..once..

za pár let..
zaklepe zásahová jednotka u těch mých dveří
-ach ta anonymní udání..jak snadno se jim věří-
dam dam dam těžké boty po parketách  běží
básníka přitlačí k podlaze a ruce svážou mu za zády
-jaká sketa
vytrhla zoufalce z vlastnoručně ztracené zahrady..?!-
jste obviněn
z krutého sarkasmu a přerostlé nadsázky,
jste obviněn z mnohočetné porážky,
dále z hlouposti, ze sebevražedných tendencí,
a ze srdcepádu..
z používání slov
jen tak pro parádu..
nemluvě o opájení se levnými víny
..bylo by mě urazilo nebýt shledán vinným
 

vím, že
někde v soudní síni nebo možná potom okolo šibenice
princezna bude čekat na skon toho, který –ač se snažil-
nedokázal pro ni více,
než mu bylo dáno do vínku.
v kapse mám dvě mandle (to místo očí)
a copánek z trávy (místo blond pramínku)..
a až otevřou se dveře v podlaze, ne že se slečna rychle otočí,
jen ať se hezký dívá, ať vidí jak to tak bývá
když už jen špatné karty zbydou
a člověk se snaží hrát i s tou bídou, co má v ruce
a nakonec samozřejmě prohraje.
velkých proher v mém životě bylo tucet,
na šňůru střádaly se jako černé tlusté korále
-ano, to vážně není málo-
právě poslední bolela ze všech nejvíc,
ale jen u ní mám pocit, že to za tu snahu stejně stálo
protože:
 
zatímco škubu nohama a oči lezou mi z důlků,
před domek daleko od města vyklepává svou lulku
jeden velmi moudrý starý muž,
muž, který tam už sto let čeká
na toho pravého člověka.
prý se ten moment pozná, ukáže se v zlatě medovém světle
a Ty se nesmíš rozklepat, musíš to zkusit, jinak bude pryč
a zbude jen žal, marnost a tíseň,
jako já visím teď, budeš pak i Ty viset.
třikrát běda, když musíš vyhrát zrovna tu bitvu,
ve které vyhráti se nedá
 
/až pomine cukání, až panenky vyletí nahoru,
až si všechny křepčící končetiny konečně klidně sednou
až sejmou mě z provazu dolů, zašeptej: „Jenom  jednou.“