První zmínka

První zmínka

Pomalu jsem otevřel oči. Bolela mě hlava a měl jsem rozostřený zrak. „Asi mě něčím praštili.“ Pomyslel jsem si a rozhlédl jsme se kolem. Nade mnou bylo ostré bílé světlo, které vyzařovalo ze žárovky. Ležel jsem na studeném pitevním stole. Na sobě jsem měl jen trenýrky. „Aspoň to.“ Byl jsem rád, že nejsem zcela nahý. Když jsem zvedl hlavu, „Ach ta bolest.“, uviděl jsem zbytek svého oblečení. Džíny a rudou károvou košili jsem měl úhledně složené na dřevěné židli. „Dřevo?! A tady?“ Moje honácké boty z buvolí kůže, spolehlivé a za nic na světě bych je nevyměnil, byli stejně úhledně položené opodál. „Ještě mi tu chybí laso a klobouk.“ Zasmál jsme se v duchu. Klobouk jsem někde ztratil a laso jsme už hezkých pár let nepotřeboval. Ano, byl jsem pravý vesmírný kovboj.

Místnost byla chladná, studená a z ocele. Mimo pitevního stolu, lampy na de mnou a židle s věcmi tu nebylo nic, a právě ta židle tu dotvářela jedinečnou atmosféru. Moje věci by se na železnou nehodili. „Ve vesmíru má být pořádek.“ Znovu jsme se usmál. Celé to ve mně vyvolalo vzpomínky na domov.

Tam jsem taky jednou ležel svázaný, v dřevěné chatrči, na zemi. Sluneční paprsky zvolna pronikali okny a část z mých věcí byla stejně úhledně složená jako dnes. Zaleskli se mi oči. Bylo to tam nádherné. Pouště, kde se člověk podíval, rostliny, které marně čekali na vodu, domy postavené ze dřeva a všude jen samý prach a písek. To byl můj pravý domov. A teď! Jsem někde ve vesmíru hodně daleko od toho, co jsem měl tak rád a každou volnou chvíli myslím na to abych se vrátil domů. Tam kam patřím, jako sůl do moře a kde chci žít. Tehdy jsem se ze svých pout dokázal vysvobodit a dnes to dokážu také.

Vrátil jsem se ze svých vzpomínek zpět do přítomnosti. Ležel jsem a tělo mi prostupoval chlad. Podíval jsme se na svá pouta. Kolem mých zápěstí a kotníků byly energetické uzly. Ty tvořily plameny, jenž každému zabránili v útěku tím že ho popálili. Naštěstí však nebyli konstruovány pro lidi*, teda alespoň ne pro lidi jako jsem byl já. Může z prérie, který je na oheň a střelný prach zvyklí víc než na pohodlí útulného domova. Pomalu jsem vyndal pravou ruku ze svých pout. Šlo to překvapivě snadno, asi jako kdybych projel prstem plamenem svíčky. Podobně jsem vysvobodil levou ruky i nohy. Pak jsem vstal a oblékl jsem si svoje věci. Přišel jsem ke dveřím, dotkl jsem se čidla a ony se sami otevřeli. Naštěstí nebyli zamčené.

Vyšel jsme na chodbu pro mě neznámého a rozlehlého vesmírného korábu. Nyní mi nezbylo nic jiného než se řídit více instinktem než rozumem abych našel hangár a mohl odsuď co nejrychleji zmizet. Pokračoval jsem chodbou dále, ale v tom jsem uslyšel kroky a raději jsem se rychle schoval za výklenek. Vyděl jsem, jak po prázdné chodbě prochází dvojice stráží. Měli na sobě bílé pancíře a helmy jež jim zcela zakrývali tvář. Bylo mi jasné, že se bez převleku do hangáru nedostanu, a proto mi tato situace přišla právě vhod. Když kolem mě přešli, vyskočil jsem ze svého úkrytu a jednoho z nich jsem srazil k zemi tím, že jsem mu podtrhl nohy a on tak ztratil vědomí. Druhého jsem omráčil přesně mířenou ranou pěstí do brady, proti které mu jeho maska nepomohla. Každému jsem vzal část jeho výstroje, aby si trest, za to co se stalo, neodpykal jenom jeden. Tresty na válečních lodích bývaly velmi kruté a když jsem je rozdělil rovným dílem na oba, tak jsem jednoho z nich zachránil. Pod maskou totiž byli chlapci o něco mladší než já a proto mi jich bylo líto. Pod svými pancíři měli antistatické obleky, které byli ve zdejším prostředí velmi praktické. Jejich silná a pevná vlákna chránila v případě boje své majitele na zdraví. Také však pomáhala snížit škody způsobené na přístrojích a okolí vyzařované elektřinou z fotonových zbraní. Poplácal jsem ty dva nešťastníky po tváři a nechal jsem je spát. V jejich brnění jsem se cítil nepohodlně ale za to bezpečně. Antistatické obleky jsem jim raději nechal.

Pokračoval jsem dál a mé smysly mě dovedly až ke dveřím do hangáru, které jsem otevřel čipovou kartou. Tady opět nebylo víc než deset vojáku, což v tak rozlehlé místnosti pro mě znamenalo velké štěstí. Určitě nikoho nečekali a jen já jsem jim vlezl nepříjemně do rány. V hangáru byla asi dvacítka menších lodí - šipek a k mému velkému překvapení jsem uviděl i tu svou, ve které mě zajali. Procestoval jsem s ní hezkou část vesmíru. Byla mnohem větší než ostatní a sahala téměř až po střechu. Divil jsem se, jak ji sem mohli dostat. Zajímavý na ní byl hlavně její tvar, který se od všech ostatních značně lišil. Occtopus 1, nevypadal vůbec jako vesmírná loď a původně jí ani nebyl. Kdysi dávno jsem ho používal jako zemědělský stroj. Měl oranžovou kulovou kabinu o průměru asi 20 metrů, která vždycky svítila jako nějaký neznámý nerost. A s ní vyrůstala čtyři chapadla, která vypadala jako nohy nějakého obrovského pavouka. Bylo mi jasné, že bych s ním odsud nedokázal utéct a proto jsem se rozhodl, že na něm nastavím autodestrukční explozi, které dokáže poškodit i své okolí. Chtěl jsem, aby když vybouchne zranil co nejméně lidí a zároveň co nejvíce poškodil bitevní koráb. To byla samozřejmě možné jen ve vesmíru, ale lidé mi byli přednější. Proto jsem nastavil autodestrukci až po přistání. Přišel jsem k jednomu z chapadel a aktivoval skrytý ovládací panel, ještě z dob, kdy jsem zemědělský stroj spolu s přáteli přestavoval na vesmírné plavidlo.

Na útěk jsem si zvolil jednu z těch šipek. Jsou to malé válečné lodě pro jednoho pilota a pomocníka, nebo pasažéra. Dají se skvěle ovládat a vynikají také i značnou rychlostí při kosmické přepravě. Vybral jsem si nejnovější druh Exelsiron 3600. Otevřel jsem kokpit a tím na sebe upoutal pozornost stráží. Rychle jsem vlezl dovnitř a zavřel ještě dřív, než zjistili, co se vlastně děje. Namačkal jsem pár tlačítek na displeji a tím aktivoval energetický štít. Konečně jsem byl v bezpečí před jejich zbraněmi. Výstřelem mi nemohli nijak ublížit a zřejmě by akorát poškodili okolní lodě nebo zranili sebe sama. Někdo spustil sirénu a viděl jsem jak se rozblikalo červené výstražné světlo. Začal pravý poplach. „Teď to přijde.“, řekl jsem si pro sebe. Zbavil jsem se té bílé maškary, co mi chránila mé tělo, ale už mi byla akorát na obtíž a znovu oblečen, jako vesmírný kovboj jsem se chystal odsuď odletět.

Na terase, přímo naproti mně, stáli tři vojáci, jenž mi mířili hlavněmi svých zbraní do kokpitu. Ten uprostřed měl fotonovou pušku abnormální velikosti, z které jsem dostal strach. Musel jsem věřit svému energetickému štítu. Zažehnul jsem motor a namířil na ně moje fotonová děla. Mysleli si, že jsem schopný začít střílet, a proto odtamtud rychle zmizeli. Zvolna jsem vzlétl a zamířil k východu. Za mnou byla asi dvacítka „sněhuláků“, kteří se snažili obsadit co nejvýhodnější pozice. Stejně mě nemohou nijak zastavit. Vrata ven byla zavřená. „Jak jinak.“ Proto jsem na ně namířil svoje zbraně a oni je raději sami otevřeli. Určitě pro ně bude lepší, budou li mě chtít sestřelit venku, tam jim mohu přivodit nejméně škod.

Vše mi zatím vycházelo, ale teď mě čekala jedna z posledních zkoušek mých schopností. A to protože opustit vesmírný koráb, při pohybu, není vůbec jednoduché. Za normálních okolností musí zastavit a pak až z něho mohou začít vylétat lodě. Jinak vzniká strašný rychlostní odpor a obrovské přetížení, které jak jsem doufal, já i má loď vydržíme. Každá loď má totiž schopnost vytvářet domácí prostředí, jenž je schopno, co možná nejvíc ovlivnit působení vnějších vlivů na lidi uvnitř.

Přidal jsem maximální rychlost a cítil jsme jak mi zapraštělo v kostech. Byl jsem zcela bezmocný a pomalu začal ztrácet vědomí. Instinktivně jsem rychlost snížil a byl jsem venku, tam jsem se rychle vzpamatoval. Musel jsem schovat svoji loď pod bitevním korábem, aby mě nemohli sestřelit. Chvíli jsme s ním udržoval stejnou rychlost a mezitím na řídícím počítači propočítával vzdálenost a směr únikové trasy. Rozhodl jsme se pro let opačným směrem než nepřátelský bitevník. Počítač mi pak vygeneroval trasu s množstvím zatáček, které ze mě dělali těžko zasažitelný cíl. Na konci té trasy se rýsovala nějaká nejasná mlhovina, o niž jsem neměl ponětí co by to mohlo být, ale doufal jsem, že se tam schovám. Teď už mi nezbývalo nic než odříkat krátko modlitbu vesmírných dobrodruhů a mohl jsem vyrazit. Opět přidání rychlost a začal jsem cítil žhnoucí fotonový motor za mnou. Vyletěl jsme vpřed jako neřízená střela a množství zatáček způsobilo, že jsem si připadla jako v obrovském mixéru.

První tři vteřiny na mě nestihli z paluby bitevníku nijak zareagovat. O to hůř jsme se cítil potom. Rozpoutalo se pravé peklo, kdy kolem mě svištěli desítky možná stovky střel a já jen děkoval bohu, že mě žádná z nich nezasáhla.

Tato hrůzu nahánějí jízda trvala asi čtvrt minuty a já se mezitím přiblížil až k hranici, kde už mě nemohli sestřelit. Bylo to těsně před mlhovinou. V tom okamžiku se však událo několik věcí, které jsem nemohl očekávat. Musel jsem se rychle rozhodnout. Byl jsem na konci trajektorie a za mnou letěl paprsek, kterému jsem se nemohl nijak vyhnout. Jen vletět do mlhoviny. Bohužel jsem zjistil, že mlhovina nebyla vyhaslá hvězda či vesmírný prach, ale bílá díra, pravý opak černé díry! Říká se jim také Nirvány a existují desítky příběhů o lodích které do nich vletěli a už se nikdy nevrátili. Uvnitř panuje stav naprosté blaženosti, bez času a prostoru, tím se pro ně stane pastí z které nejde odejít. V každé z nich se přitom stávají podivné události, které záleží hlavně na složení jejich blízkého okolí. Je li zde hvězda, asteroidy či planety, to vše dokáže ovlivnit její vnitřek. Mají totiž schopnost projektovat dobro z okolí do svého vnitřku. Tím má každá svůj vlastní specifický charakter. Spousta lidí není připravena na to, co se v ní stane a mohou zemřít v naprosté extázi. Nezbylo mi noc jiného než vletět dovnitř, jinak jsem se mohl rozloučit se svým životem. Zavřel jsem oči. „Vítej v ráji Enriko“, řekl jsem si když jsme tam vstupoval.

Osvítilo mě naprosto nádherné zářící bílé světlo. Otevřel jsem oči a zažíval pocit naprostého osvobození, kdy se mně spadli všechny starosti a tím jsem se vrátil do svých dětských let. Za mnou byl vchod a jako přes okno jsem viděl vesmír, před níž se zastavil paprsek, který mě jsem dostal. Byl tak nádherný. Moje okolí pro mě přestalo existovat a já zažíval naprosté štěstí, lásku a jednotu. Ten úžasný pocit prozařoval do každé mojí buňky. Přešel jsem do osvíceného stavu, kdy fyzické tělo nahrazuje tělo astrální, které je složené z nejčistší energie. Je to pouhými slovy nepopsatelné a nevysvětlitelné. Kolem mě se zastavil čas a já zde mohu žít na věky a nikdy nezestárnu. Zavřel jsem oči a oddal jsem se spánku.

* např. Rybí lidi (pozn. autora)