Vlaštovka pro Jamese...

 Je ti už padesát. Vypadáš hrozně. Jako Číňan bez šikmejch vočí a žlutý kůže - šedivej jako všichni ostatní. Na hlavě máš plešku. Nemáš ani krásný ruce o kterejch bych mohla snít, jak se mě dotýkají. A ještě ke všemu ta příšerná instalatérská brašna! Jsi fotograf. Ani nevim, na co máš vlastně školu. Znám tě… vlastně jen pár hodin - když to sečtu a odečtu. Narodil jsi se někde někde na severu Anglie. Žiješ v Lyonu.

Tohle všechno by mě mělo docela spolehlivě odradit. Měla bych tě brát jako otce - nanejvýš. Jenže… Máš ten úchvatný britský humor, dáváš mi otázky co mě nutí myslet, a nemyslíš si, že jsem blázen. Nebo možná myslíš, ale nevnímáš to jako vadu. A koukáš na mě jako na duchovní sílu. Bohužel. Bezpohlavní, devatenáctiletá duchovní síla. Na ženu moc mladá a na holku moc… Co já vím, vyžilá?

Mám za sebou smrt. A ty ne. Byla bych raději kdybys oceňoval něco jiného. Jenže, asi bych tě neměla ráda, kdybys mi oplzle čuměl do výstřihu jako ten zajda v autobuse.

Ale stejně si s tebou připadám jako holčička, i přes tu hlubokou úctu ve tvých očích. I přes ty existenciální kecy co ti vykládám. Jsem holčička. Chci se ti schoulit do náručí. Chci ti patřit.

Začínám přemýšlet… Možná bych dokázala mít ráda Lyon, možná bych se dokázala naučit Francouzsky. Ty seš taky Angličan a taky tam žiješ… Sám? To já nevím, na to se tě bojím zeptat.

Pamatuješ jak jsem ti ukázala tu plastovou holčičku sedící na římse v Klementinu? Jak sis ji vyfotil , ukázal mi ji na displayi a řekl, “Tohle je moje nejlepší fotka z Prahy.”? Přesně to jsem já. Sedím tam nahoře, v rukou držím vlaštovku s tímhle psaním a rozmýšlím se…

Hodit?                                Nehodit?