Písmák Jaroslav Rudiš přišel na scénu v roce 2002 se svým románem Nebe nad Berlínem. Dostal cenu Jaroslava Seiferta, knihu vydal Labyrint a Rudiš se ponořil do undergroundu české kulturní scény. Vystupoval s kapelou U-Bahn, s Jaromírem 99 psal pod pseudonynem komiks Alois Nebel, na účtu má i dvě divadelní hry a několik scénářů. A minulý rok publikoval novou prózu Grandhotel. Alternativní vody ale podle všeho nejsou tak hluboké, jak to vypadalo.
Druhý Rudišův román je situovaný do česko-německých Jizerských hor, do Liberce a do velkolepé špičky hotelu Ještěd, který propichuje mraky. Jeho vypravěčem je polomagorný (jeho intelekt celou knihu pruží od úrovně ovčáka až po Einsteina) mladík Fleischmann, který ztratí oba rodiče a je nucen žít se svým „zlým“ strýcem Jégrem. Jégr za komančů nosil bílý plášť a pracoval jako majitel samoobsluhy a do toho dělal tajného estébáka, čímž si vysloužil svoje nové pracovní místo – stal se majitelem zmíněného „grandhotelu“. Fleischmann na Ještědu pro strýce dře a pochopitelně vůbec není šťastný. Celý román sledujeme jeho snahu dostat se pryč, nějak odletět a osvobodit se. Provází ho přitom a pomáhá mu několik postav. Sudetský Němec Franz, který se zrovna vrací ze své životní cesty po světě zpátky domů, nebo Ilja, dívka, která Fleischmannovi pomůže odhalit dlouho schovávané city.
Největší problém románu je, že je jednoduše nějak umělý. Je to takové panoptikum známých postav, ze kterých si autoři neustále tropí legraci, ale přitom se bez nich nemůžou obejít. Jeden komunista, který miluje Slovan Liberec, ženský a Východní Německo. Druhý sudetský Němec, už starší a moudřejší, takový ten brejlatý hodný Helmut. Hlavní postava ale trpí nejvíce nedostatky. Je totiž smíchaninou hned několika postav. Nejdřív vystupuje jako úplný idiot, v přímých řečech neustále opakující Liškovsko-Taclíkovské „jako prostě“. Pak přidá nějaký úžasný lyrický popis krajiny, který spíš jako by upadl od pera Rudišovi. A odstavce zakončuje větou: „To kdyby vás to zajímalo.“ Holden Caulfield po stojedné. Fleischmannovo neustálé mluvení o počasí a to, že mu pořád připisuje význam, člověka otráví. Postavě to chvilku přidává rozměr, po stu stran se to zdá spíš jako berlička, když Rudiš nevěděl o čem psát.
Co si na románu naopak zaslouží pochvalu, je například samotný Ještěď a Liberec, je to vlastně docela exotické místo pro vyprávění, daleko lepší, než Berlín nebo Praha. Atmosféru knížka má. A asi nejhezčí moment přichází se závěrem příběhu, který tak nějak vyplyne a rozehraje se jako hezký film. Plynule, výpravně.
Myslím, že druhý Rudišův román je lepší, než předešlé Nebe pod Berlínem (2002), které mi přišlo daleko plytčejší a jednodušší. Pokud někomu nepřijde, že je to všechno české „napsané-zfilmované“ na jedno brdo, určitě se mu Grandhotel velmi zalíbí.