Spadl anděl z nebe

Spadl anděl z nebe

a poranil si křídla,

tak bloudil chudák světem po svých.

Osamocen bloudil světem,

když vzhlédl k nebi,

spustil se prudký déšť

a on bosými chodidly

bořil se do bláta.

Byla mu zima

v lehkém jeho rouše,

když už myslel si,

že naděje jej opustila,

potkal mladou dívku.

Její oči nebezky modré se na něj

už z dálky usmívali,

ten pohled hřál jak slunce

a úsměv jejích rtů

náhle rozzářil svět.

Jak dobrá víla z dětských pohádek

nabídla mu pomoc

a tak spolu trávili čas,

dokud se mu křídla neuzdravila.

Každé ráno spolu posnídali

a večer mu vyprávěla,

co ten den zažila,

v noci se kochali pohledem na hvězdy

a ani jeden si neuvědomovali,

jak plyne čas.

Pak nadešel čas,

kdy měl odejít.

Anděl nesmí milovat.

Nikdy mu v nebi nic nescházelo,

avšak teď cítil chlad a prázdnotu.

Anděl nesmí milovat.

Avšak, co má dělat,

když stále vidí její oči

a její ústa se na něj stále smějou.

Tak anděl složil křídla

a šel za svou milou.