Jezevec v díře

    Bylo již po žních a nastával podzim, kdy zasloužilý otec šesti dětí, chalupník František Nyč, dlouze pobafával ze své dýmky, kterou kdysi dávno dostal od svého tchána a přemýšlel, kterak by oněch šest hladových krků lépe uživil. I přikoupil deset korců polí a zadlužil se. Co měl jiného dělat? Doufal, že příštího roku vše splatí. Výnosy z minulých let by tomu nasvědčovaly. Avšak chyba lávky – ono se neurodilo! Marné byly protesty a apely u ouřadů. Nic nepomohlo. A tak přišlo to, co podle platných zákonů neodkladně přijít muselo: v soudní dražbě mu prodali dům. Jak on, František Nyč k tomu přijde – být bez střechy nad hlavou a s tak velikou rodinou!

   „Co píšou, Franto?“ ptala se jeho žena Marie.

   „Pánové nahoře rozhodli, že nám vezmou chalupu.“

   „Copak se nedá nic dělat?“

   „Soud nezná citů.“

   „Co bude s dětmi?“

   „Dáš je k tetě.“

   „A ty nepojedeš?“

   „Ne, mám tu ještě nějaká vyřizování.“

   Osudného dne měl být Nyč se ženou a dětmi přestěhován do malé místnosti bez podlahy a s jedním okénkem.

   „A to zas ne,“ postavil si hlavu. Marii a děti poslal za švagrem a sám se zabarikádoval na půdě. „Teď na mě nemůžou.“ Ale už jsou před vraty!

   „Jménem zákona, vyjděte ven, Františku Nyči!“

   „A just nevylezu.“

   „Však my si tě podáme. Chlapi na něj. Útokem vpřed!“

   „No jen pomalu, uvidíme kdo s koho.“

   Na půdě měl připravenou hromadu kamení, které začal na rozběhnuvší se strážníky házet. A že měl dobrou mušku, to se ví. Zranil i soudního vykonavatele – na ruce. Četníci proto změnili taktiku. Vylezli na střechu a probourali tašky. Nyč povídá: „To mi tak ještě scházelo. Mý opevnění se rozpadá. Podlehnu přesile. Vždyť jsou na mě čtyři! Co teď? Co tomu řekne Marie?“ popadl starou pušku a uvázal na ni bodlo, s kterým začal šermovat proti těm nezbedům, co ho chtějí připravit o střechu nad hlavou – to jediné, co mu zůstalo.

   „Co blázníš, chlape stará!“

   „Kliďte se mi z chalupy, páni oficírové.“

   „Ani nás nenapadne, plesnivej chalupníku.“

   „Kušujte nebo vám ukážu, co dovedou poctivý český ruce.“

   „Beztak jsi už dávno prohrál.“

   „Však jste mě ještě nedostali.“

   „Ty nám dáváš dědo.“

   „Kdo je u tebe děda, ty holomku!“

   Páni ze stanice ztratili nervy a podvakrát vystřelili. Nyč na nic nečekal a utekl do stodoly. Tam bylo sena. Pěkných pár milenců by si tam dosyta užilo. Četníci si to hnedlinko sypali za ním. On se však srdnatě pral. Nakonec zalícili a prásk, zazněl výstřel. Prvý druhý třetí – Nyč je raněn! Kupodivu stále se drží na nohou, byť úplně vratkých. Třese se jak osika. Ne, již není shopen násilného odporu. Samou bezmocí mu padají z očí slzy, takhle to nechtěl, vždyť celý život usiloval o krásný rodinný život. Hrál ochotnicky divadlo, lidem pomáhal a to má za to? Vám, kdož jste nepocítili lítost, dávám na vědomí, že z hlavně vyšla ještě čtvrtá střela, a poté vlastenec František Nyč prošpikován takřka jako řešeto klesl mrtev k zemi. Nazítří ho položili do prosté dřevěné rakve a zahrabali ho do země.

   V novinách vyšla krátká zpráva o tom, že chalupník, František Nyč, byl z důvodu maření soudního rozhodnutí nešťastnou náhodou zastřelen. Tečka. A já se ptám, muselo to takhle dopadnout? Skutečně nebylo jiné volby? Tvrdím, že soud měl by konat poněkud citlivěji a brát v potaz eventuální důsledky svých rozhodnutí. Byl zmařen jen jeden lidský život. Co je to platné proti hrdým zákonům uloženým v tvrdých deskách. Jakou má vůbec cenu lidský život? Zdá se, že mizivou, viďte?