Víla probouzení

Kdyby mě napadlo odhalit tvář, každou z mých  Zvlášt

jen tak

stát před světem,                                                         Mysl, ztrácím ji,

a Pro vůli v očním zamlženu, ještě jednou, prosím za všechny odpovědi

Směj se!

A úzkost

A pár tonů, pak ještě slzy padajíc na polštář domů

….jsi štastná? A já dneska nevím, jestli chtít stačí

Nikdy se nechce probudit mladší,

Napořád chce být Vymyšlená

můj poslední úděl, kterým chci žít

žít a navždy

Ticho

Strach

A Pak Vraždy

místních citů                       změna                         „Měla by jít dál“

kdyby mě napadlo hrát si, že cítím vůně růží hlavou dolů,

…/květy zvracející pocit ztrácející/

Já totiž nechci

 Neodcházej úplně,nechci, abys vyprchal …/zeď – ty - zeď druhá – a potom spolu

můj je můj život

ty jsi jen úděl, jímž chci žít,

víla, která má šaty z marcipánu a peníze za lásku

nebo naopak

, vstřebává minuty jako roky už dávno mé

Úzkost, ticho, strach…..navždy

Zas ještě zrychlený dech otisklý na zrcadlech v předranním renomé

Ještě jeden sen Jen pár posledních přání a cigaret

 /kolik jich vlastně můžu mít/

Vidět tě

Vidět a potom

.

.

.

odejít

.

.

.

Kdyby mě napadlo říkat věci,

Které snad poznat měl bys sám

Slyšel bys jediné …Ještě si vzpomínám