Věříte?

Byl jsem takhle jednou v podvečer na hradě, už bylo docela šero to přiznám a tak mohlo mírně ovlivnit moje vizuelní vnímání.

Trochu tísně ve mě vyvolal už fakt, že kolem poletovali netopýři. Vím, že netopýr není upír z hororů a nebylo proč se bát, ale přeci jen - z přírodopisných filmů vím, že v čechách tyhle jevy (výskyt většího počtu netopýrů) jsou spíše výjimečné. Ale to nebylo vše. Na pozadí poměrně dobře slyšitelného hluku ksem zaslechl cosi jako zakvílení vysokým mužským hlasem. Být dítě, řeknu si - to je hejkal. Toto české strašidlo v našich pohádkách dnes už téměř není. Chlapík co žije ve větvích lesa a straší pocestné. Náhle těsně předemnou přejela jakási šmouha, bylo to tak rychlé, že jsem byl jak přimrazený a nebyl jsem s to identifikovat o co se jednalo. Hejkal - musel to být hejkal říkám si dodatečně, když se probírám z úleku a vzpomínám, že ne ten stín ale pronikavé pisklavé "chachacháá" způsobilo můj strach.

Uf, to jsem se tedy někam dostal říkám si a raději pokračuji dál. Náhle ze s ještě většího šera vynořilo rezavé ostří. Smrtka, smrtka! Zpanikařil jsem vzpomínaje na pohádku Dařbuján a Pandrhola.

Infarkt byl na spadnutí.

Protože chápu, že mi to mnoho nebudete věřit, uvedu, že ten večer jsem ještě potkal muže bez hlavy, oběšence, úplně zetlelou mrtvolu a tři divoženky. No a potom už se mnou vozík  vyjel ze strašidelného hradu ven. Dnes mám k temným hradům trochu jiný přístup... už se tolik nebojím.