NETYPICKÉ FOTOGRAFOVÁNÍ

Tak jsem se jednoho dne rozhodl, že si pořídím digitální fotoaparát. S focením jsem měl sice špatné zkušenosti díky fotoaparátu, jenž sestrojil místní sídlištní vynálezce pan Pokustón. Ale na rozruch, co tenkrát kolem něho a mne nastal, jsem už zapomněl. A tak jsem vyrazil na nákup.

 Zakoupení fotoaparátu by proběhlo v klidu, kdybych v jistém foto obchodu nezpůsobil pozdvižením zkoušením všech fotografických přístrojů. To se zvrtlo ve zkušební focení všech přítomných a mou marnou snahou o rozebrání několika fotoaparátů, přičemž můj nápad z nich udělat jeden dokonalý přístroj, všechny šokoval. Přivolaní policisté se také nestačili divit, a tak jsem byl nucen si kupování zopakovat v jiném obchodě. To už proběhlo v klidu a já jsem se vrhnul do tajů fotografování.

 Šel jsem na to odbornou cestou. V knihkupectvích jsem trávil nad knížkami profesionálních fotografů celé hodiny, což mělo za následek ohmatání stránek a to se personálům knihkupectví vůbec nelíbilo. Když mi byl postupně zakázán vstup do všech obchodů s knihami, tak jsem vzal útokem fotografické výstavy.

 Jedna taková se konala i na sídlišti, kde jsem bydlel. Při její návštěvě mne napadlo, že by nebylo na škodu některé vystavené fotografie mít doma. A tak jsem se rozhodl pro noční akci, při které jsem hodlal svým fotoaparátem mnohé fotky ofotit. Fotografování mi celkem šlo, ale jen do té chvíle, než jsem bleskem osvítil v životní velikosti fotografii sídlištního policisty pana Houkačky, jenž po návratu z průzkumných misí v krizových oblastech trpěl syndromem maskování. Vzápětí mi došlo, že se nejedná o jeho fotografický portrét, ale o jeho samotného. Při útěku před ním jsem neustále stiskával spoušť a on byl systematicky oslepován bleskem, což při následné honičce kolem sloupu mělo za následek jeho náraz do něho. Doma jsem si pak mohl prohlédnout desítky osvícených a vyděšených obličejů pana Houkačky.

  Brzo poté jsem už usoudil, že mám dostatečné teoretické znalosti o fotografování a mou snahou bylo začít fotografovat. Chtěl jsem, aby mé fotky byly poněkud netypické, a tak jsem začal fotit detaily nábytku, které se však ztrácely pod vrstvou prachu. A mně došlo, že jsem už hodně dlouho neutíral prach. Pak se mi v hlavě zrodil nápad vyfotografovat detail předku zbraně při výstřelu. A ve sklepě jsem našel zcela určitě mnou nelegálně drženou pistoli.

 Následně jsem se vypravil do nedalekého lesoparku a dlouhou dobu jsem zkoušel, jak dosáhnout oné fotky. Když se mi zdálo, že se foto povede, tak jsem chtěl stisknout spoušť pistole i fotoaparátu.

„Mami, támhle ten pán kouká do pistole,“ uslyšel jsem pojednou dětský hlásek.

„Takovým lidem se říká sebevrazi. Radši ho nebudeme rušit,“ sdělila holčičce maminka a já jsem jen nechápavě protáhl obličej.

V následujícím okamžiku mi neunikla ta skutečnost, že mi kulka prolétla kolem hlavy. V další vteřině jsem zkoprněle zíral do kouřícího otvoru zbraně, přičemž můj ukazováček neustále mačkal spoušť fotografického přístroje, jehož objektiv byl zaměřen na můj obličej. Pořízené fotografie by se daly přirovnat k autoportrétům sebevraha, který má přiloženou zbraň k hlavě. Ze šoku mne vytrhl hluk letadla, které se vzápětí mihlo nade mnou. Z motoru se mu valil černý dým, načež několik desítek metrů ode mne nouzově přistálo. Z jeho kabiny vylezl místní sídlištní letec pan Vrtulka, jenž byl známý svými vzlety a následnými nucenými seskoky na padáku z letadla. Sotva mne spatřil, tak radostně vykřikl: „Jste mým svědkem, že jsem po strašně dlouhé době dokázal také s letadlem přistát!“

„To je pro vás historická chvíle! Já vás zvěčním!“ řekl jsem mu a on začal hrdě pózovat na hořícím letadlu. Na několika dalších fotografiích je rovněž zachycena hořící postava, jak běží k nedalekému rybníku i následná exploze letadla. A při mém následném pobytu v nemocnici mi jedna sestřička ochotně vyšla vstříc mým experimentům týkajících se focení aktů. Z nemocnice jsem se vrátil plný odhodlání vrhnout se do dalšího fotografování, a tak jsem také začal činit.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI