých předků.

            Lycisco, proč trápíš mě? Svým nepřístojným životem. Prodávala jsi naši lidskost tak levně, že kupovali ji tací, kteří na ni kdy neměli. Krmila jsi rozkoší chudáky a nechala platit si, za trochu požitku s neukojitelnou bohyní. Rozená kurva se nikdy nepolepší, říkali mi pak. Copak jsem byl tak slepý v milování tebe samé.

V pozoru stojí vestálky, jen ty budeš mít stehna od sebe. Kde v tobě bere se ten chtíč, ukájet se s jinými, kdy věrnost je pro tebe cizím slovem provincií. Marné tě je měnit, nejsem schopen toho, ni kdo jiný. Chlípnost tvá jest předností, ba i nedostatkem, kterým si tě navždy uchovám v mysli. Přec se smutkem vzpomínat budu. Láska má, která přešla vniveč.

            Co se Skyllou? Co teď s ní? Tobě samé ten večer pětadvacet nestačilo, musela jsi jich mít víc. Za život možná, ale jedna noc. Vždyť i vysloužilá děvka sicilská jich víc nezvládne, ale ty. Ta touha tě táhne dál a dál za dalšími. Tvé boky poznaly mnohého, když válely se po postelích patricijů, provinciálů, setníků i obyčejných vojáků, senátorů a jejich manželek, které ze strachu z tebe oddávaly se prznění svých lůn jinými i tebou. Nesmím zapomenout na pelestě obyčejných občanů Říma a řemeslníků, i chátry všeliké, jenž Městem se noří. Propuštěnců, ba kněžích moudrých, stejně tak lékařům, i hercům řeckým i jiných národů. Vzpomenout musím na gladiátory, hvězdy kolosea, které jsi tak ráda bičovala při společných hrátkách. Pokud někdo chybí, tak lituji tě. Výčet by mohl být delší, má lásko, jen kdybych je všechny dokázal spočítat. Možná snad třista padesátšest. I víc, že? Však jeden tu chybí. Je to ten nejposlednější ze všech, mezi všemi, ovšem, a snad i kdysi tvůj, ten první. Jsem jím já. Tvůj muž a manžel, představený po všechna tvá zhýralecká smilstva. Milující, odpouštějící, věrný, nevidoucí hrůz, kterých jsi se dopustila.

            V levhartí kůži oděná Valerie, chtěla by jsi snad jiného manžela? Potřísněná vínem i jinými tekutinami tělními oddávala jsi se hrám bezbožným, hraničícím s morálkou člověka. Mě nechalas v nevědomosti. Za hlupáka jsem po ten čas byl. Trapnou loutkou v tvých rukou.

Na vše pozdě již je. Nelze nic vrátit zpátky. Chybou mou bylo, že neprohlédl jsem tě na začátku. V tvých patnácti uvědomit jsem si měl, jakou stvůru bez kázně beru si pod svá křída. Zradila jsi mě, jako nejednoho.

            Bílou tuniku nosila jsi. Bělostnou tak, jak můj cit k tobě. Ňadro skvoucí dávala jsi na odiv. S révou v tmavých vlasech, hrozny držela jsi v náručí, těmi jsi mě krmila. Byl to snad jed tvé krásy nebo má zamilovanost, kterou k tobě po tom všem stále cítím? Nic z toho. Hloupý jsem a hloupý zůstanu. V pozadí? Či popředí milované bytosti oddané lhaní a smilnění.

 

            Znáte smutnější písničku než pláč starého dědka,

 

              Valerie, Valerie nezdolná, lásko má, lituji, že jsem ti kdy po ten čas byl kulhavým koktavým Cla-Cla-Cla-Cla-Claudiem.