Písmák Jak se Nebe, peklo, ráj, dostalo mezi „rozsekávačky“? Díky spoustě důvodů. Jazyk je šílený, věty přes celé stránky. Příběh těžký a špatně spatřitelný. Vnitřní monology se střídají s fantaziemi, s nesmysly, se strohým vyprávěním. Aby toho nebylo málo, kapitoly jsou přeházené a „Nebe, peklo..“ je možné číst několika způsoby. Buď začnete kapitolou JEDNA, nebo kapitolou SEDMDESÁT DVA.
Když po počátečním zmatku nabudete trochu pozornosti, dostanete se dovnitř, časem až k jádrové ose příběhu. Horacio Oliveira je argentinský intelektuál, který žije v Paříži. Hledá naplnění. Ano, tohle je ta úplně prvotní, hlavní osa: Horáciova touha, jeho kibuc. Ta touha spočívá v nalezení něčeho opravdového, proniknout k jádru, k tomu opravdovému, nerománovému nefilmovému jádru. Jakkoli pateticky nebo směšně to může znít, v románu to není tak špatně vyjádřené. Nejdřív zmiňovanou touhu o „proniknutí dovnitř“ Oliveira směřuje k dívce Bosorce a k partě pařížských intelektuálních „přátel“, jejichž společné seance mnohým připomenou Kerouaca. V druhé části románu Oliveira uteče zpátky do Argentiny a hledá „vnitřek“ u svého starého přítele Travelera a jeho ženy Tality.
Ano, to je tedy osa. Horacio, Bosorka, Talita, touha a neštěstí. Takto bude román vypadat, když čtenář (soustředěně!) začne kapitolou JEDNA. Když člověk začne kapitolou SEDMDESÁT DVA, bude číst vlastně takový spisovatelský sestřih. Rozšířenou verzi. Připojí se nové vrstvy plné citátů, esejí, dalších pohledů na příběh, skrytých epizod v životě hlavních hrdinů a tak dál. Zní to složitě?
Pro Nebe, peklo, ráj je typické jedno slovo. Zkornatělost. To je to, čeho se chce Horacio Oliveira a Cortázar zároveň, zbavit. Zkornatělost knih, které se čtou od kapitoly jedna po kapitolu dvacet pět.
Zkornatělost románových klišé, proti kterým bojuje jak Cortázar tak spisovatel Morelli, hrdina „rozšířené verze“. Zkornatělost jazyka a slov „čubek“, slov, která už dávno neříkají, co měla říkat. Horacio Oliveira bojuje proti zatuhlým představám života, snaží se dostat k jádru, i když si není jistý, kde ho hledat, ví, že teď je prázdno, a to musí přestat. Jenže vždy, když má šanci tohohle jádra docílit, sám také zatuhne, zkornatí. Zkornatí, protože se bojí.
Zní to absurdně. Mně osobně téma Nebe, pekla, ráje, nepřijde vůbec sepsatelné. J. D. Salinger by to možná dokázal, aspoň by to udělal přehledněji, s těmi nádhernými dialogy jako na podnose. Ale Cortázar se nesnažil napsat román, snažil se najít něco za ním.
„Nebe, peklo“ se může zdát nečitelné, myslím, že tenhle příspěvek spíš odradí, než naláká, ale to nebyl můj úmysl. Na tuhle knihu je potřeba mít opravdovou chuť. Chce to napnutí všech smyslů a pořádně protažený mozek, aby člověk mohl pochytat všechno, od příběhu poskládaného z monologů, jazykových šílenství, až po poházené kapitoly s citáty a se slepými uličkami. Jinak člověk stihne pochytit jen malé procento. I to ale může být hodně. Mě samotného nejvíc zaujaly pasáže s Morellim, autorem, který se snaží najít nový jazyk, snaží se vmasírovat do jeho svalů bývalou sílu. Snaží se znovunajít ten jazykový Ydgrasil.
„Nebe, peklo, ráj“ je Cortázarův nejslavnější román, milovaný už několik desetiletí, po generace předává ono „to tě rozseká“. Pro mě jeho povídky ani jeho román „Výherci“ nejsou překonatelné. Jestli ale chcete něco úplně jiného, jestli chcete podívat, jak jinak může fungovat jazyk, opravdu jinak, stojí to za zkoušku.