Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V metru

04. 08. 2007
9
17
3323
Autor
těša

Nastoupily do metra. Do Áčka, asi dvě stanice po mě. Dvě slečny, snad trochu mladší, než abych se na ně mohl koukat bez špetky trapného pocitu - mohlo jim být tak čtrnáct nebo patnáct, nejsem to už schopný odhadnout – ale po dvou týdnech v lesích jsem poprvé viděl  holky, takže mi oči sjížděly tak nějak samy pořád směrem k nim. Vypadaly opravdu k nakousnutí - venku bylo přes pětatřicet stupňů, oblečené byly minimálně, malé džínové kraťasy a kraťounká sukně odhalovaly nohy až pár centimetrů pod zadeček a tenká tílka také neskrývala příliš mnoho.

Sedly si naproti sobě, ale nebavily se, zřejmě si už všechno řekly dopoledne nebo měla každá o čem přemýšlet. Dlouhovlasou brunetku sedící přímo naproti mně to ale po chvíli přestalo bavit a rozhlížela se kolem sebe. Nejdřív jsme o sebe několikrát zavadili pohledem, jenom tak, aby to nevypadalo špatně, kdyby jednoho z nás náhodou sledoval někdo z ostatních cestujících.

Stále jsem se nemohl uhlídat, abych neklouzal očima jen mezi brunetkou a půvabným zadečkem její naproti sedící blonďaté kamarádky a radši jsem se otočil na druhou stranu. V dalším vagóně ale nebylo nic zajímavého ani hezkého k vidění a Rembrandtův obraz – reklama na právě probíhající výstavu; jediná, která stála za povšimnutí – mě po chvíli omrzel. Pod záminkou, abych viděl na svoji krosnu, jsem se otočil zpátky. Rozhlédl jsem se po vagóně; dlouhovlasá slečna stačila rychle uhnout pohledem. Oči mi opět zabloudily i k okraji sukně blondýnky; před jejím pohledem jsem musel uhnout já. Sedla si bokem k opěradlu a docela nezakrytě si mě prohlížela. Automaticky jsem sklopil zrak níž. Zpředu její minisukně odhalovala ještě víc než zezadu, prosvítaly i poslední neopálené centimetry stehen.

Zahleděl jsem se do země, ale po časem se oči samy od sebe znovu zvedly. A opět jsem zavadil o jejich pohledy. Prohlížel jsem si brunetku, svým způsobem mě opravdu přitahovala. Každou chvíli se na mě podívala ona a já jsem rychle otočil hlavu. Nechápal jsem, co by se slečnám mohlo líbit na páchnoucím a špinavém vychrtlém vandrákovi, když v metru postávali i solidně oblečení kluci, kteří vypadali, jako by právě vyšli z posilovny, snad upřímný pohled nebo tichá pohoda. Koneckonců to nebyl můj problém.

Vždycky jsem se asi po minutě zkusil ohlédnout zpátky na ně: narovnaly se, zadívaly kamkoli mimo můj směr a snažily se tvářit maximálně soustředěně a mile.

Na Můstku jsem musel vystoupit. Usmál jsem se, otáčeje na ně naposledy hlavu. A vida: s nesmělým úsměvem se také zvedají a nasazují si na ramena sportovní brašny. Pustil jsem je před sebe, přestože jsem stál hned vedle dveří - chtěl jsem se na ně naposledy podívat; naposledy vidět snad aspoň trochu spřízněné duše v cizím městě.

 Viděl jsem je mizet v davu směrem doprava, pár vteřin jsem postál a odešel vlevo ke schodům na béčko. Sešel jsem po nich dolů a pomalu se vlékl k nástupišti. Za prvním rohem právě shazovaly těžké tašky z ramen, aby si odpočinuly. Přemýšlel jsem , jestli jim nemám pomoct, ale asi by to nevypadalo dobře, musel bych se pak s nimi do příjezdu vlaku bavit a mimoto jedu z vandru, smrdím a mám na sobě roztrhané triko a staré kraťasy. Prošel jsem pomalu kolem nich, jen jsme se na sebe usmáli.

Metro jelo hned. Skoro jsem toho litoval, doufal jsem, že bude následovat ještě jeden pohled, jeden úsměv na rozloučenou při čekání na nástupišti. S nadějí, že bude o trošku prázdnější, jsem stihl na konec soupravy. Naposledy jsem se ohlédl: slečny dobíhaly mé metro. První, blondýna, se automaticky rozběhla k nejbližšímu vagónu, ale brunetka ji předběhla a mířila ke dveřím, do kterých  jsem nastupoval. Natlačili jsme se jako poslední dovnitř, znovu se na sebe usmáli a pak jsem se pro jistotu čistého svědomí otočil zády.

V další stanici si blondýnka všimla volné dvojsedačky, kývla na kamarádku a šla si sednout. Ta ale zavrtěla hlavou a zůstala stát vedle mě. Nastoupili další lidé, trochu nás zmáčkli dohromady a dotkli jsme se pažemi. Nevím, co na nás v té chvíli tolik účinkovalo, ale byl to dotyk oboustranně elektrizující. Natočila se víc ke mně, já jsem se snažil předstírat studium plánu pražského MHD, ale pochopitelně jsem z něj nic nevyčetl. Opět jsme se střídali pohledy a vzájemně před sebou uhýbali očima. Nevím, jestli mě opravdu napadlo zkontrolovat zapnuté kapsy krosny nebo jsem se jí chtěl znovu dotknout, prostě jsem se naklonil k batohu a při tom jí náhodou přejel lehce rukou po boku. Kapsy byly v pořádku, pro jistotu jsem se v nich ještě chvilku hrabal, abych zastřel případný podvědomý úmysl.

Na příští zastávce blondýnka vystoupila. Usmála se na mě, pozdravila kamarádku, zavrtěla zadečkem a ztratila se v davu přede dveřmi. Metro se rozjelo do první zatáčky. Nezatočilo moc prudce, ale brunetka přesto trošku zavrávorala a otřela se o mě. Usmála se a zadívala se rychle jinam. Rychle pohodila hlavou, kterou měla stále kousek ode mě, přestože místa už bylo docela dost; ucítil jsem, jak voní. Nechápu, čím mne ta vůně tolik naplnila. Vzpomínkou na zapomenuté pódium vesnického kulturáku, kde vprostřed zpocených muzikantů zpříjemňovala ospalou tancovačku? Noc potom? Možná violistku s hnědýma očima, která mi recitovala své básničky po skončení jednoho festivalu – poslední, s kterou jsem se bavil před očistným celibátem. Co tu vlastně dělám? Vysmívám se sebezapření, aby tolik nebolelo?

Pak začal vlak brzdit, lehce se o mě opřela zadečkem a daleko před stanicí zvedla tašku. Otočila se, podívala se na mě a vystoupila.

S tázavým úsměvem se ohlédla přes rameno. Jenom krátce a trošku nenápadně. Zůstával jsem stát v metru. Co bych dělal v cizím městě s neznámou holkou? Snad pozval někam na kafe? A co bych jí řekl? V práci by to beze mě pár dnů vydrželi, fotky a pár článků bych mohl odevzdat až zítra, jet do Plzně jenom na otočku … Smutně jsem se usmál přes zavírající se dveře, už jsem ani nestihl opětovat její pohled. Kdybych ještě mohl, asi bych za ní šel, doma mě nikdo nečeká, snad jenom práce a víno, aby mě nerušily nevítané myšlenky. Tady by ale rušily taky, nás oba. Dveře se zavřely; nemělo smysl ani zamávat. Otočila se ještě pro jistotu naposledy, ale až když jsem zajížděl do tunelu za zastávkou. Najednou se mi domů vůbec nechtělo.


17 názorů

Horavin
25. 09. 2008
Dát tip
Pokud ne veledílo, pak dobrej a poctivej popis čehosi, co se skutečně dělo a nebylo snad až tak marně banální, jak se na první pohled možná zdá. Opravdovej zážitek nedá zapomenout a připomíná palčivej dotek pomíjivýho života. Přesvědčivej příběh dělá dobrou povídku, ve který se nejenom povídá... *

těša
06. 09. 2007
Dát tip
děkkuju za přečtení a ještě víc za názory; jednotvárný to je, jenže jsem si to prostě napsal, když už zmíněný víno odfiltrovalo většinu konkrétních myšlenek a ty zbylý jsem potřeboval na chvíli přerušit a te´d mám v hlavu trošku zavalenou, takže podruhé do téhle řeky asi nevstoupím. Lakrovovi speciální a neutuchající díky jak za upozornění na tohle, tak za pravidelné příděly avíz na okolí. JDT - moudrost je pojem. tak i tak. s tim příchodem už je to horší, taky by mě to zajímalo. A pocit moudrosti se občas dostane na povrch, třeba při přečtení pár smysluplně napsaných vět, které něco sdělujou.

jarouch
27. 08. 2007
Dát tip
mně to sedlo, taky sem si na to udělal čas... co se mi na tom líbilo - docela mě to vcuclo, se čtením jsem neměl problém. Něco málo, co nevím jak říct, tam chybělo, ale to nestačí k tomu abych nedal tip :) A zase děkuju Lakrovovi za avi.

Korála
26. 08. 2007
Dát tip
začátek trošku jednotvárnej, ale jináč fajn. Na to, že se tam nic nedělo, jsem to četla furt s takovou tou otázkou co dál Tipec

blbjenka
22. 08. 2007
Dát tip
rozvleklé. nebavilo.

Winter
15. 08. 2007
Dát tip
No nevím, není v tom nic navíc: jak tady někdo říká, text je jako kolovrátek, žádná vsuvka, nic, co by vytrhlo čtenáře z téměř smrtící monotónosti. Nějaká kratičká úvaha, vložený moment, ten všudechtěný pasažér navíc, jak říká JDT toho času pisatel povídky s vlakem, jestli se nepletu. No nic, vůbec mi to nesedlo, jen ten poslední odstavec ujde...

reka
15. 08. 2007
Dát tip
docela fajn nápad, ale je to moc mnohomluvné a monotónní. chtělo by to do toho něco přihodit - někdo výš navrhoval pasažéry, tak třeba to, anebo možná něco víc o situaci toho vandráka? poslední odstavec je dobrý.

JiKo
15. 08. 2007
Dát tip
Si měl říct aspoň aho kurňa :)) Ale souhlas s tím názorem nahoře - od půlky je to stále stejné a chtělo to určitou sílu to dočíst

Lakrov
15. 08. 2007
Dát tip
Roztomile p(o)edofilní je to zprvu. Nechybí určitá dávka napětí (tolik potřebná k dočtení skoro jakéhokoli textu). A to, že se nazávěr nekoná žádné překvapení je tak smutně krásné. Občas, když projíždím ještě cizejšími městy (smí se tohle přidavné jméno stupňovat?) mě napadne, kolik takových příběhů-setkání se denně odehraje. A myslím na to, kolikrát za minutu nebo snad za vteřinu zažijeme něco, co se už vícekrát nebude opakovat. Mívám z toho zvláštní náladu a chce se mi něco si poznamenat, jenže není co nebo není kam a když je kam, tak už je ta nálada pryč, protože ta je jen 'cestovní'. A teď se na chvíli vrátila. Snad je v těch Tvých, místy trochu neohoblovaných větách, zakonzervovaná. Jen doufám, že nevyčichne po prvním otevření. Zkusím se občas (zjištně) vrátit. Dík a TiP a Tlačenku.

Rimmer
06. 08. 2007
Dát tip
K tomu jsem se musel přemáhat ke čtení po pravopisné chybě hned v desátém slově. Asi jsi v pubertě, takže to beru. (Tedy ne chyby, ale dojmy a téma.)

Rimmer
06. 08. 2007
Dát tip
No nevím, chlape. Po druhém odstavci jsem si říkal: "Čti dál. Něco se určitě stane." Ale ne. Celý text je to samé dokola. Testosteron z toho crčí, ale dílko utrpělo. Pořád se jen někdo o někoho otírá.

těša
04. 08. 2007
Dát tip
pravdu díš, moudrý muži, pakliže budu mít trochu času tak zkusim ještě odstavec. A díky.

těša
04. 08. 2007
Dát tip
tak díky, mě spíš takovýhle věci tedy lidi potkávaj ve stopu tak mě to v tom metru až překvapilo:)

levan
04. 08. 2007
Dát tip
aj mne sa toto stalo, akurat nie cestovatelska.. Sme lezali na plazi a stale sme si vymienali pohlady, na konci celeho dna ked som odchadzala, tak som mu zamavala. Kratsiu lasku som nezazila :)))) (sakra a co keby keby :))) ...) poviedka pekne napisana ;-)

obluda
04. 08. 2007
Dát tip
to je urcite specialna kategoria cestovatelskej lasky, ktoru pozna kazdy:) ci uz vo vlaku, metre alebo v buse.. ziadne slova, ziadna iniciativa, len pohlady a koniec.. :) pekne podane*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru