Umírání

Z úst jí vytékal tenký červený pramínek. Namočila do něho prst a rozetřela si ho po rtech, které tím získaly o něco zdravější barvu.

Napadlo ji totiž, že je to možná poslední příležitost, jak se udělat krásnější. .. pak se jí zatočila hlava.

Slábla. Pokoj se začal rozplývat v mlze a kusy nábytku v něm se roztáčely jako plastoví pouťoví koně, až se jí okolí slilo v jedinou pestrobarevnou šmouhu.

Olízla si rty – tak takhle to chutná, pomyslela si a přišlo jí to k smíchu.. tohle je konec, moje krásná přítelkyně .. (Proč zrovna Doors?)

Čekala na úzkost, na hrůzu, ale místo toho jí to přišlo jenom trochu smutné a zároveň k smíchu. A jak žila, tak i zemřela, přednesla slábnoucím hlasem (snad to bylo tím šokem, protože cynická nikdy nebývala).

A zase tady nikdo není – teď, když to nejvíc potřebuju jsem zase zůstala sama ..

Ve smrti je každý sám, napadlo ji, a ta myšlenka ji uklidnila.

Pak už jen z posledních sil pootočila levou nohu do úhlu, ve kterém obzvlášť dobře vynikl tvar jejího lýtka (chtěla být krásná, až ji najdou) a spolkla ji tma.