Motýlí mávnutí křídel

Motýlí mávnutí křídel

6:05

... Helen vstávala ten den velmi brzy.Dr. Silvermanová si ji pozvala už na 8. ráno a Helen věděla, že jí bude trvat nejméně hodinu, než se se svým autem protlačí ranní zácpou až k „Henryho institutu pro duševní zdraví“.

Stále jí dost záleželo, aby udělala na lidi dojem upravené a udržované paničky z lepší společnosti, aniž by musela promluvit co jen slovo. Perfektně upravené vlasy, dokonalý make-up, perfektně padlý střih šatů... dnes se jí ale do „házení“ do gala nechtělo. Musela se donutit, aby zvládla alespoň jakou-takou úpravu vlasů i nalíčení. Pořád myslela na ten sen. Ale probudit se bylo osvobozující. Málokdy si zapamatovala, co se jí zdálo, i když ten pocit hned po probuzení býval velmi silný. Dnes si však pamatovala celý sen a přemýšlela o tom, zdali to řekne doktorce Silvermanové.

Helen si nakonec oblékla perfektně padnoucí šaty, a i když si dnes nedala záležet na vyčesání vlasů, vypadala mladší a přirozenější. Naházela věci do kabelky a  sjela výtahem do garáže. Když vyjížděla z domu bylo 7:15......

Když Helen překročila 40tku, svět se začal zdát jiný a nespravedlivý. Už v den narozenin, kdy jí všichni kamarádi a kamarádky skládali poklony, jak jí to NA TEN VĚK (!) sluší, si plně uvědomila, že přes všechny ty řeči se cítí „STARÁ“. „Krize středního věku“ – myslela si.

Ale i když pocity hluboké nostalgie dobře znala, nemohla se z nich najednou vůbec vymotat. Smutek přicházel pomalu a vlekle, ale i tak stejně dlouho zůstával. Helen si začala najednou uvědomovat, že to není „jen“ smutek, ale samota, která ji sžírala zevnitř. A že svět není nespravedlivý, jen ona ho začala jinak vnímat.

         Úspěch, kariéra a svoboda se najednou zdáli být malichrené a nepotřebné cíle.

7:38

         ... Helen se uklidňovala, že přece o nic nejde, když to nestihne, přijde na další sezení....a třeba... zda vůbec bude mít odvahu říci Dr. Silvermanové, co se jí zdálo. Ale ten pocit, TEN POCIT. Helen začala být silně nervózní z toho pocitu kolem žaludku. „DNES přece O NIC nejde!“... čím více se však ručičky na hodinkách blížily k 8mé, tím více byla nervózní a neustále prošlapávala spojku, i když se kolona aut vůbec nehýbala. Kolem předního skla se mihl barevný motýl. Helen se sevřelo srdce. Ten sen? Ten motýl? Ta nervozita?...TEN POCIT.

„Henryho institut pro duševní zdraví“ sídlil ve Viktoriánské budově na 5th ave. Kdyby Helen zaparkovala auto u supermarketu, který byl hned vedle a proběhla mezi dvěma bloky, byla by u Dr. Silvermanové ještě před osmou...        

Sezení u Dr. Silvermanové si domluvila Helen sama. Když se jí začalo zdát, že s ní něco není v pořádku a smutek, stesk a deprese ji přiváděli k šílenství, rozhodla se najít pomoc. Když poprvé zavolala Dr.Silvermanové, byla na sebe hrdá. Byla přesvědčena, že ostatní lidé nepoznají, kdy potřebují pomoc – ona ano. Na prvním sezení se jí zdálo, že ji Dr. Silvermanová chápe a že jí rozumí nejen jako odborník, ale i jako žena. Helen jí vyprávěla o svém mládí, o svém dospívání, nevydařených vztazích, ale i o svobodném životě plném úspěchů v práci, cestování, o perfektních kamarádech..., ale i o smutku, samotě, potřebě lásky... Dr. Silvermanová ukončila první sezení s tím, že na dalším si budou vyprávět o Heleniných životních snech... „Příště mi Helen povyprávíte, čeho chcete ještě dosáhnout, kam se má Váš život ubírat a po čem toužíte.“  Dnes měla Helen přijít na druhé sezení...

7:44

...zavřela oči a začala z hluboka dýchat. TEN POCIT... už věděla proč přichází. To nebyl jen sen. TO MUSÍ NĚCO ZNAMENAT. Musí „MUSÍ“ to říct doktorce Silvermanové. „Buď jsem blázen nebo už prostě vím, co je potom“. 

„ALE je správné mluvit o svých snech? Mám právo to ŘÍCT? ...a kdo mi uvěří? Jistě jsem blázen, přece se nenechám znervóznit hloupým snem. ... je to jasné, jsem blázen“. Tohle „zjištění“ ji vykouzlilo úsměv na tváři. „No uvidíme“...myslela si „no schválně - co na to řekne Dr. Silvermanová.“

Uslyšela nervózní troubení. Otevřela oči a uviděla, že se kolona pohla. Zařadila a dojížděla předcházející auto.

A najednou, zase po stlačeném pocitu kolem žaludku, si uvědomila, že I KDYŽ to byl JEN sen, sny se zapomínají v jedné vteřině. A ona ho nechtěla zapomenout. NIKDY. „Musím si to hned zapsát, ....všechno“. Pravou rukou začala v kabelce hledat propisku a nějaký kus papíru... „musím si to všechno napsát“. Helen nahmatala tužku na obočí...

Následovala auto před sebou.

Kolona za ní se zastavila - před semaforem.

Helenino auto ale jelo dál...

7:58

...světlo

..........

Helen byla od malička oblíbené a veselé dítko. Jako každá správná žába, byla i princeznou i pirátem, i vílou i loupežníkem. Měla krásné dětství a kolem sebe spoustu kamarádů. Když se jí po Střední začaly kamarádky vdávat a zakládat rodiny, považovala to za nerozumné. Nejen kvůli tomu, že chtěla pokračovat na Vysoké, ale i pro zachování pocitu svobody se nechtěla vázat. Po Vysoké a několika skorovážných známostech začala „pracovat“ na své svobodě a úspěchu.

 “No dá se v takovém vytížení zvládnout manžel a děti?“... odpovídala s úsměvem na otázky blízkých na její plány o manželství a dětech. „A kdo na mě počká, kdo mě potom zaměstná?“

... krásná, mladá, úspěšná...

7:57

... Dr. Silvermanová se podívala na hodinky. Když vyrážela na zelenou, sklopila zrak nad levou ruku a pomyslela si, že 5 minut zpoždění nehŕaje žádnou roli. Kolikrát si již opakovala, že ranní sezení musí posunout nejméně o půlhodinu. Když nestihne začít hned načas, potom se jí rozhodí sezení dalších klientů.

         Když zdvihla zrak bylo 7:58... a kolem předního skla prolétl barevný motýl... poslední mávnutí motýlích křídel...

...vteřiny...

... mladá žena za volantem v perfektně padlých šatech, bez vyčesaného účesu, měla otevřené oči. Vypadala jako motýl chycený do sítě. Dr. Silvermanové se zdálo, že tu ženu už někdy viděla, ale obličej byl velmi znetovřený. Přála si, aby viděla, že se jí zvíhá hrudník. Ale žena za volantem nedýchala... Přivolaná sanitka odvezla Dr. Silvermanovou do nemocnice. Na ženu za volantem čekalo jiné auto...

Poslední volané číslo na mobilu bylo do Heleniny práce... sekretářka Eva pomalu položila telefon. Sklopila zrak a hlavou se jí mihla otázka...“Komu to mám zavolat?“...

Minulou noc

„...to nemůže být náhoda – ale... ale... lítací sny má přece každý. Ale já neletím, kde to jsem? Kdo jsem? Čím jsem? Tohle je opravdu zvláštní pocit – ale je to sen (?) – já vím, že je to sen. Ale jak je možné, že vím, že je to sen, když spím? Mohu se probudit? Jistěže, ale hned zapomenu, co se mi to zdálo. Je tu někdo? Mluvím nebo si to jen myslím. Určitě mluvím ze spaní, ale protože spím, tak to nevím. Halóó!!! Poslední mávnutí křídly...?

Prostě to cítím, nejsem tu sama, to světlo – proboha!!! To světlo. To není možné. Přece světlo v dáli znamená..., teď se už opravdu musím vzbudit. Ne, nechci, tohle si musím zapamatovat. Ach Bože, to je krása. Ale co to je?. Zůstanu tady jen na chvilku – musím se probudit, co když nedýchám? Stává se to přeci, že člověk přestane dýchat. Nikdo tu se mnou není. Proboha! Co když nedýchám? Musím se vzbudit. Tak Helen vzbuď se, Helen!!!! H E L E N !!!!. Jsem mrtvá. Jsem určitě mrtvá, kde je to světlo, ten krásný pocit, ten hlas nebo šelest??? Kde to všechno JE? Jak je možné, že vím, že jsem neměla vstát. Jsem vzhůru? Co je tohle za pocit? Já, já vím, co je potom – JÁ TO VÍM !!!...“

Budík zazvonil v 6:00

...Později...

 „Johne! Kdo to napsal na to přední sklo?“...

„ Vím já? Už to tam bylo, když to auto dovezli“

„Vypadá to jako napsané nějakou divnou tužkou nebo rtěnkou. Kdo to řídil?“

„ Prej nějaká nóbl panička!“...

„Nedává mi to smysl, kdy to tam napsala? Tuhle paničku vyvedli určitě nohama napřed, ne? Počkej...čtu“ :

JE TO MOTÝL

...světlo, hlas...samota...(?)...

...to viděly oči. A duše (?), duše nic neprozradí...

..........

„Mamííííí“, „tady je mrtvej motýlek, křičelo dítě na koloběžce na svoji maminku. Na chodníku blízko silnice  ležel velký krásný barevný motýl s polámanými křídly. Maminka věděla, že mu nemohou pomoci. Jemně jej zvedla z chodníku a položila do trávy.

„Neplač Marečku“, řekla tiše maminka. Pánbíček si ho vezme do nebíčka a tam už ho nic bolet nebude. Chlapec se uklidnil a uháněl na koloběžce dál. Mladé ženě se sevřelo srdce. V jediné sekundě zadumání si nevšimla, že Marek se rychle blíží k rušné křižovatce...

... ale motýl již křídly nikdy nezamával...