Čarodějka sama...

Čarodějka sama…

Čarodějka je opět sama,

   další noc jen sama se sebou,

snad nemůže se dočkat rána,

   jen slyší ptactvo nad sebou…

S lehkostí jež jen jim je dána,

   pátrala novou přírodou,

nucena zkoumat ji od rána,

   ale ne s dobrou náladou…

Navštívit musela ty, co se sluší,

   to už tak je, i to se musí…

Ale teď choulí se do svých snů, tiše

     poté co našla vzkaz od démona

          a čtouc i mezi řádky,

          vrátila by čas i zpátky,

 sic vyčerpaná po tom nočním běsnění,

           uléhajíc jen na chvíli ráno

 a vysátá ze všech sil, to je k zbláznění,

                      co udělalo by jí blaho?

S démonem se zas sejít

   a do jeho smyslů ponořit,

     rozpoutat zas proudy vášní,

                 v polibcích se utápět,

                 by se kolem točil svět…

Oči jen lehce přivírá, točí se jí hlava, jen lehce ji zakloní,

   prsty si vlasy dlouhé prohrábne a po zádech rozhodí

             a sjíždí jí ruka, prsty, po její šíji, tváři, rtech

                                           rychlejším se stává její dech…

Schoulí se do temného zákoutí lesa

       a hladí své tělo, tvář, prsa

          a jako kočka protahujíc se líně,

               skončí pak rukou ve svém klíně…

…a vzpomenouc si živlů řádění,

přenese se na chvíli do jiného světa,

          vzpomínky to se ocení

                  a nezbývá než jedna věta,

                             co bude dále, jen bůh ví…