Dívka a Měsíc

Dívka a Měsíc

V jednom nepěkném městě žila dívka.Měla všechno na co si vzpomněla,milující lidi kolem sebe,spoustu zájmů a možnost si svá přání plnit.

Občas ale měla pochyby,pochyby o sobě,o světě,o lidech.Většinou tomu nevěnovala pozornost, až za jednoho večera pochopila!

Tahle dívka vždy se zájmem pozorovala Měsíc.Měla ho ráda už proto,že vládl tmě a ona věřila,že teprve tma ukáže pravou tvář všech věcí a lidí.

Onoho večera byl úplněk.Dívce se tento den vůbec nedařil a měla špatnou náladu.Zmohla se jen na to sedět doma a poslouchat smutnou hudbu.Když se ale začala krajina halit do tmy sebrala se a šla ven.Podívat se na své město z nedalekého kopce,za tmy bylo zcela jiné.Šla těmi nejtmavšími ulicemi,ale strach necítila.

Světla pouličních lamp se začala ztrácet a tma ji zcela pohltila.Na chvilku se cítila jako šelma,ve tmě totiž viděla dobře.Stoupla si na místo kde měla dobrý výhled a dívala se na tu spoustu světel.

Stála a jemný vánek jí čechral vlasy.Věděla,že tady je doma,bez lidí,uprostřed přírody.Mraky plynuly po obloze a poprvé odhalily jeho tvář.

Díval se na sebe zálibně v malé říčce pod kopcem a vše stříbřitě rozzářil.Dívka jen užasle stála a dívala se na svůj stín,který byl jiný jako ostatně všechno v noci.Otočila se zpět ke kulaté tváři luny a něco jí došlo…něco si uvědomila…nalezla to co vždy hledala a co jí dělalo neúplnou.Pocítila lásku k Měsíci,poprvé poznala co je to opravdu čistá láska.

Nemohla ho vlastnit a on nemohl vlastnit ji.Pomalu popošla a věděla,že on ji doprovází,že s ní bude vždy,sice jen v noci,ale bude u ní.

Opět došla na místo kde mu hleděla přímo do tváře, teď s ním mohla mluvit aniž by něco vyslovila.Najednou ji bylo do smíchu,byla opět šťastná a šťastná už zůstane,vždy jednou do měsíce mu bude moct hledět do tváře…