Tak jde čas II

"Tady jsme venku z blázince," vysvětloval Wonko Příčetný… (Douglas Adams: Sbohem a díky za všechny ryby)

Naštěstí mám klidné zaměstnání v kolektivu, kde se to ztratí.
Včera například chtěla kolegyně Z. zmlátit mého šéfa pravítkem kvůli nějakému technickému problému. Mám je ráda oba a tak jsem se morální dilema na čí stranu se postavit pokusila vyřešit tak, že jsem šéfovi donesla vlastní pravítko. Odmítl ho s tím, že je kratší. 

A jsou chvíle, kdy nepochybuju. Protože vím naprosto jistě, že žádný nemám. 

 Z e-mailové korespondence:

 A: Dobry den, mam k Vam prosbu. V predchozich aktualizacich se vsude objevovala presna adresa,  v soucasne verzi dat je  uvedena pouze obec - takze napr. Praha ! Neni mozne toto aktualizovat a presnou adresu doplnit? 

B:

Dobry den, mam na starost aktualizaci. taky se mi ta nedokonalost - chaos nelibi, ale bohuzel za teto situace nemuzu vyplnovat vsechny polozky databaze, tak jak byste potreboval.

 A:
Dobry den,diky za zpravu. Nebylo by mozne to vyplnovani presnejsi adresy nejak urychlit? V pripade, ze bychom Vam v tom mohli pomoci, radi se toho zucastnime.

 B:

Dekuji za vasi nabidku. Predne bych rekl, ze tam v soucasnosti zadnou presnou adresu nevyplnuju. Neni tedy bohuzel co urychlovat…

 A možná se zbláznil celý svět…

 

Ve čtvrtek mi na plicním namluvili, že mám astma. Od té doby pořád lapám po dechu a zapomínám si dýchací sprej.

Někdy je to trochu otrava, protože :

-          lidé kolem si vaše supění vykládají jako významné povzdechnutí

-          nemůžete dobíhat autobus, kdybyste náhodou chtěli

-          a nemůžete ani poslat do teplých míst kolegu idiota, který se vás rozhodne při záchvatu lapání po dechu rozptýlit konverzací a vyptává se vás na význam značek na mikrovlnné troubě, kterou zásadně nepoužívá, a  ještě vám vysvětluje, že ty značky jsou špatně a mělo by se to reklamovat.

To poslední mě mrzí nejvíc.

 
Pátek.

Od rána hrajeme s kolegou M. velmi úspěšně hru: jeden z nás dá vodu na kafe a oba na ni zapomeneme. Když se v poledne rozhodujeme, jestli to zkusíme i po čtvrté, objeví se naštěstí šéf a vezme nás na oběd.

Oběd skvěly, chutný doplněn přednáškou kolegy K. o tom, co všechno nedělá dobře jeho dně. V podstatě z toho vychází, že může jíst jen smažený sýr a hranolky. Upozorňujeme ho, že takhle si brzy zničí játra, ale nedá se:
“Ta už zničená mám! A z toho mám tu dnu!“

Zlaté astma, smažený sýr denně bych fakt nemohla. 

Po obědě si šéf dává malé pivo a já taky. Kolega K. který pivo a ni žádný jiný alkohol zásadně nepije, neb je to špatné, vidí, jak si ho vychutnávám a zeptá se: „Víš, že podle nejnovějších výzkumů způsobuje pivo rakovinu?“
„Vážně?“ podivím se. A když už máme tu chvilky zdravotní osvěty, chci se taky podělit: „Na druhou stranu je v něm vitamín B a dělá dobře ledvinám a trávení.“ Kolega K s despektem pronáší: „Ano, nějak si to musíte omluvit, vy co ho pijete!“
Šéf právě s chutí dopil a vřele a přátelsky souhlasí: „Ano, nějak si to my co ho pijeme musíme omluvit.“

Ten den už jsme se bohužel o dně, lékařích, nemocech a zdravotních rizikách života vůbec už nic dalšího nedozvěděli.

 Poslední malou perličkou byl mail od sekretářky.

Včera jsem ji posílala nějaké výkazy k archivaci, čistě pracovní formální mail. Dneska mi odpověděla:

„Jste zlato, pa.“