VIDĚNÍ

Viděl jsem obrovské nástupiště, čtverhranné vagóny, v nekonečnu se ztrácející koleje, omlácené nádražní budovy, a pak uniformy, moře uniforem, vojenských čapek, vysokých holinek ...orlic, ...svastik, ...samopalů... Bylo horké odpoledne, slunce stálo vysoko a okolní vzduch se hýbal. V pravidelných záchvěvech, jak tlukot srdce neznající čas. Na peróně bylo živo. Všude se míhaly zbytky lidí, živých koster, na jejichž ubohých tělíčkách visely pruhované mundůry. „Kam jsem se to dostal ?“ pomyslel jsem si a sklopil oči. S hrůzou jsem je opět zvedl. Byl jsem jeden z nich. Kost a kůže, v rozervaných hadrech, co kdysi byli oděvem, s bosýma nohama se zažranou špínou v kůži, s rukama strhanýma a rozbolavělým tělem. S dvojí bolestí, jednou větší než druhou, ovšem ta tělesná přebíjela veškeré náznaky myšlenek.

A už nás hnaly, v zástupech, jak dobytek na porážku, smrti vstříc, ale jen málokdo o tom takhle přemýšlel, snažili jsme se žít, z posledních sil, v naději, ta přece umírá jako poslední, nebo je už po smrti? To je jedno, v tu chvíli jsme klopýtali jakýmsi koridorem mezi drátěnými ploty, na jejichž vrcholech se táhly nekonečné kruhy ostnatého drátu. Někteří z nás padali, povětšinou do zapáchajícího bláta, pod ranami se zvedali a opět klesali, často byla vidět krev, potoky krve, ale to nejhorší ještě bylo před námi. Nekonečné utrpení, bolest sahající až do jednotlivých atomů buněk. Na konci cesty byly zděné haly. Nahnali nás dovnitř a těžké dveře se s rachotem zabouchly. Všude panovalo jakési podivné šero, takové, jaké bývá když se stmívá, ale teď byl předci den, venku zářilo slunce, a tady...

Až po nějaké chvíli jsem si uvědomil, že tu téměř nejsou okna, tak proto ta tma. Sluneční paprsky nemají kudy pronikat. Připadal jsem si jako v cele, v megalitickém vezení, v čekárně na smrt, proti své vůli, z důvodu bůhvíproč. Cítil jsem bolest, bolelo mě uvnitř lebky, vprostřed mozku, jako by se tam provrtávali červi, tvorové toužící po mém rozkladu za živa. Ta bolest se nedala vydržet, někdy, často jsem musel nahlas skřípat zuby, nebo z plných plic řvát, často to nepomáhalo. Chvěl jsem se zimou, bolestí, hlady, strachem. Ztratil jsem svou budoucnost, má karma byla výplodem psychopata. Alespoň tak mi to připadalo. Přestal jsem myslet. Snažil jsem se za každou cenu vydržet, žít.

Nevím po jaké době, ale jednoho dne nás část, z té zbyvší skupiny lidských trosek, často nemocných, a na pokraji smrti, vyvedli ven do slunečního dne, do spalujících paprsků. Bolely nás oči. A spirála se opět začala po malých kružnicích pohybovat. Ten pohyb jako by nikdy neustal. Nejprve jen tak náhodně, ledabyle, avšak častěji, více a více, rychleji a rychleji, až do neuvěřitelně rotující masy sražené mlhoviny. Připadalo mi, jako by spirála s každou otáčkou rostla, doslova jsem cítil, jak se okraje pohybujícího se mlžného oparu dotýkají stěn mé lebky, jak tlačí a ubrušují zbytek mozku, co mi po všech těch útrapách v lebce zbyl. Byl to neuvěřitelný pocit, zničující a zároveň uspokojující. Zatímco se mi cosi v hlavě pohybovalo, prožíval jsem zcela odlišné dění. Jinou realitu. Svět, který byl sice krutý, ale byl z masa a kostí. Dalo se každým coulem na něj sáhnout. Ochutnat. Zažít.

Rozdělili nás na tři skupiny, každá z nich měla svého velitele, svého popravčího kata, svého lidského Boha, který teď podle svého uvážení vybere ty, kteří půjdou cestou věčně vonících akátů a ty, co se ještě chvíli zdrží. Vzpomněl jsem si na bezbranné ovce, když jsou jedna po druhé brány z ohrady, a stříhány. Také se nemohou bránit, ovšem s tím rozdílem, že jim je brána srst, kdežto nám vezmou život. Naše cesta vedla do nevelké budovy vprostřed gheta. Zaujalo mne její skromné vzezření. „Další čekárna“, pomyslel jsem si stroze. Surově nás natlačili dovnitř. Někteří měli zakrvácené hlavy. Skrz jemná strniště bylo zřetelně vidět poraněná místa. Přibouchly dveře. Obklopila nás neproniknutelná tma. V této podivné budově, kterou jsem nevím proč sám pro sebe nazval čekárnou, chyběla okna. Malé množství vzduchu, které tu bylo se po chvíli promísilo pachy z našich strhaných těl. Ty mnoho dní neměněné zbytky oděvů doslova páchly. Až teď, když jsem jimi byl ze všech stran obklopen, jsem si teprve uvědomil, jak odporné aroma vydávají. Cítil jsem, jak se spirála divoce roztočila. Vydávala tichý zvuk, něco jako svistot, takové tlumené húúúú...