Lidé

Já pluji řekou bezednou,

a dlouhou jak jen život,

mám svou kocábku děravou,

a sám jsem její lodivod.

Já šinu se pomalu,

plachty jeden cár,

a když zahledím se v dál,

tam šine si to ke zdaru,

také lodí pár.

Na lodi první divukrásná panna,

krásnější než smrt,

však svou krásou sama očarována,

a zahleděna do zrcadla,

nevidí,

že krása věkem zvadla,

a sama do náručí smrti padla,

ač nic nezažila,

ona zahleděná do sebe jen byla.

Já pluji dál po řece své,

a opodál,

na bárce letité,

muž bohatší než smrt.

A v těch vodách zdejších,

kde lidé nemají aň vody hlt,

on vytáhl ji plnou láhev,

jiný by za to jmění dal,

však do vody ji vylil náhle,

on dějiny svým proudem psal.

Když boháč usmyslí si,

a sáhne k meče jílci,

chudáka podrobí si,

ať s úsměvem,

či hrubou záplatou,

na jeho líci.

Loď třetí z dálky neviděna,

bohatě a krásně vyzdobena,

a na palubě muž a žena,

muž boháč, žena zahleděna.

Však jejich obličeje sežral čas,

a to čeká každého z nás,

záleží ale za jak dlouho,

bohatstvím a krásou pouhou,

nedocílíme všech krás,

jež skrývají se jenom v nás.

Já odvráti tvář,

od hrůzného pohledu,

a měl jsem strach,

vždyť viděl jsem,

jak jejich hlava, ruce, stehna...

Ach! Mění se v prach.

Když ohlédl jsem se,

a spatřil vlajku na stěžni,

věděl jsem,

že nejsou poslední,

jež předčasně,

ač jistě právem,

stihne smrt.

Já však předhonil svou vlastní smrt!