Štěně

Následující příběh je fikcí, ale Kulda, jak je vylíčena v povídce, skutečně existuje a bydlí u sousedů mé sestry.

Všechno to začalo tím, že jsem se opět pohádal se svojí ženou. Tou dobou to nebyla právě řídká záležitost a většinou jsem situaci řešil procházkou po okolí. Náš dům stojí na samém okraji vesnice a tak jsem po pár krocích v lese nebo mezi loukami. Ten den to zpočátku nebylo jiné. Popadl jsem z věšáku bundu, bouchl dveřmi a vypadl z domu. Marta je fajn ženská, ale problémy přechodového věku, ve spojení se smutkem nad odchodem dcery, která se provdala a odstěhovala do Prahy, udělaly z našeho klidného domova manželské bitevní pole. Zapálil jsem si cigaretu a zamířil k okraji lesa. Tam jsem zpomalil krok a vychutnával si Spartu i nádherný klid, který mi scházel doma. Šumění ve větvích stromů najednou přerušilo podivné pískání. Ozývalo se odněkud zleva, kam mi výhled zakrýval porost bezinek. Napadlo mě, jestli se nechytil do pytláckého oka zajíc nebo kolouch. Občas se to stávalo. Když jsem ale obešel křoví, uviděl jsem něco jiného. Na prádelní šňůře tu bylo ke stromu uvázané bílé štěně! Drobnými zoubky zpracovávalo omezující pouto a občas vztekle zakníkalo. Když uslyšelo mé kroky, pustilo z tlamičky provaz a začalo nadšeně vyskakovat jak dětské Jojo. Trochu jsem byl na rozpacích. Zvířata miluju a nesnáším, když se jim ubližuje, zvláště těm relativně bezbranným, ale jestliže to štěně odvážu, musím se ho ujmout a v tom je ten háček. Jindy by možná Marta nebyla proti, snad by byla i ráda, že nějaké mládě zase potřebuje její péči, ale v nynější náladě nás nejspíš vyžene oba! Sedl jsem si na bobek a vzal tu chlupatou bílou kouli na klín. Štěně nadšeně zakňučelo, postavilo se na zadní a olízlo mi tvář. Podíval jsem se mu do očí a zalila mě vlna příchylnosti k tomu tvorečkovi, kterého tu někdo surově nechal osudu. Už jsem neváhal, odvázal mu provaz z krku a v náruči s ním jsem se vracel domů. Však ono to nějak dopadne! Všiml jsem si jedné, trochu zvláštní, věci. Štěně mělo jedno oko hnědé a druhé modré. Nejsem odborníkem v kynologii, ale zatím jsem se s podobným jevem u psů nesetkal. Chlupáč se mi spokojeně rozvalil v pažích a možná i usnul, všechny čtyři packy nahoru. Podrbal jsem ho na bříšku a zaregistroval, že je to fenka. No, těbůh! Zpočátku náš návrat domů probíhal přesně tak, jak jsem s obavami očekával. Marta vřískala jak natlakovaný papiňák. Ovšem jen do té doby, než vzala tu mechovou kouli do rukou. Štěně na ni důvěřivě pohlédlo, olízlo jí ruku a ženě náhle zjihl hlas : „Ty chudinko malá, musíš mít asi hlad a žízeň, viď? Kdoví, jak dlouho jsi tam byla uvázaná!“ „Moc dlouho asi ne,“ odpověděl jsem. „Je sice trochu špinavá, ale vyhládle nevypadá. Tělíčko má jak kulička. Možná bychom jí tak mohli i říkat. Kulda, Kulička!“ A to už jí zůstalo. Kulda moc nenarostla. Byl to chlupatý voříšek, i později, v dospělosti, jen necelých třicet centimetrů na výšku. S ní se však vrátila do našeho domu bývalá pohoda. Bylo to až neuvěřitelné, jak se Marta změnila! Zase si začala u práce zpívat a ráno mě budívala s usmívajícím se obličejem. Když jsem odcházel do zaměstnání, políbil jsem ženu, podrbal za ušima poskakující Kuldu, někdy jsem to z rozvernosti udělal naopak a dny byly najednou zase nějak radostnější. Pár týdnů od té doby uběhlo, než jsem zaregistroval první divnou událost. Kulda se naučila jednu činnost, kterou zřejmě považovala za vynikající zábavu. Kolem zahrady máme klasický drátěný plot s podezdívkou. V délce asi dvaceti metrů nám podél něj rostou rybízové keře. Od jara do podzimu, kdy se obalí listím, je to slušná houština a štěně v jejich stínu rádo lehávalo. Kolem domu a plotu, samozřejmě, projde za den pár lidí. Kulda, jako správný hlídač, provázela jejich cestu pobíháním a naoko zuřivým štěkotem. Od jisté doby to však začalo být jinak. Ukryla se v rybízovém houští a teprve, když náhodný chodec došel na její úroveň, vyrazila s divokým jekotem k plotu. Ze začátku to pro pravidelné kolemjdoucí byl pěkný šok! Divil jsem se, že to některý starší člověk neodnesl infarktem. A i když se z toho časem stal rituál, vzhledem k délce porostu, stejně se lidé většinou lekli, protože netušili, odkud Kulda vyrazí. Zpravidla se to z jejich strany odbylo tím, že se ozvalo: „Fuj, to jsem se lek!“ nebo nějakou poznámkou o chlupaté potvoře a podobně. Tím to vždy končilo, protože při pohledu na chlupaté psisko, sedící s vyplazeným jazykem a hlavou na stranu, evidentně se usmívající nad tím, že se mu to zase povedlo, všichni mávli rukou. Až jednou, někdy uprostřed července, v době prázdnin a dovolených, se stalo, že kolem plotu šel nějaký výletník. U naší vesnice je přehrada s několika kempy a tak v sezóně vzroste počet obyvatel naší obce takřka na dvojnásobek. Měl jsem rovněž dovolenou a byl právě na zahradě, když Kulda provedla tomuto člověku svůj obvyklý kousek. Turista asi neměl nejlepší náladu, protože když pominuly první vteřiny úleku, vzal do ruky kámen a chtěl ho hodit po sedícím psíkovi. Už jsem se chystal vyběhnout směrem k nim, když se stalo něco neočekávaného. Ten člověk se usmál, upustil kámen a pronesl: „Ty jsi ale srandista, psisko! To se ti povedlo. Lekl jsem se pořádně!“ A odešel. Zakroutil jsem nad tím hlavou a v duchu zauvažoval: „ Že by mě uviděl, jak se chystám běžet k plotu? Ale ne. Byl jsem dost daleko a pokud vím, vůbec mým směrem neotočil hlavu.“ Do večera jsem na to přestal myslet. Za několik dalších dnů přijela na týdenní pobyt dcera s manželem. Od svatby tu byli doposud jen párkrát a vždy, jak se říká „jen na skok“, protože si zařizovali v Praze byt a zeť soukromě podniká, takže dost často má práci i o víkendu. Těšili jsme se s Martou, že se zase konečně sejdeme všichni na delší dobu. My si se zeťákem dáme v klidu na zahradě u grilu pivko a ženské si dostatečně poklábosí o těch svých záležitostech. Když však mladí dorazili a zaparkovali auto na dvoře, bylo mi jasné, že něco nehraje. Dcera se sice s námi přivítala srdečně, ale to bych nebyl táta, abych nepoznal, že ji něco trápí. Zeťák uhýbal pohledem a jen co nejstručněji odpovídal na otázky, sám od sebe nepronesl snad jednu souvislou větu. „Asi první pořádná manželská hádka,“ pomyslel jsem si. „Snad to z nich časem vypadne, nebudem to řešit hned po příjezdu,“ rozhodl jsem se a šel pomáhat při vykládání jejich bagáže. Jako obvykle to vypadalo , že přijeli tak na půl roku. Uvítací posezení u kávy proběhlo dost rozpačitě a tak jsem si šel svoji cigaretu vykouřit na zahradu. Kulda poskakovala radostně za mnou. Asi se jí uvnitř také nelíbilo. Za chvíli se za námi přišoural zeť. „Hele, Mirku,“ řekl jsem mu. „Nemusíš se mi svěřovat, jestli nechceš. Ale i slepý a hluchý by poznal, že mezi vámi něco neklape.“ „Nojo,“ zabručel. „Trochu se nám změnily plány na letošní dovolenou. Víte přece, že jsme měli jet na týden do Anglie, že jo? Něco jako opožděná svatební cesta. Jenže se mi naskytl výhodný obchodní kontrakt v Asii. To ale znamená, abych tam tak na čtrnáct dnů odjel. Tím pádem si tu Anglii nemůžu momentálně dovolit, asi ji budu muset odříct. Na ten obchod budu potřebovat všechny dostupné peníze. Tak jsem si myslel, že by na tu dobu Blanka zůstala tady u vás.“ Bylo mi to jasné. Usmál jsem se: „Tak to jí muselo opravdu dost naštvat. Místo společné dovolené, ty si jedeš do zahraničí sám a ona bude trávit volno na chalupě, s nudnými rodiči. To se už nedivím, že jí to takhle rozhodilo!“ Smutně na mne pohlédl: „Vy se smějete, ale tohle byla jen ta poslední kapka. Už delší dobu mi vyčítá, že nejsem po večerech doma, víkendy že taky tráví často sama a že je mi obchod přednější než ona. Jenže to jinak v dnešní době nejde! Když chci obstát, tak tomu musím ten čas věnovat. To není práce ve fabrice, kde to po osmi hodinách můžu zapíchnout a jít s čistou hlavou domů!“ Poklepal jsem mu na rameno: „Já to dokážu pochopit. Ale ženský to berou víc emocionálně. Uvidíme. Třeba se nám to podaří nějak vyžehlit, než odjedeš. Já jsem rád, že v tom není nic horšího. Pojď, půjdem za nima.“ Vešli jsme do domu a když jsem se rozhlédl po kuchyni, bylo mi jasné, že manželka je už také zasvěcena do problému. Obě dvě po vrznutí dveří zmlkly a ticho narušoval jen cvakot drápků Kuldy po podlaze. Psík se pak vyhoupl Blance na klín a ta jej podvědomě začala hladit po hřbetě. Potom sklonila svoji hlavu k jeho a najednou řekla: „Promiň, Mirku! Neuvědomila jsem si, že to všechno děláš pro nás oba. Jeď na tu cestu. Já ráda zůstanu u našich!“ Všichni tři jsme na ni zůstali chvíli koukat s otevřenou pusou. Pak se rozproudil obvyklý pohodový hovor a já byl rád, že se to všechno vyřešilo tak rychle. Přičítal jsem to debatě mezi Martou a Blankou. Večer v posteli mi však manželka řekla, že je to divné, protože ještě těsně před našim příchodem do kuchyně, byla dcera rozhodnuta dát Mirkovi ultimátum. Buď pojedou alespoň na týden někam spolu nebo bude mít zeťák pěkně dlouho tichou domácnost a oddělené spaní. Typicky ženská pomsta! Hleděl jsem zamyšleně na strop místnosti, na který blikající světlo pouliční lucerny kreslilo bizarní obrázky. Snažil jsem se pochopit všechny ty podivné události. Začal jsem si totiž teprve teď spojovat do souvislosti náhlé změny chování u těch několika lidí, včetně sebe a členů své rodiny. A vždycky u toho byla Kulda! „To je ale pitomost!“ napadlo mě pak. Přece nebudu věřit na takové zázraky! Pohled mi sklouzl do nohou postele mé ženy, kde jako vždy spal klidně bílý psík. „Je to celý nesmysl a souhra náhod!“ pomyslel jsem si a usnul. Druhý den dopoledne odešli mladí a moje žena k přehradě a já zůstal s Kuldou doma sám. Vzpomněl jsem si na svoje noční úvahy a podíval se na psa, stuleného u mých nohou. Podrbal jsem ho za ušima a řekl: „To, co mě napadlo, je určitě pitomost, viď? Jsi milý psík, Kuldo, ale určitě jen obyčejný voříšek! Takové věci se odehrávají jen v „Krajních mezích“ nebo v „Zóně soumraku“, ale určitě ne u nás na chalupě!“ Zapálil jsem si cigaretu, vydechl proužek dýmu a znovu oslovil psíka: „Když už si tak spolu povídáme, budeme muset brzo vyřešit ještě jednu věc, holka. Dřív, než ti bude rok. Asi nebudeme s Martou chtít, abys nám zaplnila chalupu štěňaty, víš? Zřejmě tě necháme vykastrovat, Kuličko! Ale neboj se toho. Uspí tě a až se vzbudíš, budeš to mít za sebou a ani o tom možná nebudeš vědět!“ Pohladil jsem psíka po hlavě. Zvedl ji a pohled těch různobarevných očí se vpil do mých. „Vlastně by to bylo príma, mít kolem sebe kupu roztomilých štěňat,“ napadlo mě najednou.

---