7 smrtelných hříchů

...7 smrtelných hříchů, zapasovaných do dnešní doby. 7 cnostní bude následovat později...

7 smrtelných hříchů

 

 

Pýcha

 

Hluboká rýha v porcelánu

krvácí jak měsíc k ránu a

poslední paprsek svítí na

uslintané baldachýny.

 

Rozryté vlnou sádla těch,

co vyzdvihují své vavříny,

ukryté za zámky zlaté na vratech.

 

Těch pro které kočičí je jak ryzí,

těch co mrkají přes paví oči

na svět stejný, jako oni,

těch, pro které není zločin

ani hřích

topit se v špinavých penězích.

 

„Já“ je slovo jako had,

„Já“ se plazí v těch peřinách,

„Já“ jsem pro Vás a pro svět budu

„Já“ jsem spych sobě pro ostudu.

 

Stud je slovo z jiných frází

„Já“  - je slovo co tu schází.

 

Závist

 

Mučí to a sžíra střeva,

on to má a já to chtěla.

Teď to mám a nemám dosti,

co je mi do povinností.

 

Vůči sobě vůči dětem,

závist cvičí s celým světem.

On to má a já už také

co chci dál je takžtéž sladké.

 

Sladké pro ta moje střeva,

sladké pro ten pocit z dosti,

já to mám a chci však více,

z mých střev ať jsou ... Jitrnice!!!

 

On mi bude záviděti!

Já však v hnusu duše svojí

jitrnice zvracet budu

při přijímaní podobojí.

 

 

Smilstvo

 

Lesklé tělo mladé děvy

bez emocí, bez lásky,

plní příkaz toho dědy

pro malé lesklé oblázky.

 

Ty děvy krásné, mladé, zdravé,

láskou nikdy nezdolané,

jak rýhy po hrabání listí,

budou zase zapadané.

 

A ten děda, třebas mladý

suk si zas ke krku váže.

Zneužil ty krásné vnady,

smazal dětství z její tváře.

 

Pro oblázky lesklé zase

přijde ona do jeho lože.

On jí lže o světě „spolu“

ona zase „ach můj Bože!

 

Jiná žena ne tak mladá,

listím je též zapadaná...

 

 

Hněv

 

Nic dobrého, nikdy, nikde,

nic dobrého nebylo.

Vše je špatně, vše je naschvál,

vše hluboce ranilo.

 

„Já jsem ten kdo tady musí

snášet Vaše dohady!“

„Já jsem ten kdo trpí za Vás!“

„Trpím Vaše povahy!“

 

Už jej zase obírají o kus jeho života,

„Hybaj „Fracku“ Neotravuj!“,

...sžírá ho teď zlobota.

 

To on trpí, duše bolí, slzy zlosti, slzy hněvu,

slzy z jeho beznaděje. Chtěl svět lepší,

chtěl ho v míru.

Hněv však sežral jeho víru.

 

 

Obžerství

 

Koryta plná vína,

koryta lahůdek, smyslů zbavujících,

koryta pro nepotřebné,

koryta pro malověrné,

Koryta nepřejících.

 

Z vína opiti vlastní slastí,

lahůdkami moře opatlaných tlam,

otisky umaštěných prstů,

k dalšímu korytu usedají,

každý svou chutí hnán.

 

Olizují ze rtů slinu

hořkou jako svědomí,

odplivnou ji do koryta,

svědomí jim nevoní.

 

Upatlaná tlama zase

od sádla plný břich.

Nepotřebný toho všeho,

sežral i Smrtelný hřích!

 

  

Nenávist

 

Zuby skřípou smutnou píseň,

místo očí štěrbiny,

koňské klapky utěsní se

z vteřin, minut, hodiny.

 

Srdce buší zvonů bití,

rozum smyslů zbavený

pocit hladu je až k zblití,

tep je v těle znavený.

 

Křik je tupý jako nůž,

řezající kámen v těle,

je zle a bude hůř...

Nenávist hledá velitele...

 

 

Lenost

 

Musím pro mě, musím pro Vás,

měl bych málo, stačí z mnoha.

Chtěl bych pro ně,

Moh´ bych pro Tě,

...utahanej jsem jak kotě.

 

Teď to nejde,

ač bych chtěl,

teď bych si tak poseděl.

 

Oči klíží moje snahy,

plíží se hadi kolem hlavy,

od zívnutí prázdná sluj,

huba plná,

venku hnůj.

---